ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.25.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 25/2018-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně TRANSEA spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 14615266, se sídlem ve Velké Bystřici, ČSA 1, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 531/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 269/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 68/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2016, č. j. 23 C 269/2014-52, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 143 750 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout jednak nesprávným postupem policejního orgánu při prověřování podaného trestního oznámení a jednak nedůvodnými průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 45/2004 (dále „posuzované řízení“), kdy následně nemohla vymoci přisouzenou pohledávku na svém dlužníku J. V.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k první dovolatelkou předestřené otázce bylo odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, podle něhož v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení před soudem je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat.
V uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu však byla řešena odlišná situace, v níž soudy nižších stupňů bez bližšího vysvětlení a bez odpovídajícího skutkového zjištění neurčily správně okamžik, v němž mohlo jimi posuzované řízení před soudem nepostižené nedůvodnými průtahy skončit. Oproti tomu v nyní projednávané věci je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno na podstatně odlišném skutkovém závěru, vycházejícím z toho, že pohledávka žalobce za jeho dlužníkem J. V. byla nedobytná již ke dni zahájení soudního řízení o ní (26. 3. 2004) a tuto vlastnost si podržela po celou dobu probíhajícího sporu. Uvedený skutkový závěr přitom učinily soudy obou stupňů na základě výsledků dokazování, podle nichž nebyly po mnohaletém řízení ukončeny úspěšným vymožením pohledávek za J. V. ani exekuce vedené jinými věřiteli dlužníka, které časově předcházely zahájení posuzovaného řízení; bezúspěšné byly i exekuce s tzv. lepším pořadím.
Nejvyšší soud pravidelně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti, založená na vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Vyšel-li tudíž odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že není dána příčinná souvislost mezi průtahy v posuzovaném řízení a „ztrátou“ pohledávky, která byla po celou dobu trvání řízení fakticky nevymahatelná, nejedná se o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím zjevně nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že pro skutkovou odlišnost věci nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v konfrontaci se závěry vtělenými do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, akcentovanými v dovolání.
Ani druhá v dovolání předestřená otázka odpovědnosti státu za tvrzené nesprávné prověření žalobkyní podaného trestního oznámení orgány činnými v trestním řízení, které bylo završeno pravomocným usnesením policejního orgánu o odložení trestního oznámení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. To proto, že ani při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Měla-li žalobkyně, navzdory případnému nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení, možnost svou pohledávku včas vymáhat v občanskoprávním řízení (jež představuje primární prostředek ochrany soukromého práva), nelze pojmově uvažovat o vzniku škody způsobené v průběhu prověřování trestního oznámení (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2416/14, podle jehož závěrů poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení a nemůže spoléhat na výsledek řízení trestního, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, uveřejněný pod číslem 56/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto nebylo třeba ani v odvolacím řízení přezkoumávat správnost navazujícího tvrzení žalobkyně, že v průběhu prověřování jejího oznámení mělo dojít též k nesprávnému úřednímu postupu.
Ve vztahu k dovolacímu tvrzení, že jiný věřitel byl s exekucí proti povinnému J. V. v roce 2005 úspěšný, resp. že tentýž dlužník měl v té době měsíční zisky okolo 50 000 Kč, žalobkyně toliko konstruuje své odlišné právní posouzení věci, a to na zcela jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházely soudy obou stupňů. Tato výhrada proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o nepřípustnou námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Na vyřešení dalších v dovolání formulovaných otázek (zda orgány činné v trestním řízení měly dlužníka žalobkyně J. V. stíhat pro tr. čin krádeže, zda měly v té souvislosti rozhodnout o odnětí věcí důležitých pro tr. řízení, zda a jak byl jednatel žalobkyně v minulosti odškodněna, popř. že usnesení o odložení trestního oznámení nebylo řádně doručeno) rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Žalobkyni se totiž nepodařilo zpochybnit nosnou úvahu odvolacího soudu, že mezi způsobem prověřování podaného trestního oznámení, popř. průběhem posuzovaného soudního řízení na straně jedné a nedobytností pohledávky žalobkyně za J. V. na straně druhé není dána nezbytná příčinná souvislost, na kterémžto samostatně stojícím závěru odvolací soud založil své rozhodnutí. Vzhledem k tomu nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji projevit, což činí její dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017).
Vady řízení namítané žalobkyní (spočívající zejména v tvrzení o absenci řádného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu