ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2675.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2675/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně F., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované G. P. a.s., o zaplacení částky 634.016,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 197/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005, č. j. 35 Co 110/2005 - 98, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č. j. 20 C 197/2003 - 73, zamítl žalobu o zaplacení částky 634.016,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení pojistného plnění, který jí měl podle jejího tvrzení vzniknout z pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem byla přeprava zboží, tím, že v noci z 12. na 13. srpna 2002 došlo při záplavách v P. k pojistné události na zboží (k jeho zničení) přepravovaném na vozidlech žalobkyně ze skladu v P., v areálu výstaviště, nacházejícím se poblíž řeky M., do jiného jejího skladu, a který žalovaná neuznala. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 11. 2001 pojistnou smlouvu č. 030001246 v souladu se Zvláštními pojistnými podmínkami pro přepravy zásilek vlastními vozidly - „roční paušál“, vydanými na základě Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění přepravovaného zboží, s počátkem pojištění od 22. 11. 2001, přičemž předmětem pojištění byla přeprava zboží (tabáku, doutníků, dutinek, lulek a kuřáckých potřeb - zapalovačů apod.) přesně určenými nákladními vozidly (mezi nimž byla i vozidla Citroën SPZ PZA 50-19 a Hyundai SPZ PMB 26-21) a) ve vnitropodnikové dopravě a b) při vlastní dopravě prodávané nebo nakoupené zásilky v rámci obchodní činnosti žalobkyně. Účastníci se shodli na tom, že vnitropodnikovou dopravou se rozumí přeprava mezi jednotlivými závody, provozy a pobočkami prováděná za účelem zajištění běžného provozu v rámci obchodní činnosti; sporné však mezi nimi bylo to, zda žalobkyní tvrzená událost, při které měla žalobkyně utrpět škodu v důsledku zaplavení naloženého zboží, je pojistnou událostí ve smyslu uzavřené pojistné smlouvy. Obvodní soud s ohledem na provedené listinné důkazy považoval za účelové tvrzení žalobkyně, že ke škodě na zboží došlo v souvislosti s tím, že jednatel žalobkyně J. D. a jeho bratr se pokusili zabránit škodě tak, že ve skladu naložili zboží na označená vozidla a chtěli je odvést do jiného skladu v K. (mimo povodní ohrožené území), ale po ujetí několika metrů ze skladu vjela obě vozidla do vysoké vody, která vnikla do kabin řidiče i do nákladových prostor, takže oba řidiči se v obavě o své životy rozhodli vysokou vodu neprojíždět a vrátit se se zaplavenými vozidly do skladiště. Z dopisu žalobkyně adresovaném žalované ze dne 22. 8. 2002 totiž vyplývá, že její jednatel mimo jiné uvedl, že „k přepravě zboží již nedošlo, neboť kvůli zvedající se hladině musel být uvedený sklad opuštěn s tím, že v něm bylo zanecháno veškeré zboží i poškozená vozidla“, a teprve v dopise ze dne 29. 5. 2002 zástupce žalobkyně uvedl, že žalobkyně ve snaze zachránit alespoň část zásob se pokusila zboží naložené na uvedená vozidla ze skladu odvést, přičemž v dopise ze dne 5. 11. 2002 sdělil, že tvrzení uvedená v dopise ze dne 22. 8. 2002 se týkala jiné pojistné události. Vzhledem k tomu, že k objasnění uvedených rozporů nepřispěla ani výpověď jednatele žalobkyně J. D., který pouze uvedl, že „původně nepovažoval za důležité uvádět, že s vozidly s bratrem vyjeli a zase se vrátili“, a ani ostatními provedenými důkazy nebylo v řízení prokázáno, že by k přepravě zboží, která byla předmětem pojištění, vůbec došlo, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že nastala pojistná událost, na kterou se vztahovalo pojištění podle pojistné smlouvy a Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění přepravovaného zboží (§788 odst. 4 obč. zák.). Žalované proto nevznikla povinnost poskytnout žalobkyni pojistné plnění (§788 odst. 1 obč. zák.). Nebyl-li prokázán základ nároku, soud prvního stupně se již nezabýval otázkou výše škody, a proto zamítl návrhy žalobkyně na doplnění dokazování v tomto směru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 35 Co 110/2005 - 98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně s obvodním soudem dovodil, že v dané věci bylo
na žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že došlo k pojistné události kryté pojistnou smlouvou ze dne 22. 11. 2001, č. 030001246, tj. ke zničení zboží živelní katastrofou při jeho přepravě. Poukázal na to, že jediný důkaz o tom, že přeprava byla zahájena, který žalobce nabídl, byla výpověď jednatele J. D., který tvrdil, že v časných ranních hodinách dne 13. 8. 2002 spolu s bratrem naložili zboží, které chtěli zachránit před zatopením, na vozy Citroën a Hyundai (uvedené v pojistné smlouvě) a jeli asi 50 - 100 metrů, ale kvůli stoupající vodě, která zaplavila vozidla i zboží, se museli vrátit a přepravu ukončit. Tentýž jednatel však v dopise žalované ze dne 22. 8. 2002 oznámil, že se na základě informací o blížící se záplavové vlně pokusil odvést veškeré zboží ze skladu i s uvedenými vozidly, ale při nakládání zboží musel sklad kvůli zvedající se hladině opustit a vše v něm nechat. Ačkoli žalobkyně vysvětlovala, že dopis byl oznámením jiné pojistné události - škodě na vozidlech, a proto popis událostí maximálně zestručnila, neodstranila tím rozpor, spočívající v tom, že v dopise, jenž je bezprostředním autentickým vylíčením události ze strany žalobkyně, sama uvedla, že k přepravě vůbec nedošlo (přeprava nebyla zahájena), a až teprve později začala tvrdit, že se o přepravu pokusila (a zahájila ji), ale kvůli záplavě ji nemohla dokončit tak, jak měla v úmyslu. Jestliže tedy soud prvního stupně jako účelová a nevěrohodná hodnotil následná tvrzení žalobkyně o tom, že byla zahájena přeprava, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout. Je zřejmé, že žalobkyně si až později uvědomila, že pojistná událost podle pojistné smlouvy z 22. 11. 2001 mohla nastat jen v případě zahájení přepravy zboží, čemuž pak přizpůsobila dodatečně svá tvrzení. Za tohoto důkazního stavu nemůže soud učinit závěr o tom, zda k tvrzené události skutečně došlo či nikoliv, jinak řečeno, zda tvrzení žalobkyně jsou pravdivá či nikoliv. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesoucí odpovědnost za výsledek řízení tím, že je povinna označit důkazy k prokázání svých tvrzení, se ocitla v tzv. důkazní nouzi, což ve svém odvolání dokonce sama připustila, musí za této situace nést následky v podobě pro ni nepříznivého rozhodnutí. Odvolací soud přisvědčil i názoru obvodního soudu, že žádný z žalobkyní navržených důkazů k doplnění dokazování se nevztahuje k prokázání rozhodné skutečnosti, tj. zda došlo k přepravě zboží, a proto jsou tyto navržené důkazy pro rozhodnutí ve věci nadbytečné.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že „soudy obou stupňů vychází a proiri z úvahy, že jednání statutárních zástupců žalobkyně, které je zaznamenáno ihned po likvidaci, resp. v průběhu likvidace následků těžké - v plzeňském regionu zatím v minulých stoletích nezaznamenané – přírodní katastrofy, je účelové a nevěrohodné“. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že je nadbytečný výslech pracovníka požárního sboru, který v noci z 12. na 13. srpna 2002 oznámil statutárnímu orgánu žalobkyně, že hrozí nebezpečí zátopy jejího skladu; tato svědecká výpověď je však podle ní důležitá za situace, kdy soudy obou stupňů „hovoří“ o tzv. důkazní nouzi. Ve věci je zaznamenáno i tvrzení žalované, že sklady žalobkyně byly již zatopeny večer dne 12. 8. 2002, přičemž ale na místě se ještě po 18.00 hod. téhož dne zdržoval policejní úředník, jehož „výpověď jako důkaz nebyla rovněž přijata“. Pokud jde o sporný dopis dovolatelky adresovaný žalované, v němž se nezmínila o výjezdu vozidel ze skladu za účelem vnitropodnikové dopravy, považuje tuto nesrovnalost za dostatečně vysvětlenou a dále za „pochopitelné nedorozumění“ z hlediska situace, jaká nastala po povodních, kdy musely být likvidovány následky přírodní katastrofy. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v tom, že „soudy obou stupňů přičítají tzv. důkazní nouzi, resp. její následky, k tíži žalobkyně“. Dále má za to, že postupem soudu, resp. úvahami soudů o motivech jednání statutárních zástupců, je porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy „zde apriori předpokládají dolus malus“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ust. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen
z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým číslem 132
(od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nebo podle ustanovení
§241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 6).
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) spatřuje dovolatelka v tom, že „soudy obou stupňů přičítají tzv. důkazní nouzi, resp. její následky, k tíži žalobkyně“.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1999,
str. 337).
Podle §120 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde
o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku žalobkyně na zaplacení částky 634.016,- Kč, postupoval plně v souladu s tím, co bylo uvedeno. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat, že došlo k pojistné události ve smyslu pojistné smlouvy ze dne 22. 11. 2001, č. 030001246, tj. ke zničení zboží živelní katastrofou (povodní) při jeho přepravě, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Nesplnila-li žalobkyně tuto povinnost, stíhá ji nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné.
Dále dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy výslechem svědků, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod, není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací soud se jím může zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Namítá-li žalobkyně, že „soudy obou stupňů vychází „a proiri“ z úvahy, že jednání statutárních zástupců žalobkyně, které je zaznamenáno ihned po likvidaci, resp. v průběhu likvidace následků těžké přírodní katastrofy, je účelové a nevěrohodné“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4,
§224 odst. 1, §151 odst. 1, neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch
a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu