ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2651.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2651/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobkyně J. D. , zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 405.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 398/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 15 Co 527/2009 - 52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 405.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřeně dlouze vedeným řízením u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 118/2001.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 26. 2. 2001 a skončeno bylo rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 10. 2001, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2004. Žalobkyně podala dne 3. 12. 2004 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., uplatnila svůj nárok u žalované podáním doručeným žalované dne 25. 4. 2007. Žalovaná zareagovala přípisem ze dne 4. 11. 2008, ve kterém konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, peněžité zadostiučinění však žalobkyni neposkytla. Žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podala žalobkyně dne 1. 12. 2008, načež žalovaná vznesla námitku promlčení.
Soud prvního stupně uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, neboť nárok byl žalobkyní soudně uplatněn až po uplynutí promlčecí lhůty. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované pouze 2 dny před uplynutím promlčecí lhůty (v délce 1 rok dle přechodného ustanovení článku 2 zákona č. 160/2006 Sb.) a žalobu k soudu podala až po více než 1 roku a 7 měsících od předběžného uplatnění nároku u žalované. S přihlédnutím k ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. jednoroční promlčecí lhůta neběžela od 25. 4. 2007 do 25. 10. 2007, promlčecí lhůta tedy uplynula dne 27. 10. 2007. Žaloba k soudu pak byla podána více než rok po uplynutí jednoroční promlčecí lhůty. K námitce žalobkyně, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla po celou dobu právně zastoupena a tento právní zástupce minimálně měl a mohl znát ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. Jeho opomenutí nelze klást k tíži státu. Soud rovněž neshledal žádný rozpor mezi uplatněním námitky promlčení se strany žalované a dobrými mravy.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění pro stručnost odkázal, včetně toho, že v posuzované věci nebylo možno aplikovat výjimečné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. K otázce stavení běhu promlčecí doby pouze po dobu 6 měsíců odvolací soud uvedl, že promlčecí doba se podle §35 zákona č. 82/1998 Sb. staví po dobu faktického projednání nároku u příslušného ministerstva. Tato doba se odvíjí od lhůty, již má tento orgán k dispozici k vyřízení žádosti, neboť jestliže v této lhůtě věc nevyřídí, může se poškozený se svým nárokem obrátit na soud. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení věci k posouzení Ústavnímu soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá nesystematičnost zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že zákon stanoví odlišně délku promlčecí doby u nároku na náhradu škody a u nároku na náhradu nemajetkové újmy, když k tomu neexistuje legitimní důvod. Předsoudní jednání u příslušného ministerstva neplní svoji funkci a je fakticky jen dalším formalismem ztěžujícím uplatnění práv poškozeného subjektu. Zákonem č. 82/1998 Sb. upravený postup nepředstavuje dle názoru žalobkyně takový prostředek nápravy, který by ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva přiměřeně a účinně umožnil dotčené osobě domoci se nápravy porušení, ke kterému již došlo. Po dobu řízení o podané žádosti se promlčecí doba staví, pouze však na šest měsíců, v nichž by měl příslušný orgán rozhodnout, což se fakticky neděje. Při současném stavu dochází na jedné straně u příslušného orgánu k průtahům v řízení, které je v podstatě již jen řízením formálním, na straně druhé není žadatel o poskytnutí náhrady oprávněn uplatnit svůj nárok soudně dříve než šest měsíců po podání žádosti a zároveň je povinen bedlivě sledovat běh lhůt. Předběžné projednání nároku tak nemá charakter dobrovolného smírného jednání s druhým účastníkem řízení. S ohledem na výše uvedené považuje dovolatelka námitku uplatnění námitky promlčení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy za důvodnou. Platná a účinná právní úprava je dle dovolatelky v rozporu s požadavky ústavních zákonů a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně řízení přerušit dle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy předložit věc Ústavnímu soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou položená otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy byla dovolacím soudem již vyřešena, a to v souladu s názorem soudů nižších stupňů rozhodujících v této věci. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro to, aby se od své dřívější judikatury odchýlil.
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), společně se zákonem č. 160/2006 Sb. jasně vymezuje podmínky pro přiznání zadostiučinění za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, včetně toho, jakým způsobem je třeba nárok uplatnit. Podle §1 odst. 3 OdpŠk stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu, z čehož jasně vyplývá, že u nároků na odškodnění vzniklé nemajetkové újmy se plně uplatní podmínky oddílu čtvrtého zákona č. 82/1998 Sb. týkající se předběžného uplatnění nároku u příslušného orgánu. Podle §14 odst. 3 OdpŠk je pak předběžné uplatnění nároku u příslušného orgánu podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu. Jelikož předběžné projednání nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy u příslušného orgánu má neformální povahu, nestanoví zákon žádnou lhůtu, v níž je třeba nárok u tohoto orgánu uplatnit a jediným limitujícím faktorem je běh promlčení doby podle §32 a §33 OdpŠk, který se po dobu projednání staví podle §35 OdpŠk.
Poškozený, obdobně jako jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinné u soudu. Zda byl nárok předběžně projednán u jiného orgánu či nikoli a kdy se tak stalo, není pro zákonem zmiňované vykonání práva významné, neboť u tohoto jiného orgánu se na rozdíl od soudu právo ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. nevykonává. Z hlediska promlčení nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy je tedy významný okamžik uplatnění práva u soudu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003. Rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu, že běh promlčecí lhůty se podle §35 OdpŠk staví pouze po dobu šesti měsíců, které má podle zákona příslušný úřad k projednání nároku poškozeného, musí žalobce hlídat běh promlčecí lhůty a nikoliv neomezeně dlouho čekat, až se příslušný úřad vyjádří. Sankcí za nedodržení šestiměsíční lhůty je pro žalovanou povinnost uhradit žalobci úroky z prodlení, na běh promlčecí lhůty však doba předběžného projednání nároku delší než 6 měsíců vliv nemá. Ustanovení §15 OdpŠk stanoví lhůtu, do kdy je třeba poškozenému náhradu přiznat (odst. 1) a zároveň dává účastníkům prostor pro to, aby mohlo dojít k mimosoudnímu vyřízení věci (odst. 2). Žalobci však nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i před uplynutím šestiměsíční lhůty, a to zejména pokud hrozí promlčení jeho práva a z postupu příslušného orgánu lze dovodit, že jeho nárok uspokojit nehodlá. Soud v takovém případě vyčká uplynutí šestiměsíční lhůty a dále pokračuje v řízení.
Smyslem institutu promlčení je i v tomto případě motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům. K odstranění tvrdosti zákona nadto slouží přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., které umožňuje poškozeným osobám žádat zadostiučinění i v případě, že se jedná o újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen. V případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona včasnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti novely 160/2006 Sb. Dovolatelka tedy měla k dispozici speciální jednoroční lhůtu, již nelze považovat za nepřiměřeně krátkou. Ke znění tohoto přechodného ustanovení se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí senátu páté sekce o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice , kde v odst. 62 zaujal stanovisko, že „toto přechodné ustanovení tedy poskytuje českým účastníkům řízení reálnou možnost domoci se v rámci svých námitek nápravy na vnitrostátní úrovni a tuto možnost musejí v zásadě využít.“ (rozhodnutí je v českém jazyce dostupné na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 ) .
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně. V obdobných poměrech byla již dovolacím soudem řešena, a to shodně s názorem nižších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Uplatnění námitky promlčení ze strany státu či územního celku lze posuzovat z hlediska souladu takového právního úkonu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přitom uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, neboli pokud by se jednalo o tzv. šikanozní výkon práva, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva založeného zákonem je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného. Těmto normám však zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se pode zákona promlčuje (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, C. H. Beck: Praha, 2007, str. 183). Skutečnost, že žalovaná se k nároku žalobkyně v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě nevyjádřila, lze hodnotit jako nežádoucí přístup ze strany státu, nelze ho však považovat za natolik závažný zásah, aby bylo možno uvažovat o nepřípustné šikaně žalobkyně a tedy výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
K námitce žalobkyně, že platná právní úprava náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., je v rozporu s požadavky ústavních zákonů, lze podotknout pouze tolik, že povinnost státu k náhradě škody či nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 02. 06. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2008). Zákonná úprava tedy odpovídá úmyslu zákonodárce omezit možnost uplatnění nároku ze strany poškozených institutem promlčení se lhůtami, které stanovil. Soulad zákona s ústavním pořádkem je oprávněn přezkoumávat pouze Ústavní soud, v posuzované věci však Nejvyšší soud neshledal důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a předložení věci Ústavnímu soudu, neboť dovolatelkou označený právní předpis, resp. jeho ustanovení týkající se promlčení nároku nepovažuje za protiústavní.
Námitky dovolatelky poukazující na nedokonalost a neefektivnost stávající právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. nemohou založit dovolací přezkum podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výsledky činnosti zákonodárné moci nepodléhají kontrole obecných soudů a nemohou být předmětem dovolacího přezkumu vůbec.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. srpna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu