ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2561.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2561/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně INEKON GROUP, a. s., IČO 639 98 076, se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 12/773, právně zastoupené JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše č. 1929/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení 389 969 USD a 366 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 262/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014, č. j. 20 Co 486/2013-244, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2013, č. j. 19 C 262/2009-199, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014, č. j. 20 Co 486/2013-244, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti exekučního soudu, který nerozhodl o návrzích žalobkyně na odložení exekuce ve smyslu ustanovení §52 zákona č. 99/1963 Sb., o exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“) ve spojení s ustanovením §266 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v důsledku čehož měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 389 969 USD a 366 632 Kč s příslušenstvím.
Částečným rozsudkem pro uznání Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, č. j. 25 Cm 176/2002-32, bylo žalobkyni uloženo, aby obchodní společnosti ŠKODA DOPRAVNÍ TECHNIKA s.r.o. doplatila kupní cenu za dodávku pěti tramvají a náhradních dílů ve výši 288 781 USD s příslušenstvím. Dříve, než rozsudek nabyl právní moci, žalobkyně dne 10. 6. 2003 učinila projev směřující k započtení své pohledávky z titulu smluvní pokuty (celkem ve výši 367 400 USD) vůči pohledávce uplatňované obchodní společností ŠKODA DOPRAVNÍ TECHNIKA s. r. o. Dotčená obchodní společnost i přes kompenzační projev žalobkyně přisouzenou pohledávku postoupila obchodní společnosti Apollo NET, s. r. o. (současná obchodní firma společnosti zní CAR Racing s. r. o.), na základě jejíhož návrhu Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 12. 1. 2004, č. j. 43 Nc 6001/2004-3, nařídil k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství exekuci na majetek žalobkyně. Pověřený soudní exekutor Mgr. Jiří Doležal (dále jen „exekutor“) vydal dne 16. 1. 2004 exekuční příkaz sp. zn. Ex 262/2004, jímž postihl podnik žalobkyně.
Aby odvrátila nepříznivé důsledky exekučního příkazu, žalobkyně exekutorovi dne 20. 1. 2004 předala bankovní šek, který byl k jeho rukám proplacen dne 21. 1. 2004 v rozsahu 280 781 USD a dne 30. 1. 2004 v rozsahu 101 540 USD. Podáním doručeným soudu dne 28. 1. 2004 žalobkyně navrhla zastavení exekuce podle §52 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §266 o. s. ř. tvrdíc, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením v důsledku kompenzačního projevu učiněného vůči právní předchůdkyni oprávněné obchodní společnosti po vydání exekučního titulu. Současně se žalobkyně domáhala odkladu provedení exekuce s odůvodněním, že lze očekávat její zastavení. Poté, co odvolání žalobkyně ze dne 24. 2. 2004 směřující proti usnesení o nařízení exekuce bylo odvolacím soudem odmítnuto s odůvodněním, že se odvolatelka dovolávala pouze okolností relevantních pro řízení o návrhu na zastavení exekuce, a vymáhaná pohledávka byla prostřednictvím exekutora uspokojena, Obvodní soud pro Prahu 7 o návrzích žalobkyně na odklad a zastavení exekuce již nerozhodoval. Krajský soud v Plzni následně pravomocným rozsudkem pro zmeškání ze dne 19. 12. 2008, č. j. 49 Cm 75/2006-52, vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně vůči obchodní společnosti CAR Racing s. r. o. domáhala vrácení plnění vymoženého v předmětné exekuci, tvrdíc, že vymáhaná pohledávka zanikla před zahájením exekučního řízení započtením, a uložil dotčené obchodní společnosti, aby žalobkyni zaplatila 327 400 USD a nahradila náklady řízení ve výši 366 632 Kč. Exekuce vedená k vymožení této přisouzené pohledávky však byla zastavena pro nemajetnost povinné obchodní společnosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2011, č. j. 19 C 262/2009-104, byla zamítnuta žaloba žalobkyně. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 20 Co 57/2012-50. Oba soudy ve shodě totiž dospěly k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 a škodou vzniklou tím, že částky složené žalobkyní k rukám exekutora za účelem odvrácení nepříznivých důsledků exekuce byly vyplaceny oprávněné obchodní společnosti CAR Racing s. r. o., vůči níž se přisouzená pohledávka na vrácení vymoženého plnění stala pro nedostatek majetku fakticky nevymahatelnou. V době podání návrhu na odklad a zastavení exekuce totiž žalobkyně na úhradu dluhu již plnila a povolení odkladu exekuce by tak nepříznivé důsledky spojené s vyplacením uhrazených částek oprávněné obchodní společnosti nemohlo zvrátit. Příčinu vzniku škody přitom odvolací soud spatřoval v okolnosti, že se žalobkyně v řízení předcházejícím vydání posléze vykonávaného exekučního titulu v postavení žalované k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas ve věci nevyjádřila a nevznesla námitku započtení. Vyjádřil rovněž názor, že za situace, kdy exekuční soud o návrzích na odklad a zastavení exekuce nerozhodl, nelze předjímat, zda by exekuce byla odložena. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody sestávající z částky vyplacené v předmětném exekučním řízení oprávněné obchodní společnosti CAR Racing s. r. o. (327 470 USD), ušlého zisku na úrocích z úložky vkladu této částky u peněžního ústavu (62 499 USD) a nákladů řízení o vydání plnění poskytnutého neoprávněně dotčené obchodní společnosti (366 632 Kč) nevyhověl.
Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3106/2012. Dovolací soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že se exekuční soud dopustil nesprávného úředního postupu, když nerozhodl o návrzích dovolatelky na odklad a zastavení exekuce. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekučního soudu a škodou způsobenou tím, že peněžité plnění poskytnuté dovolatelkou exekutorovi za účelem odvrácení nepříznivých důsledků exekuce nařízené prodejem jejího podniku bylo vyplaceno oprávněné, přitom nevylučuje okolnost, že v době podání návrhů byly peněžní prostředky ve výši odpovídající vymáhané pohledávce již složeny u exekutora. Tyto peněžní prostředky totiž nebyly složeny v úmyslu splnit vymáhaný dluh (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, č. sešitu 7, pod R 66/2007), nýbrž v úmyslu odvrátit nepříznivé důsledky vydaného exekučního příkazu prodejem podniku dovolatelky (jak vyplývá ze skutkových závěrů odvolacího soudu). Jelikož složené peněžní prostředky nesloužily k uspokojení vymáhané pohledávky a nebyly ani výsledkem jejího vymožení, nedošlo jejich vyplacením k rukám exekutora ani k provedení exekuce. Vyhověním včas podanému návrhu na odklad exekuce (návrh byl podán dříve, než usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci) tak mohl být odvrácen vznik škody, jejíž náhrady se dovolatelka domáhá. Podání návrhu na zastavení exekuce podle §52 odst. 1 exekučního řádu a §268 odst. 1 písm h) o. s. ř., jenž nebyl zjevně neopodstatněný (námitka započtení vzájemné pohledávky povinné dovolatelky vůči pohledávce vymáhané oprávněnou, odůvodňující navrhované zastavení exekuce, se později ukázala být důvodnou), bylo přitom důvodem k tomu, aby exekuční soud odložil provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o tomto návrhu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Právní závěry odvolacího soudu o okolnostech vylučujících příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekučního soudu, jenž nerozhodl o včasných návrzích dovolatelky na odklad a zastavení exekuce, a způsobenou škodou tudíž neobstojí.
Obvodní soud pro Prahu 2 následně rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 19 C 262/209-199, uložil žalované zaplatit žalobci částku 327 470 USD se zákonným úrokem z prodlení, dále částku 366 632 Kč se zákonným úrokem z prodlení a částku 62 499 USD a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v souladu s citovaným kasačním rozsudkem dovolacího soudu znovu přezkoumal, zda jsou dány podmínky pro přiznání náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu exekučního soudu. Uvedl, že existenci nesprávného úředního postupu má za zjištěnou, když vyšel z argumentace předestřené v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Dále konstatoval, že má za prokázanou také škodu a příčinnou souvislost, když bylo v řízení prokázáno, že požadované částky žalobce zaplatil a tyto částky se staly nevymahatelnými v důsledku nesprávného úředního postupu exekučního soudu. Soud prvního stupně nadto uvedl, že co se týče existence nesprávného úředního postupu i existence příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a vznikem škody, byl zavázán názorem dovolacího soudu vyjádřeným v kasačním rozhodnutí, a tudíž v této věci žádné dokazování neprováděl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 20 Co 486/2013-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl přitom, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí plně na závazném právním názoru vyjádřeném v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, a z tohoto důvodu se žalovaným uplatněné námitky nejeví jako relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v okolnosti, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že soudy nevzaly v úvahu, že škody po státu je možné se domáhat až tehdy, nelze-li se náhrady škody domáhat po primárním škůdci. Dovolatelka přitom již od počátku namítala, že za způsobenou škodu primárně odpovídá právní zástupce žalobkyně, který se v nalézacím řízení nevyjádřil k žalobě a způsobil tím vznik fikce uznání nároku žalobkyně. Nadto se domnívá, že by se škody měla žalobkyně domáhat primárně také po společnosti ŠKODA DOPRAVNÍ TECHNIKA, s. r. o., neboť by škoda nevznikla, kdyby tato společnost neignorovala námitku započtení vznesenou žalobkyní.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že dovolatelka dostatečně jasně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto dle jejího názoru není vznesená argumentace ani věcně správná.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 7. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je proto také důvodné.
Rozhodným je v předmětné věci řešení právní otázky, zda se exekuční soud svým postupem, kdy nerozhodl o návrzích žalobce na odložení exekuce, dopustil nesprávného úředního postupu.
Podle ustanovení §13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3106/2012, vydaném v této věci Nejvyšší soud shledal, že se Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud exekuční dopustil nesprávného úředního postupu, když nerozhodl o návrzích dovolatelky na odklad a zastavení exekuce. Mezi tímto nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou shledal dovolací soud také příčinnou souvislost. Vycházel přitom z již dříve v judikatuře dovolacího soudu vyjádřeného názoru, že zaplacením pohledávky exekutorovi s cílem odvrátit nepříznivé následky exekuce, a nikoliv s úmyslem plnit, pohledávka nezaniká.
Tento právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí vydaném v této věci, jakož i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1758/2002), byl však překonán rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jehož cílem bylo sjednotit dosud roztříštěnou praxi dovolacího soudu v přístupu k této otázce. Velký senát Nejvyššího soudu se v citovaném rozsudku přiklonil k názoru, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením. Jestliže tedy na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Jakkoliv byl tento závěr přijat až poté, co odvolací soud ve věci (podruhé) rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 20 Co 486/2013-244, musí být tento právní závěr aplikován také v projednávané věci. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem, jde o korekci chybného právního názoru, a musí být proto aplikován i na probíhající soudní řízení (shodně srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2863/14, nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, a též KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197).
Vychází-li dovolací soud z výše uvedeného závěru, že pohledávka zaniká zaplacením exekutorovi v situaci, kdy povinný poskytne plnění bez úmyslu plnit, s cílem odvrátit nepříznivé následky exekuce, pak není udržitelný názor, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu exekučního soudu, když nerozhodl o návrzích žalobce na odložení exekuce podaných po dni uhrazení pohledávky exekutorovi. Přestože tedy odvolací soud rozhodl v souladu s dříve vysloveným závěrem dovolacího soudu v této věci, je nezbytné, s ohledem na shora uvedené, uzavřít, že se dopustil nesprávného právního posouzení věci, když rozhodl v rozporu s aktuální ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu