ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.230.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 230/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce K. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Olomouci, se sídlem v Olomouci, třída Svobody č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 77/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2005, č.j. 1 Co 139/2005-178, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
5. října 2005, č.j. 1 Co 139/2005-178, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. března 2005, č.j. 23 C 77/2001-150, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 170.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”). Ve zbývající části, pokud žalobce z uvedeného titulu požadoval zaplacení dalších 8,830.000,- Kč, žalobu výrokem II. zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně o náhradě nákladů placených státem (výrokem III. a IV.).
Žalobce uplatněný nárok z titulu ochrany osobnosti odůvodnil mimo jiné tvrzením, že usnesením vyšetřovatele bývalé Okresní prokuratury v Olomouci ze dne 13. srpna 1987, sp. zn. Vp 35/87, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci pro trestný čin útoku na státní orgán a
na orgán společenské organizace, přičemž bývalý okresní prokurátor v Olomouci poté podal návrh na uložení ochranného léčení. Okresní soud v Olomouci pak usnesením
ze dne 18. září 1987, sp.zn. Nt 139/87, žalobci uložil podle §72 odst. 1 a 4 trestního zákona ochranné ústavní psychiatrické léčení. Stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla odvolacím soudem zamítnuta. Ke stížnosti pro porušení zákona však byla tato rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v roce 1995 zrušena Nejvyšším soudem České republiky. Z uvedeného proto vyplývá, že žalobce byl devět měsíců neoprávněně internován v psychiatrické léčebně se všemi z toho vyplynuvšími následky. Šlo
o naprosto neúměrné represivní opatření.
O odvolání obou účastníků proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. října 2005 pod č.j.
1 Co 139/2005-178 tak, že výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 170.000,- Kč, zatímco výrokem II. tento rozsudek ve zbývajících výrocích potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud mimo jiné zdůraznil, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti této osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). K zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení při obecném výkonu oprávnění a povinností, které (orgánům činným v trestním řízení) ukládá zákon. V řízení nebylo žalobcem prokazováno, že by ve zmíněném trestním řízení z něj orgány činné v trestním řízení vykročily, a to přesto, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. prosince 1995, sp.zn. 2 Tzn 28/95, shledal v daném případě jejich postup jako nesprávný.
Odvolací soud poukázal na skutečnost, že v pravomoci soudů není přezkoumávat v občanském soudním řízení postup orgánů činných v trestním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 15. listopadu 2005
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. listopadu 2005 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 6. prosince 2005, jímž napadá uvedený rozsudek v plném rozsahu.
Dovolatel vychází z přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. [u výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn] a podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [u výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen]. Nadto poukazuje na to, že oba výroky ve věci samé mají neoddělitelný základ. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] jestliže dovozuje, že v řízení o ochranu osobnosti není možné se domáhat ochrany osobnostních práv, pokud byly dotčeny nezákonnostmi při výkonu práv vyplývajících z tzv. zákonné licence. Dovolatel je přesvědčen, že tento názor je v rozporu s ochranou základních práv, jak jsou zakotvena v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Odvolací soud též náležitě nezdůvodnil svůj odlišný právní názor v porovnání s názorem soudu prvního stupně.
Dovolatel proto požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná. Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla proto zamítnutí, resp. odmítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s diferencovaným závěrem.
V případě výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustnost dovolání dána
na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Dovolatel však ve svém dovolání neuvádí nic, co by správnost aplikace ustanovení §13 o.z. odvolacím soudem jakkoliv zpochybňovalo.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U určitých zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
I v souzeném případě proto bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze
u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.
V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobcem vytýkaný postup orgánů činných v trestním řízení byl součástí trestního řízení. Nebylo též prokázáno (a ani prokazováno), že by se v daném řízení dopustily eventuálního excesu, tj, že by k předmětnému zásahu došlo např. případnými mimoprocesními úkony orgánů činných v trestním řízení.
Odvolací soud tak správně připomněl, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Věc samu tak posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. To platí i o odvolacím soudem řešené otázce nedostatku pravomoci přezkoumávat v občanském soudním řízení postup soudu v řízení trestním.
Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tak vyjádřena zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek stanovených výslovně zákonem.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení §7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu orgánů činných v trestním řízení tím, že by např. aproboval jejich postup (analogicky srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. II. ÚS 299/03).
Je proto třeba uzavřít, že z hlediska obsahu podaného dovolání, dovolací důvod
ve smyslu zmíněného ustanovení naplněn není, takže posuzovaný výrok rozsudku odvolacího soudu je třeba hodnotit jako správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku I. napadeného rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci, jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce současně směřuje i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, bylo i v tomto případě nezbytné posoudit otázku přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Bylo již zmíněno, že odvolací soud při posouzení základu žalobcem uplatněného nároku odpovídajícím způsobem vycházel z příslušné zákonné úpravy, stejně jako se neodchýlil od již ustálené judikatury týkající se této právní problematiky.
Za tohoto stavu proto není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud dovolání žalobce, pokud směřuje proti uvedenému výroku, jako nepřípustné odmítl
[§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5
ve spojení s §224 odst. 1 , §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu