ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2559.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2559/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně O.PO.RA, odborové organizace (dříve Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26 99 19 34, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 917/19, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 111/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, č. j. 62 Co 295/2011-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 500.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně se domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 89/2006.
Podle závěrů soudů obou stupňů považuje žalobkyně za nesprávný postup rozhodovací činnost soudu, provádění dokazování a způsob vedení řízení. Soud prvního stupně v takto žalobou vymezeném skutkovém ději neshledal nesprávný úřední postup, a to i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Odvolací soud k tomu uvedl, že postup v řízení je věcí soudu, i když je samozřejmě jeho povinností postupovat v souladu s občanským soudním řádem. V tomto směru je však třeba uvést, že správnost takového postupu je možné přezkoumat pouze v odvolacím řízení. Žalobkyně sice rovněž tvrdila, že dne 1. 9. 2009 podala stížnost na průtahy v řízení, nicméně toto své tvrzení blíže nevysvětlila a neučinila z něj žádné závěry; především netvrdila, že by v řízení došlo k průtahům a že by jí v jejich důsledku vznikla škoda. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že skutkový děj, tak jak jej žalobkyně vymezila, nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost opírá o názor, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že výsledky dokazování umožňovaly podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se sama v žalobě dovolávala a soud tak byl povinen učinit. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důvodu se nezabýval tvrzením žalobkyně o průtazích v řízení a zejména spojením tohoto tvrzení se skutečností, že žalobkyně podala stížnost podle §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a proč se tak nezabýval možným posouzením uplatněného nároku podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Soudy tato tvrzení žalobkyně ignorovaly a neposkytly jí poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka také zpochybňuje správnost postupu soudu prvního stupně, který za daných okolností rozhodl ve smyslu §115a o. s. ř. bez nařízení jednání. V době sepisu odvolání nebyl žalobkyni ještě znám právní názor, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud skončeno, a proto explicitně neuvedla, že namítá nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Dovolatelka také nesouhlasí s názorem odvolacího soudu co do interpretace nesprávného úředního postupu. Má za to, že postup soudu je třeba poměřovat i s principem hospodárnosti řízení. V tomto ohledu klade otázku, zda v případě vad a nesprávností, jež našly svůj odraz v postupu soudu včetně rozhodnutí procesní povahy, která ovlivnila dobu soudního řízení, nastupuje odpovědnost z nesprávného úředního postupu jako odpovědnost přímo vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátkou.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Při úvahách o přípustnosti dovolání se dovolací soud nezabýval námitkami, kterými dovolatelka brojí proti postupu soudu prvního stupně podle §115a o. s. ř. a dále proti absenci poučení podle §118a o. s. ř., neboť v tomto rozsahu dovolatelka uplatnila dovolací důvod, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. K takovým důvodům však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka, že soudy se nezabývaly tím, zda v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeném pod sp. zn. 27 C 89/2006 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, je tomu tak proto, že dovolatelka nepřiměřenost délky řízení v žalobě netvrdila. Jinými slovy řečeno, netvrdila, že by uvedené soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a že by jí v tomto důsledku vznikly obvyklé, typové judikaturou dovozované následky, s nimiž lze pojmově spojovat nárok na nemajetkovou újmu. Naopak, veškerá svá tvrzení upínala k závěru o nezákonnosti usnesení o přerušení řízení a potažmo k „nesprávnosti“ dalších úkonů (postupů) soudu prvního stupně.
Svůj žalobní požadavek spojila dovolatelka výslovně s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení pod sp. zn. 27 C 89/2006 ze dne 17. 9. 2009 o přerušení řízení, kteréžto rozhodnutí považuje v kontextu celého řízení za nezákonné. Dovolatelka se domnívá, že tímto rozhodnutím ji soud „postihuje“ za to, že podala stížnost na průtahy v řízení. Uvedený kontext řízení pak dokumentuje celou řadou procesních opatření soudu prvního stupně, přičemž soudu mimo jiné vytýká, že řízení nepřerušil již dříve, ačkoliv se tak dle jejího názoru mělo stát. Další pochybení soudu prvního stupně v uvedeném řízení spatřuje dovolatelka v tom, že dvakrát připustil změnu žaloby, že ji přiměl k tomu, aby předložila kopie (nikoliv originály) listinných důkazních prostředků, že si listiny vyžádal pouhým přípisem (nikoliv usnesením) a že v odůvodnění usnesení o přerušení řízení převzal zcela argumentaci žalované. V odvolání pak dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který nepřípustně zužuje výklad nesprávného úředního postupu na průtahy a nepřiměřenou délku řízení, a dále že jí nejde výhradně o rychlost řízení. Podle dovolatelky bylo rozhodnutí o přerušení řízení v této jeho fázi „krokem k hospodárnosti“.
S dovolatelkou je možno souhlasit v tom, že odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. se neodvíjí jen od nepřiměřené délky řízení (či průtahů v něm), ale i od jiného nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk či od nezákonného rozhodnutí (§8 odst. 1 OdpŠk). Nesprávnost usnesení o přerušení řízení (v tomto případě podle §109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) by bylo možno dovodit jen tehdy, jestliže by byly splněny podmínky §8 odst. 1 OdpŠk; tedy jestliže by toto usnesení bylo jako pravomocné zrušeno či změněno. To se ale v daném případě nestalo. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu pak není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Navíc, z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že dovolatelka proti tomuto usnesení nepodala ani odvolání, neboť jej v podstatě považuje za správné (směřující k hospodárnosti řízení).
Otázka, zda měl soud přistoupit k přerušení řízení ze stejného důvodu již dříve, může mít vliv na zhodnocení závěru, zda řízení jako celek proběhlo v přiměřené době či nikoliv, nebo na výši zadostiučinění při aplikaci kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. To vše nicméně (až) v rámci hodnocení průběhu řízení jako celku. Prvotní podmínkou pro to, aby soud k takovému hodnocení mohl vůbec přistoupit, by však muselo být žalobní tvrzení, že délka řízení (byť ještě trvajícího) byla nepřiměřená, nebo alespoň to, že v řízení došlo k průtahům.
Souhrnně vyjádřeno, dovolatelka se nedomáhala poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení či za průtahy v něm. Rozhodnutí o přerušení řízení, které považuje za nezákonné, nebylo zrušeno ani změněno. Další úkony soudu, které dovolatelka považuje za vadné, nejsou - jak uzavřel odvolací soud - nesprávným úředním postupem. Dovolatelka proti tomuto závěru nebrojí, poukazuje toliko na to, že namítané úkony soudu by mohly být zohledněny při úvaze o nepřiměřené délce řízení. Jak již shora uvedeno, zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se dovolatelka v tomto řízení nedomáhala a soud nemohl absenci příslušných žalobních tvrzení nahradit vlastní úvahou o tom, za co by žalobkyně potencionálně mohla žádat zadostiučinění, kdyby tvrdila něco jiného.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu