ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2529.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2529/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. J. V. , zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti povinnému Ing. M. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, pro 473.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 576/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. března 2012, č. j. 10 Co 789/2011-191, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení z 27. července 2011, čj. 92 E 576/2006-159, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný jednak promlčením vymáhané pohledávky podle §408 obchodního zákoníku a jednak neplatností smlouvy o postoupení pohledávek, jež oprávněný jako postupník nabyl od postupitelky Vítkovice, a. s., na základě svého jednání, jež povinný kvalifikuje jako v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud s poukazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, a na něj navazující rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/08 uzavřel, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Pokud jde o ověření pravosti podpisu oprávněného, lze podle názoru odvolacího soudu ověřovací doložce vytknout, že z ní není patrné, zda oprávněný vlastnoručně listinu podepsal nebo uznal podpis na listině za vlastní, neboť nebyla označena jedna z možných alternativ legalizace předtištěných v doložce, podle odvolacího soudu však „lze s přihlédnutím k účelu legalizace, tedy ověření, že fyzická osoba, která se prokáže platným úředním průkazem vydaným státním orgánem (zde občanský průkaz č. AD 643905), v přítomnosti pověřeného zaměstnance obecního úřadu listinu vlastnoručně podepíše, nebo podpis již na listině uvedený uzná za vlastní, mít za to, že předmětná doložka je způsobilá prokázat, že předmětnou listinu podepsal právě oprávněný, jelikož je nepochybné, že jmenovaný se před pověřeným zaměstnance obecního úřadu přihlásil k podpisu na předmětné listině, ať již tím, že listinu vlastnoručně podepsal, nebo prohlásil (což je při porovnání data podepsání smlouvy a data vystavení ověřovací doložky pravděpodobné), že podpis na listině je jeho pravým podpisem.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „soudy v této i v jiných právních věcech nesprávně aplikovaly ustanovení §526 obč. zákoníku v rozporu s jeho účelem a smyslem, tedy nikoli pro ochranu dlužníka a v jeho zájmu, nýbrž v zájmu postupníka, v této věci domnělého oprávněného a na újmu dlužníka“), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že povinnému jako dlužníku nepřísluší námitka absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolací soud při použití závěrů přijatých v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 a na něj navazujícího rozhodnutí Ústavního soudu nevzal v úvahu, že ve věcech, v nichž byly citované judikáty vydány, nešlo o otázku právního nástupnictví na straně oprávněného ve vykonávacím řízení, jak tomu bylo v předmětné věci, takže použití právních závěrů z citovaných rozhodnutí bylo pro souzenou věc zcela nepřípadné. Odvolací soud citované právní názory použil na podporu nesprávné aplikace ustanovení §526 obč. zák. přesto, že povinný opakovaně na „zásadně nesprávný a protiprávní pozměňující“ výklad ustanovení §526 obč. zák. v řízení upozorňoval a odkázal na (oproti shora citovanému rozsudku NS ČR adekvátní a na tuto věc dopadající) právní názor Nejvyššího soudu v jeho usnesení sp. zn. 33 Odo 1189/2005, že řešení otázky absolutní neplatnosti dohody o postoupení pohledávek exekučnímu soudu v řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu přísluší. Kromě toho povinný odkazuje i na právní názor zaujatý v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1914/2003, kde Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že oznámení o postoupení pohledávky není způsobilé osvědčit přechod práva z exekučního titulu na postupníka, nýbrž že listinou tvrzený přechod práva prokazující je pouze smlouva uzavřená podle §524 odst. 1 obč. zák., tedy smlouva platná, vyhovující požadavkům předepsaným ustanovením §256 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud tak podle dovolatelova názoru rozhodl zásadně nesprávně, jestliže námitku absolutní neplatnosti dohody o postoupení pohledávek „neshledal důvodnou a odmítl se jí věcně zabývat.“ Pokud jde o ověření podpisů, odvolací soud – přesto, že povinný upozornil na vady obou ověřovacích doložek – se jeho námitkou v tomto směru nezabýval a přehlédl, že „údaj o místu a datu ověření podpisu ing. E. U. za postupitele není kryt podpisem ověřovatelky,“ že tedy není součástí ověřovací doložky jako veřejné listiny.
Oprávněný navrhl zastavení dovolacího řízení s odůvodněním, že výkon rozhodnutí již byl proveden, jelikož celou částku postiženou výkonem mu dne 30. května 2012, tedy po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, vyplatil poddlužník OKK Koksovny, a. s.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání vznesených však k tomuto závěru dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro zastavení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný se předně vyjadřuje nepřesně, formuluje-li svou výtku slovy „odvolací soud tak rozhodl zásadně nesprávně, jestliže námitku absolutní neplatnosti dohody o postoupení pohledávek neshledal důvodnou a odmítl se jí věcně zabý vat.“ Jestliže totiž odvolací soud návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný (mimo jiné) neplatností postupní smlouvy, zamítl právě s odůvodněním, že povinný jako dlužník vůči oprávněnému jako postupníku k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti postupní smlouvy nemá, pak nelze říci, že se námitkou neplatnosti uvedené smlouvy „odmítl věcně zabývat“; naopak, poté, co se jí věcně zabýval, shledal ji nedůvodnou a návrh na zastavení výkonu právě s výše uvedeným odůvodněním zamítl. Nepřiléhavá je proto dovolací argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1189/2005, podle něhož řešení otázky absolutní neplatnosti dohody o postoupení pohledávek exekučnímu soudu v řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu přísluší, jelikož v souzené věci se exekuční soud v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí – s výše uvedeným závěrem – věcně zabýval.
V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 Nejvyšší soud uzavřel, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
V odůvodnění uvedeného judikátu pak dovolací soud vysvětlil, že „pro řešení otázky, zda dlužník má (v soudním řízení, v němž je proti němu postupníkem uplatněn požadavek na zaplacení postoupené pohledávky) k dispozici námitku neplatnosti postupní smlouvy, je tak rozhodující, zda závěr o aktivní věcné legitimaci postupníka lze učinit již tehdy, prokáže-li, že postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky (dále též jen „cessi“) oznámil (§526 odst. 2 obč. zák.), nebo zda i v takovém případě musí prokázat, že se stal věřitelem uplatněné pohledávky, platnou smlouvou o postoupení pohledávky.
Účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, např. proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení (dále též jen „notifikace“) je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi; jde tedy o právní skutečnost, a protože jde současně o skutečnost volní, je to jednostranný právní úkon (stejně viz Občanský zákoník. Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 241). Poté již dlužník musí plnit postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli.
Oznámením o postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.
Proto je pro právní postavení dlužníka nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje (a proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - §529 odst. 1 obč. zák.), ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má splnit dluh podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (viz též Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, díl II:, s. 1502).
Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Soud zkoumá, co je dáno dle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák. dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší (jestliže by smlouva o postoupení pohledávky byla v rozporu s §525 obč. zák., mohlo by být v důsledku plnění postupníkovi dotčeno právní postavení dlužníka).“
Dovolací argumentaci, že odvolací soud při výkladu ustanovení §526 obč. zák. „nevzal vůbec v úvahu, že ve věcech, v nichž byly citované judikáty (tj. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2276/08) vydány, nešlo o otázku právního nástupnictví na straně oprávněného ve vykonávacím řízení ve smyslu §256 o. s. ř., jak tomu bylo v souzené věci, takže použití právních názorů v citovaných rozhodnutí na tuto věc bylo zcela nepřípadné“ přisvědčit nelze; naopak je v tomto směru správný závěr odvolacího soudu, že uvedené závěry „vyslovené v řízení nalézacím je možné vztáhnout i na řízení vykonávací, neboť postavení účastníků a obsah závazku se nařízením výkonu rozhodnutí nemění.“
Nepřípadný je rovněž dovolací odkaz na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1914/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „oznámení o postoupení pohledávky není způsobilé osvědčit přechod práva z exekučního titulu na postupníka, tedy v souzené věci na tvrzeného oprávněného, a že listinou prokazující přechod práva z vykonávaného rozhodnutí je pouze smlouva uzavřená podle §524 odst. 1 obč. zák., tedy platná smlouva vyhovující požadavkům předepsaným ustanovením §256 odst. 2 o. s. ř.,“ jelikož oprávněný v souzené věci nabytí pohledávky neprokazoval pouze samotným oznámením o jejím postoupení, nýbrž právě i ověřenou kopií postupní smlouvy mezi společností Vítkovice a.s. jako postupitelem a oprávněným jako postupníkem.
Pokud jde o dovolací argumentaci „vadami ověřovacích doložek,“ povinný (v rozporu se závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132) ani nevymezil právní otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam; konkrétní skutkové tvrzení, že údaj o místu a datu ověření podpisu Ing. Evy Urbánkové jednající za postupitele „není kryt podpisem ověřovatelky“, bylo navíc předneseno teprve v dovolání, tedy jako (podle §241a odst. 4 o. s. ř.) nepřípustné novum.
Výtkou nesprávného právního posouzení námitky promlčení se dovolací soud nezabýval, jelikož povinný ji uplatnil teprve podáním z 22. října 2012 (jímž své dovolání z 29. května 2012 doplnil), tedy po uplynutí dovolací lhůty (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu