ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2527.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2527/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce V. B. , zastoupeného opatrovníkem Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem v Hostinném, B. Němcové 400, proti žalovanému 1) RNDr. T. B. , a 2) E. B. , zastoupeným JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 114/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014, č. j. 18 Co 470/2013-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014, č. j. 18 Co 470/2013-88, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. června 2013, č. j. 26 C 114/2012-69, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2013, č. j. 26 C 114/2012-69, určil, že „bytová jednotka č. 1521/5 s podílem na společných částech domu a stavebním pozemku st. 2149 ve výši 7430/35858 v domě čp. 1521 na st. 2149 v k. ú. L., obec P., vše zapsáno na listech vlastnictví č. 4470 a č. 2570 Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, náležela do vlastnictví B. B.. ke dni její smrti dne 18. 6. 2009.“ Dospěl k závěru, že žalobce jako jediný dědic po zůstavitelce B. B. (své matce), má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, že uvedená bytová jednotka byla ke dni úmrtí jeho matky v jejím vlastnictví. Z hlediska věcné stránky uvedl, že „vzhledem k tomu, že v trestním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o spáchání trestného činu podvodu J. Š. v souvislosti s převodem bytu na jeho osobu, soud neprováděl další dokazování ohledně vlastnického práva. Darovací smlouva, kterou převedla B. B. bytovou jednotku na J. Š. je proto absolutně neplatná. Soud má za to, že žalovaní v době uzavření kupní smlouvy o bytu byli v dobré víře, J. Š. jako vlastník byl řádně zapsán v katastru nemovitostí, nicméně nemohl platně převést vlastnické právo k bytu, který získal na základě spáchaného trestného činu podvodu, když nemohl na žalovaného převést více práv než měl.“
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 18 Co 470/2013-88, napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. potvrdil. Původní vlastnice B. B. nemohla pozbýt svého vlastnictví k bytové jednotce v důsledku protiprávního jednání v podobě trestného činu podvodu, spáchaného J. Š., a naopak žalovaní nemohli vlastnických práv nabýt od nevlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) (dovolatelé odkazují na přísl. judikaturu Ústavního soudu vztahující se k dané materii), tak i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) (dovolatelé odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 276/2011 a sp. zn. 28 Cdo 4041/2011). Dovolatelé pak dále v uvedeném směru rozvádějí svou dovolací argumentaci, poukazují též na procesní pochybení v řízení, a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil písemně prostřednictvím svého advokáta. Napadený rozsudek naopak považuje za věcně správný. K argumentaci stran judikatury řešící problematiku nabytí nemovitosti od nevlastníka poukázal na vyjádření předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu (v jeho publikovaném odborném článku) s tím, že uvedená rozhodnutí senátu 28 Cdo nelze stavět proti rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006, nebo rozhodnutím jiných senátů téhož soudu. Obdobně to platí i ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, ve kterém Ústavní soud zmiňuje nutnost posouzení dobré víry nabyvatelů u každého jednotlivého případu zvlášť s ohledem na všechny okolnosti nabytí nemovitosti. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a nelze mu upřít opodstatnění, byť při řešení jiné právní otázky, než která byla dovolateli v dovolání vymezena, avšak která věcně souvisí s řešením primární otázky nabytí vlastnictví dovolatelů k předmětné bytové jednotce.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze závěru, že zůstavitelka B. B. nepozbyla své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce tím, že dne 10. prosince 2008 darovací smlouvou darovala předmětnou bytovou jednotku J. Š., který posléze prodal tuto jednotku (na základě převodní smlouvy ze dne 18. března 2009) žalovaný. Důvodem byla skutečnost, že J. Š. se vůči zůstavitelce při tomto převodu dopustil podvodu, za což byl pravomocně odsouzen (pro spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. února 2011, č. j. 2 T 95/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 9 To 274/2011. V důsledku tohoto protiprávního jednání odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) považoval předmětné právní úkony za absolutně neplatné.
Sama okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu, neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru ustáleně judikuje, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný posléze pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Se závěry obsaženými v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) se mj. ztotožnil i Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), vyložil, že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.“ ).
Jestliže tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl naopak k závěru (zjednodušeně vyjádřeno), že převodní smlouva je (dle §39 obč. zák.) absolutně neplatná, pokud se nabyvatel dopustil vůči převodci v souvislosti s uzavřením této smlouvy trestněprávního jednání (spáchal trestný čin, resp. nyní přečin podvodu), pak jeho dovoláním napadené rozhodnutí, vycházející z takto vyřešené předběžné právní otázky týkající se tzv. nabývacího titulu předchozího katastrálního vlastníka, který na žalované převedl vlastnické právo k uvedené bytové jednotce, není správné.
Neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu