ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2597.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2597/2021-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. L. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 219/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 13 Co 379/2020-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 219/2019 se žalobce domáhal vůči žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 216/2017.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2020, č. j. 14 C 219/2019-70, bylo rozhodnuto tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobce byl trestně stíhán pro spáchání trestného činu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 216/2017. Trestní stíhání žalobce bylo pravomocně skončeno dne 27. 7. 2018, kdy bylo v jeho přítomnosti (resp. v přítomnosti jeho právního zástupce) vyhlášeno usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 15. 3. 2018, č. j. 14 T 216/2017-678, kterým byl žalobce zproštěn na něj podané obžaloby dle §226 písm. b) tr. řádu. K předběžnému uplatnění nároku dle OdpŠk u žalované došlo podáním ze dne 15. 1. 2019, doručeným žalované „dne 15. 1. 2019 (potažmo 16. 1. 2019)“. Žalovaná vyřídila žádost žalobce o odškodnění dle OdpŠk stanoviskem ze dne 24. 5. 2019, které bylo žalobci doručeno dne „25. 5. 2019 (potažmo 27. 5. 2019)“. Předmětná žaloba o odškodnění byla podána u soudu I. stupně dne 17. 7. 2019. Žalovaná ve svém vyjádření k předmětné žalobě uplatnila námitku promlčení žalovaného nároku.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně skutečnosti, že je žalovaný nárok již promlčen a námitka promlčení byla žalovanou uplatněna důvodně. Odvolací soud vycházel při své úvaze z toho, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 OdpŠk je v případě nároku na odškodnění imateriální újmy způsobené nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním nutno klást k okamžiku jeho pravomocného skončení. Skutečnost, že v posuzovaném případě došlo k pozdějšímu doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí, jestliže nabylo právní moci podle tr. řádu již jeho vyhlášením, postrádá pro běh promlčecí lhůty právní význam. Odvolací soud neshledal důvod se od uvedených závěrů vyplývajících dle jeho názoru z ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlit a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále konstatoval, že nemajetková újma způsobená trestním stíháním vzniká v průběhu samotného trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé důsledky trestního stíhání doléhající na jeho osobu, přičemž vědomost o vzniku nemajetkové újmy v sobě nezahrnuje vědomost o všech následcích zásahu do práv poškozeného. Skutečnost, že žalobce pociťuje určité negativní důsledky trestního stíhání i po pravomocném skončení trestního stíhání, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno běh subjektivní promlčecí lhůty spojit, a nemá na samotný počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty vliv, stejně tak jako žalobcem tvrzené pochybnosti blízkých osob o zproštění žalobce obžaloby, či úvahy státního zástupce, zda nepodat v trestní věci dovolání. Odvolací soud dále potvrdil závěr soudu I. stupně, že v posuzovaném případě nebyly dány okolnosti, pro něž by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. I přes opožděné vyhotovení písemného znění konečného rozhodnutí v trestní věci žalobce podal předběžné uplatnění nároku u žalované včas a žalovaná nikterak nepřispěla k opožděnému podání žaloby; zejména v tomto se projednávaná věc liší od věci posuzované v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, v níž došlo k promlčení nároku již před jeho předběžným uplatněním. Stejně tak se projednávaná věc liší od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, v němž Ústavní soud uvedl, že doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí může mít s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci za následek nemravnost vznesení námitky promlčení, ačkoli se poškozený dozví o nemajetkové újmě již k okamžiku právní moci zprošťujícího rozsudku, pokud se poškozený při hlavním líčení, při němž byl zproštěn obžaloby, jemuž byl osobně přítomen, nedozvěděl věcné důvody, které soud vedly ke zproštění obžaloby, tj. že soud své zprošťující rozhodnutí nijak neodůvodnil, a poškozený se tyto důvody dozvěděl až z písemného vyhotovení rozhodnutí, jež mu došlo po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. O takovou situaci však v posuzovaném případě taktéž nešlo, když důvody promlčení posuzovaného nároku zcela zjevně spočívaly v přehlédnutí skutečnosti, že ke stavění promlčecí lhůty z důvodu předběžného projednání nároku u žalované dochází právě jen po dobu trvání tohoto projednání, je-li kratší šesti měsíců. Plynutí šestiměsíční lhůty, z níž k 15. 1. 2019 (uplatnění nároku u žalované) zbývalo třináct dnů, pokračovalo dne 28. 5. 2019 (doručení stanoviska žalované dne 27. 5. 2019) a její poslední den byl 10. 6. 2019. Žalobce měl proto třináct dnů k včasnému podání žaloby, kterému žalovaná nikterak nebránila. Žalobce tak učinil až dne 17. 7. 2019 a z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce je již promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dle názoru dovolatele nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je přípustné, aby se žalovaný úspěšně dovolal promlčení poté, kdy sám blokoval a ztěžoval přípravu obrany práv žalobce v případě, kdy doba blokování a ztěžování uplatnění práv ze strany žalované byla delší než doba, o kterou uplatnění práva přesáhlo promlčecí lhůtu;
b) Odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda může prodlení státu s doručením konečného rozhodnutí či nedoručení konečného rozhodnutí v trestní věci být okolností odůvodňující posouzení následné námitky státu o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v rámci řízení o náhradu nemajetkové újmy, za námitku učiněnou v rozporu s dobrými mravy, a pokud ano, v jakém rozsahu musí být takovéto prodlení státu s doručením konečného rozhodnutí ve věci, aby bylo možné námitku promlčení nároku posoudit za námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy;
c) Odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je námitka promlčení nároku z titulu odpovědnosti státu za škodu vznesená za situace, kdy sám stát překročil zákonnou lhůtu pro doručení konečného rozhodnutí v trestní věci o více než 100 dnů, v souladu s dobrými mravy;
d) Odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je pro posouzení počátku subjektivní promlčecí lhůty nároku z titulu odpovědnosti státu za škodu podstatný pouze okamžik zjištění nezákonnosti konání nebo je třeba mít postaveno na jisto, zda byla viníkem třetí osoba nebo stát;
e) Odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je možné posoudit, kdy počala běžet subjektivní promlčecí lhůta a že námitka promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyla učiněna v rozporu s dobrými mravy, aniž by soud provedl ke skutkovým okolnostem tvrzeným žalobcem jím navrhované důkazy;
f) Odvolací soud založil své rozhodnutí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda jsou útrapy způsobené nezákonným trestním stíháním průměrného občana ukončeny k okamžiku pravomocného rozsudku v případě podání návrhu na dovolání v neprospěch obžalovaného státním zástupcem.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Dle §35 odst. 1 neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
Nejvyšší soud se otázkou počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (resp. vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání), již ve své praxi opakovaně zabýval. Stávající judikatura Nejvyššího soudu stojí na závěru, že nemajetková újma poškozeného vzniká v průběhu samotného trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé důsledky trestního stíhání doléhající na jeho osobu. Podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové újmy je zrušení nezákonného rozhodnutí či zastavení trestního řízení. Subjektivní promlčecí lhůta u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, proto počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 20/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). V rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, Nejvyšší soud uvedl, že termín „oznámení“ občanský soudní řád nezná, používá jej trestní řád v §137, jehož druhá věta stanoví: „Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.“ Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášením rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk (popř. §32 odst. 3 OdpŠk, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011) v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu nabývá v trestním řízení právní moci vyhlášením v přítomnosti účastníka, neboť proti němu není přípustné odvolání (§259 odst. 3 ve spojení s §245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky.
I otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud ve své praxi opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Problematiku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Dovolací soud má přitom oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, uvedl, že nelze akceptovat případnou námitku promlčení ze strany státu pro rozpor s dobrými mravy, jestliže poškozený před uplynutím promlčecí lhůty neměl k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby a skutečnost, že potřebné informace k uplatnění nároku (odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí) poškozený získal až po uplynutí šestiměsíční lhůty, byla zapříčiněna výlučně státem (za současného splnění předpokladu uplatnění nároku po obdržení potřebných informací v přiměřené lhůtě). Ústavní soud v souvislosti s právě uvedeným zdůraznil, že stanovení konkrétní hranice, jaký čas musí ze šestiměsíční lhůty poškozenému zůstat, aby nedošlo k faktickému znemožnění náležitě uplatnit své základní právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je primárně úkolem obecných soudů, neboť bude záležet na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, které mohou nastat.
Na základě právě uvedeného je nutno uzavřít, že námitky dovolatele shora uvedené pod písm. a), b), c) a d) postrádají své opodstatnění a nejsou schopny založit přípustnost dovolání, jednak proto, že právní posouzení dovolatele je založeno na odlišném skutkovém základu, než jaký vyplývá z dosavadních zjištění učiněných soudy v tomto řízení, když žalovaná po vydání svého stanoviska k předběžnému uplatnění nároku nikterak (prodloužením lhůty pro vydání písemného znění rozhodnutí v trestním řízení) nebránila v podání žaloby ze strany dovolatele včas (ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk) a dovolatel byl plně seznámen s obsahem písemného znění rozhodnutí vydaného v trestním řízení ještě před (včasným) předběžným uplatněním nároku u žalované, jak odvolací soud přiléhavě v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vysvětlil, neboť se nejedná o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., jednak proto, že se ve svém jádru nejedná o otázky, které by nebyly doposud v praxi dovolacího soudu řešeny ve smyslu §237 o. s. ř., jak je vysvětleno výše.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele shora uvedená pod písm. e), spočívající v nesouhlasu s neprovedením dovolatelem navrhovaných důkazů a v námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu. I když právní otázka předložená k přezkumu dovolacímu soudu může být otázkou procesní, z dovolání je zřejmé, že směřuje k revizi skutkového stavu, o nějž opřel odvolací soud svůj závěr ohledně promlčení nároku dovolatele (resp. počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty) a ohledně absence rozporu námitky promlčení uplatněné žalovanou s dobrými mravy. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy, a činí-li vlastní skutkové závěry, které měly být zjištěny z jím navrhovaných důkazů, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř., s tím, že je v zásadě na rozhodnutí soudu, které z navrhovaných důkazů provede dle §120 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2353/2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. konečně není schopna založit ani námitka dovolatele shora uvedená pod písm. f), kterou dovolatel rovněž ve své podstatě brojí proti posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, když odvolacím soudem nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že v předmětné trestní věci byl ze strany státního zástupce podán návrh na podání dovolání proti zprošťujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se nejedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou. Již v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, Nejvyšší soud uvedl, že podání mimořádných opravných prostředků proti zprošťujícímu rozsudku nemá na počátek běhu promlčecí lhůty nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žádný vliv.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu