ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2531.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2531/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a) W. H. , b) B. E. G. , obou zastoupených JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 107/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013, č. j. 18 Co 40/2013 – 82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 99.375,- Kč s příslušenství ve prospěch každého ze žalobců (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobci se domáhali poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 7/2004, jehož předmětem byl nárok na zadostiučinění za zásah do práva žalobců na ochranu osobnosti. Toto řízení trvalo sedm let a deset měsíců. Žalobci trvali na tom, že přiměřeným zadostiučiněním je 166.000,- Kč pro každého z nich, odpovídající 20.000,- Kč za jeden rok trvání řízení. U soudu se pak domáhali zaplacení zadostiučinění ve výši odpovídající rozdílu této částky a 66.625,- Kč, jež každému ze žalobců v rámci předběžného projednání nároku vyplatila žalovaná.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým, tak i s právním posouzením případu soudem prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně vycházel z hodnocení průběhu řízení z hlediska kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „OdpŠk“. Základní částku odškodnění stanovil zcela v intencích části IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“), vycházel-li z 15.000,- Kč za jeden rok řízení a zohlednil také to, že vedení řízení si z povahy věci vyžádá určitý čas, a proto za první dva roky řízení přiznal částku o polovinu nižší. Při stanovení základní částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení hraje roli zejména celková doba řízení, nikoliv význam řízení pro účastníky řízení. Nebylo-li tedy v daném případě řízení celkově extrémně dlouhé, soud prvního stupně nepochybil.
Odvolací soud dále odmítl argument žalobců, že celková délka řízení vedla ke zmaření jeho účelu. Žalobci se v tomto řízení domáhali omluvy a peněžitého zadostiučinění za obsah sdělení o pověsti žalobců v místě bydliště, které k žádosti policie v trestním řízení poskytl starosta žalované obce formou interního sdělení. S výsledkem řízení tedy nemohlo být spojeno ani očekávání reparace veřejné difamace žalobců, neboť v původním řízení nebyla ani tvrzena. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalobci uspěli pouze s návrhem na poskytnutí omluvy formou soukromého dopisu. Protože spor neměl žádný dopad do profesního či soukromého života žalobců a neznamenal ani zásah do jejich hmotného zabezpečení, mělo řízení pro žalobce jen malý význam. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozené bylo namístě základní částku odškodnění snížit o 20 %.
Soudu prvního stupně nelze vytknout ani to, že z důvodu procesní složitosti řízení, vyplývající v daném případě z četnosti procesních návrhů žalobců, základní zadostiučinění snížil. Pro celkovou délku řízení měl zásadní význam postup žalobkyně b), který se týkal uplatnění práva na jednání v mateřském jazyce. Tento postup vyústil do zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ustanovení tlumočníka pro další fázi řízení. Tento postup lze bez nadsázky označit za obstrukční. Proto snížení zadostiučinění o 30 % se jeví jako zcela odpovídající.
Z toho se podává, že celková výše dosud poskytnutého zadostiučinění, která představuje 65 % základní částky zadostiučinění, odpovídá kritériím §31a odst. 3 OdpŠk. Na tom nemění nic ani to, že odvolací soud považoval za nepřiléhavou úvahu soudu prvního stupně, že bylo třeba snížit základní částku zadostiučinění z důvodu plurality žalobců v původním řízení (v důsledku tohoto závěru ponížil základní částku o 5 %). Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě šlo v původním řízení o standardní spor dvou stran s účastenstvím dvou samostatných společníků na straně žalující, z nichž každý mohl pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci dovolání, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud se v něm odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předmětem sporu v daném případě zůstává toliko výše zadostiučinění. Posuzované řízení trvalo mnohonásobně déle, než by bylo přiměřené s ohledem na jeho předmět. Při stanovení základní sazby zadostiučinění je proto třeba vyjít – v souladu se Stanoviskem – z horní hranice, nikoliv z hranice dolní. Dovolatelé též nesouhlasí se snížením zadostiučinění o 30 % z důvodu procesní složitosti řízení. Vzhledem k celkové délce řízení dosahující téměř osmi let mají žalobci za to, že penalizovat je za učiněné procesní návrhy je v hrubém rozporu jak s enormní délkou řízení, tak s jejich skutečným procesním chováním. Z napadeného rozsudku není patrné, které návrhy žalobců měly nepřiměřenou délku řízení způsobit. Snížení zadostiučinění o 20 % z důvodu malého významu předmětu řízení se zcela vymyká judikatorním závěrům Nejvyššího soudu. Protože žalobci v původním řízení po žalované požadovali omluvu, je plně odůvodněn závěr, že samotnou délkou řízení byl jeho účel zmařen. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správná a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení.
Dovolatelé brojí pouze proti dosud přiznané výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí a Stanovisko Nejvyššího soudu jsou dostupné na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
V otázce určení základní částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, jež Nejvyšší soud uvedl jako vodítko v části VI. Stanoviska, je pouze orientační a poskytuje nalézacím soudům možnost zvolit takovou základní výši zadostiučinění, která bude odpovídat okolnostem konkrétního případu. Nejvyšší soud ve Stanovisku dále uvedl, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). V daném případě odvolací soud uvedl, z jakého důvodu nebylo možno posuzované řízení hodnotit jako extrémně dlouhé, a proč tedy nepřistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění.
Snížení zadostiučinění z důvodu procesní složitosti řízení bylo též odvolacím soudem náležitě odůvodněno a je v souladu se Stanoviskem a další judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud k tomu uvedl, že složitost řízení byla dána zejména četností procesních návrhů žalobců, o nichž se jednalo zpravidla na dvou stupních soudní soustavy a z nichž některé byly obstrukčního charakteru. Jelikož důvodem dovolání může být toliko nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 1 o. s. ř.) nezabýval se již dovolací soud v dovolání naznačeným nesouhlasem dovolatelů stran závěru soudu o jejich „procesním chování“.
Co se týče snížení zadostiučinění pro menší význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem IV. písm. d) uvedl, že určitým zobecňujícím postupem je možné kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, jimž je třeba věnovat zvláštní pozornost, a to jsou typicky trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Nejvyšší soud k tomu dodal, že se jedná o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Avšak z téhož závěru – tedy, že se jedná o hledisko obecné, typové – vyplývá, že i řízení, jehož předmět spadá do některé z výše uvedených skupin, může mít za přihlédnutí ke zvláštním okolnostem případu pro poškozeného nižší význam. Jestliže, odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení nemělo pro dovolatele takový význam, jaký zpravidla řízení na ochranu osobnosti má, a svůj závěr podložil konkrétními skutkovými okolnostmi, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolacímu soudu nadto není zřejmé, v čem spatřují dovolatelé ono zmaření účelu posuzovaného řízení, jestliže sami uvádí, že se v tomto řízení domáhali omluvy ze strany žalované, čehož se jim také dostalo.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu