ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2554.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2554/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně, obchodní společnosti Prefa Pardubice, a.s., IČ 46504818, se sídlem v Rosicích nad Labem, ulice U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované B. Č. , zastoupené JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp.zn. 36 Cm 76/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č.j. 3 Cmo 207/2008-543 , takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kolaříka, advokáta se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561.
Stručné odůvodnění
podle §243c odst. 2 o.s.ř.:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2009, č.j. 3 Cmo 207/2008-543, potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 29. února 2008, č.j. 36 Cm 76/2005-502, kterým byla zamítnuta žaloba podle ustanovení §19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby se žalovaná zdržela tvrzení dotýkajících se žalobkyně uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a zaslal žalobkyni omluvu ve znění uvedeném ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 mil. Kč jako náhradu nemajetkové újmy; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že jednání žalované spočívající ve vypracování znaleckého posudku č. 01/02 „Posouzení ekonomiky společnosti RASTRA AG-CZ, a.s.“ ze dne 10.10.2002, v jehož obsahu měla uvést o žalobkyni nepravdivé skutečnosti, a který nesplňoval zákonné požadavky objektivity a odbornosti, nebylo zásahem do dobré pověsti žalobkyně ve smyslu §19b odst. 3 o.z. Žalovaná v posuzovaném případě byla přibrána opatřením Policie České republiky ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 trestního řádu do trestního řízení jako znalec ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Bylo prokázáno, že znalecký posudek byl vypracován pro účely přípravného trestního řízení, avšak v hlavním líčení soud tento posudek označil za nepoužitelný a již z něho dále nevycházel. Naopak nebylo prokázáno, že by žalovaná sama obsah znaleckého posudku šířila jinak, než že jej pouze předala objednateli. Pokud byly některé závěry z posudku žalované zveřejněny třetí osobou, resp. jestliže sama žalobkyně byla nucena zveřejnit některé významné skutečnosti v podkladech pro valnou hromadu, zejména se týkající trestního stíhání svých představitelů, nelze ani zde shledávat v případném negativním dopadu tohoto sdělení na pověst žalobce souvislost se znaleckým posudkem žalované, neboť jde o jednání, které žalovaná nikterak ovlivnit nemohla a nemůže za ně být činěna odpovědnou a informaci o trestním stíhání by žalobkyně musela zveřejnit i kdyby nebylo znaleckého posudku vypracovaného žalovanou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Jak vyplývá z obsahu tohoto dovolání (§41a odst. 2 o.s.ř.) není jím napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka za otázku zásadního právního významu považuje to, zda lze zrušit kauzální nexus v situaci, kdy soudní znalec podal nepravdivý posudek. Poukazuje při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006. Soudům obou stupňů vytýká jejich závěr, že v daném případě tato příčinná souvislost nebyla dána. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná v písemném vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podané dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Výklad ustanovení §19b odst. 3 o.z. odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod č. 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2009, sp.zn. 30 CDO 1626/2008). Dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou nikoli právní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 14, pod C 1025 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010). Správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, však při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze úspěšně zpochybnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8). Pokud je v dovolání výslovně uplatněn též dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč [srov. §2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 2.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 3.060,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu