ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2450.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2450/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PhDr. E. M. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 142/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 58 Co 396/2014-63, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 27 C 142/2013-32, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 58 Co 396/2014-63, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 27 C 142/2013-32, že žaloba se co do částky 172 500 Kč s příslušenstvím zamítá, co do částky 37 500 Kč s příslušenstvím se řízení zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, č. j. 58 Co 396/2014-63, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přiznání částky 210 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 337/2005, v němž jako nositelka restitučního nároku po svém otci spolu s dalšími žalobci požadovala po Pozemkovém fondu České republiky vydání náhradních pozemků.
Soud prvního stupně shledal, že ve shora specifikovaném restitučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť celková délka řízení, jež trvalo téměř sedm let, není nepřiměřená okolnostem konkrétního případu. Neshledal, že by orgány byly v jakékoliv fázi řízení nečinné, činily nedůvodné a nadbytečné úkony či jinak délku řízení prodlužovaly. Věc je přitom třeba považovat za právně i skutkově složitou. Nelze ani pominout, že věc byla projednávána soudem prvního stupně, odvolacím soudem, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem. Zcela zásadní vliv na celkovou dobu řízení přitom mělo právě projednání věci Ústavním soudem. Soud prvního stupně dále uvedl, že soudy se musely vypořádat s judikaturou Ústavního soudu, a to v kontextu změn v právní úpravě, které v mezidobí nastaly. Poukázal také na skutečnost, že právo na spravedlivý proces nespočívá pouze v rychlosti řízení, ale že je třeba zajistit zejména nestrannost, nezávislost a spravedlivost rozhodování.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující a správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní. V odůvodnění rozsudku se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že celkovou dobu restitučního řízení v trvání 6 let a 9 měsíců je třeba považovat za přiměřenou, když posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, bylo rozhodováno o ústavní stížnosti, v průběhu řízení došlo ke změně právní úpravy a soudní judikatura se vyvíjela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání, kterým napadla výrok I. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázky neřešené. Ve svém dovolání vymezuje toliko tři právní otázky:
1) Jedná se o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk, pokud soudy první a druhé instance nerespektují ustálenou judikaturu Ústavního soudu, když tato skutečnost je následně důvodem zrušení jejich rozhodnutí?
2) Jedná se o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk, když soudy první a druhé instance nesprávně usoudí (což bylo výslovně potvrzeno nálezem Ústavního soudu), že z důvodu novely zákona je třeba odchýlit se od závazného právního názoru Ústavního soudu?
3) Jedná se o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk, když soudy první a druhé instance nesprávně usoudí, že z důvodu novely zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, kterou došlo k doplnění §11a tohoto zákona, je třeba odchýlit se od závazného právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004?
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Dovolání je proto také důvodné.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
Otázkou vázanosti soudů rozhodnutím Ústavního soudu a nesprávností úředního postupu plynoucího z nerespektování ustálené judikatury Ústavního soudu se dovolací soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, v němž uvedl, že shora citovaný závěr je přiměřeně aplikovatelný i na situace, kdy ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci (zde soudu) dojde proto, že jím nebyl respektován závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k nezanedbatelnému prodloužení řízení.
Nejvyšší soud připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takové situaci se úvaha z posledně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyšší soudu www.nsoud.cz ).
Při posouzení, zda orgán veřejné moci přispěl k prodloužení řízení tím, že nerespektoval precedenčně závazný nález Ústavního soudu je třeba ale vzít do úvahy, zda mu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Tak tomu bude zejména v případě, kdy půjde o nález směřující sice v jiné věci, ale vůči stejnému soudu nebo orgánu veřejné moci, jako dřívější nález s kasačními účinky nebo v případě, kdy půjde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
K těmto závěrům je nutno dodat, že rozpor rozhodnutí se závazným nálezem Ústavního soudu musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí a nelze k němu v rámci řízení o odškodnění imateriální újmy způsobené neprojednáním věci v přiměřené lhůtě provádět další dokazování. Opačný postup by totiž byl v rozporu se smyslem řízení o odškodnění, stejně jako s požadavkem na jeho rychlost.
V předmětné věci je podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 8 měl v době vydání zamítavého rozsudku ze dne 21. 9. 2005 již k dispozici nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, jímž bylo Ústavním soudem rozhodnuto ve srovnatelné věci. Ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, vydaném v posuzované věci (řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 337/2005) Ústavní soud výslovně konstatoval, že obecné soudy porušily článek 89 odst. 2 Ústavy, když ignorovaly shora citovaný nález Ústavního soudu vydaný ve srovnatelné věci.
Je tedy patrné, že v posuzované věci obecné soudy postupovaly v rozporu se závazným nálezem Ústavního soudu, čímž došlo k významnému prodloužení řízení ve věci žalobkyně, a tím i k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pokud odvolací soud a soud prvního stupně k této okolnosti nepřihlédly, postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a dopustily se nesprávného právního posouzení věci.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu