ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2547.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2547/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně V. M. , právně zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 765.706,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č.j. 19 Co 98/2013 - 30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 765.706,- Kč s příslušenstvím, když tvrdila, že je dcerou a dědičkou zemřelého J. P. a zemřelé M. P. s tím, že její otec byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Litoměřice ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 146/50, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu Praha ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vto 148/50 odsouzen pro pokus trestného činu zběhnutí k trestu odnětí svobody v trvání 15 let nepodmíněně. Z vězení byl J. P. propuštěn dne 8. 8. 1953. Následně byla usnesením Okresního soudu Litoměřice ze dne 8. 2. 2011, č.j. 6 Rt 2/2010 – 9, vyhlášena jeho účast na soudní rehabilitaci podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dne 19. 4. 2011 požádala žalobkyně žalovanou o odškodnění a následně jí byla vyplacena náhrada ušlé mzdy ve výši 90.083,- Kč podle ustanovení §23 odst. 1 zák. o soudní rehabilitaci, avšak bez valorizace podle ustanovení §23 odst. 6 písm. a) zák. o soudní rehabilitaci. Tento zákon na valorizaci a stanovení jejich pravidel pamatoval, ale vláda taková pravidla neupravila, a proto se žalobkyně domáhá po státu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a to ve výši „přiměřené“ valorizace mzdy, s ohledem na to, že v roce 1990, kdy byla paušálová náhrada ušlého zisku ve výši 2.500,- Kč stanovena, existovala zcela odlišná mzdová a cenová hladina.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č.j. 20 C 15/2012 – 18, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 765.706,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně požádala o náhradu v paušálních částkách a nemůže požadovat valorizaci částky s odkazem na nečinnost vlády. Navíc soud prvního stupně konstatoval, že nevydání normativního aktu nepředstavuje nesprávný úřední postup, proto zde nevznikla škoda, ani zde není dána příčinná souvislost.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. března 2013, č.j. 19 Co 98/2013 – 30, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nevydání valorizačního nařízení není nesprávným úředním postupem a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009. Navíc poukázal na skutečnost, že žalobkyně si coby poškozená mohla vybrat, zda bude požadovat paušální náhradu či bude prokazovat jaký příjem a v jaké výši jí, resp. jejímu zesnulému otci, v rozhodné době ušel a ona si zvolila paušální odškodnění. Současně není možné, aby bylo stanoveno vyšší odškodnění, než skutečnou výši výdělku poškozeného v rozhodné době.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“)včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), kdy za spornou považuje otázku, jak má občan čelit nečinnosti vlády, která měla podle ustanovení §23 odst. 6 písm. a) zák. o soudní rehabilitaci, stanovit podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, avšak neučinila tak. Dovolatelka poukazuje na nekonzistenci rozhodování v obdobných případech a na nálezy Ústavního soudu, týkajících se rehabilitací. Dovolatelka proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že dovolatelce byla přiznána maximální možná náhrada ušlého zisku a valorizační nařízení nebylo přijato, jelikož v podstatě nikdo z poškozených nežádal o náhradu škody podle obecných předpisů. Žalovaná má navíc za to, že obdobou otázkou se již dovolací soud zabýval, a to v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003, tak i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 4789/12, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítnul.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoli dovolatelka ohlašuje, že právní otázka, na níž je vystavěno dovolání, je v rozhodovací praxi soudů posuzována rozdílně, tak dovolací soud konstatuje, že obdobná otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně řešena a odvolací soud ji v rozsudku vyřešil v souladu s touto judikaturou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněném pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. května 2008, sp. zn. II. ÚS 492/08, Nejvyšší soud uvedl, že vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti. Stejně tak ani nečinnost vlády, tj. nevydání normativního právního aktu pak nemůže být úředním postupem vlády. Nemůže-li být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006; rozsudek ze dne 13. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009; nebo rozsudek ze dne 20. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2012 či shodně Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, str. 633).
I v obdobném případu, kdy se stěžovatelka také domáhala náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu ze stejného důvodu, tj. že vláda neurčila podle ustanovení §23 odst. 6 zákona o soudní rehabilitaci, podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, Ústavní soud rozhodl tak, že tuto stížnost usnesením ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. II ÚS 4789/12 odmítl a uvedl, že „Ústavní soud v této spojitosti musí především poukázat na úvahu obvodního soudu o tom, že nečinnost vlády v normotvorné oblasti, to jest neprovedení výše citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci podzákonným normativním právním aktem, nelze posuzovat v intencích nesprávného úředního postupu, jak to má na mysli zákon č. 82/1998 Sb. Obvodní soud tak z ústavněprávního hlediska za daných okolností nepochybil, pakliže nemohl domýšlet rozsah možné úpravy vládního nařízení.“
Lze tedy uzavřít, že zákon OdpŠk nemá pro odpovědnost státu za výkon legislativní činnosti či naopak její nečinnosti přiléhavé ustanovení a dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ji odmítá. Jelikož je judikatura v této otázce konzistentní a rozhodnutí odvolacího soudu s ní není nikterak v rozporu, tak se dovolatelce nepodařilo uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu