ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2324.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2324/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce JUDr. V. N. , zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 435 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 14/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 16 Co 455/2014-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2014, č. j. 41 C 14/2014-43, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 435 000 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001. Trestní stíhání proti žalobci bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a odst. 4 trestního zákona ve formě účastenství organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2013, č. j. 35 T 15/2001-22277, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu jeho účasti na rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., o amnestii.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou formou nebo případnou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Námitka žalobce, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu účasti na amnestii prezidenta republiky nepředstavuje způsobilou satisfakci za nepřiměřenou délku řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud zohlednil, že právě zastavení trestního stíhání dle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., o amnestii, kterým bylo nařízeno zastavit pravomocně neskončená trestní stíhání, od jejichž zahájení uplynulo více než 8 let, pokud se jednalo o podezření ze spáchání trestného činu, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, představuje pro žalobce účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015).
Ani při řešení otázky, zda odvolací soud správně posoudil závažnost žalobcova případu a zvážil dostatečnost nepeněžité satisfakce za způsobenou nemajetkovou újmu, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že zmírnění ukládaného trestu, resp. upuštění od trestního stíhání má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle §31a odst. 2 OdpŠk by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující, což není případ žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž směřovaly dvě ústavní stížnosti, první byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, druhá byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, uveřejněným pod číslem 116/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015). Je tomu tak mimo jiné proto, že žalobce již byl ve vztahu k části řízení a jeho nepřiměřené délce odškodněn na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobcem tvrzenou vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu