ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2699.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2699/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. A. M. , zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 121.852,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 82/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, č. j. 28 Co 505/2010-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu pro 321.852,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se uvedeného domáhala na základě tvrzení, že v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce vykonávacího řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 E 16/2003, a v důsledku nezákonného rozhodnutí došlo v její sféře ke vzniku škody (ve výši 121.852,- Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 200.000,- Kč). V tomto řízení se jednalo o výkon rozhodnutí vyklizením bytu ve vlastnictví žalobkyně coby osoby oprávněné. Škoda pak žalobkyni měla vzniknout tím, že jednak platila po dobu vykonávacího řízení nájemné za byt, do něhož se měla osoba povinná po vyklizení nastěhovat, a jednak uhradila náklady exekuce.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyní uplatněné nároky bylo třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a souhlasil i s dalším právním hodnocením daného případu.
Okamžik skončení vykonávacího řízení spadá v souzeném sporu v jedno s faktickým vyklizením bytu povinnou, neboť právě k tomuto okamžiku byl výkon rozhodnutí proveden, a bylo tak dosaženo účelu, pro který bylo řízení zahájeno. Datum vyklizení se ovšem nepodařilo zjistit, proto šestiměsíční promlčecí doba ve smyslu §32 a §35 OdpŠk začala běžet nejpozději ke dni úmrtí povinné osoby, tj. dnem 18. 12. 2007 (neboť bylo prokázáno, že k tomuto dni již povinná ve vyklizovaném bytě nebydlela). Do doručení žádosti žalobkyně o odškodnění nemajetkové újmy žalované dne 28. 3. 2008 uplynuly z promlčecí doby tři měsíce a deset dnů. V období od 28. 3. 2008 do 28. 9. 2008 promlčecí doba neběžela, neboť žalovaná ve lhůtě šesti měsíců žádost žalobkyně neprojednala, její běh tak pokračoval od 30. 9. 2008. Od tohoto dne ke dni podání žaloby dne 20. 2. 2009 uplynuly další čtyři měsíce a tři týdny, což znamená, že šestiměsíční promlčecí doba již předtím marně uplynula. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení byl promlčen, k čemuž soud přihlédl k námitce žalované.
Stejné závěry se vztahují i promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobkyni způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí. V časové souslednosti bylo posledním nezákonným rozhodnutím v dané věci „rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 16. 9. 2005, č. j. 30 Co 349/2005-85“, které bylo zrušeno k dovolání žalobkyně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 20 Cdo 559/2006-93. Okamžik vědomosti o vzniku nemajetkové újmy v důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí, a tedy i zahájení běhu šestiměsíční promlčecí doby je nutno klást ve smyslu §32 odst. 1, 3 OdpŠk ke dni doručení zrušovacího rozhodnutí. Tak se v daném případě stalo dne 30. 4. 2007, a proto promlčecí doba ke dni podání žaloby rovněž uplynula. Částka, kterou žalovaná nakonec na náhradě nemajetkové újmy žalobkyni vyplatila ve výši 36.000,- Kč, se navíc za dosud zjištěných skutkových okolností nejevila soudům jako zcela zjevně nepřiměřeně nízká, a to i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Okolnost, která by zakládala rozpor s dobrými mravy, nelze rozhodně spatřovat v tom, že žádost o předběžné projednání nároku byla žalovanou vyřízena až po uplynutí lhůty šesti měsíců od jejího podání, neboť §35 OdpŠk výslovně omezuje období, po které promlčecí doba neběží, na šest měsíců.
Co se týče škody, která měla žalobkyni vzniknout tím, že zaplatila náklady exekuce ve výši 8.452,- Kč, soudy uplatněný nárok posoudily podle §31 odst. 1, 2 a 3 OdpŠk. Dospěly k závěru, že uvedená zákonná ustanovení obsahují taxativní výčet nákladů řízení, jichž je možné se domáhat proti státu z titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Již z žaloby je zřejmé, že o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady exekuce bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím, které nebylo pro nezákonnost změněno či zrušeno. K vypořádání náhrady nákladů řízení účastníků soudního řízení slouží zásadně samo řízení, v němž tyto náklady účastníkům vznikly, a pouhý neúspěch účastníka v otázce nákladů řízení nemůže založit účastníku právo požadovat jejich náhradu z titulu odpovědnosti za škodu s odůvodněním, že za jiného průběhu řízení či jiné procesní konstelace by mu určité náklady nevznikly. Po zrušení pravomocného exekučního titulu byla žalobkyně oprávněna domáhat se uhrazených nákladů po povinné z titulu vydání bezdůvodného obohacení, což – jak sama připustila – neučinila.
Dále žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že v období od 15. 12. 2003 do 30. 11. 2005 zaplatila částku 113.400,- Kč coby nájemné za byt, jenž měl sloužit jako náhradní bydlení pro osobu povinnou. K tomu soudy uvedly, že uzavření nájemní smlouvy oprávněným ve prospěch povinného je jistě možností, jak oprávněný může prokázat zajištění bytové náhrady podle §343 odst. 2 o. s. ř., nejedná se však o možnost jedinou a možnost nejhospodárnější. Žalobkyně se neúspěšně snažila o zajištění bytové náhrady za účasti obce, ale na druhou stranu ani netvrdila, že by se pokoušela o takové zajištění cestou prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu. Zvolila-li žalobkyně v daném případě variantu uzavření nájemní smlouvy, nemůže jí podle takové smlouvy hrazené nájemné představovat škodu vzniklou z toho důvodu, že o vynaložení těchto nákladů rozhodla sama žalobkyně, jež tak vznik těchto nákladů sama zavinila. I kdyby tento závěr neplatil, je nutno uzavřít, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem představovaným nepřiměřenou délkou řízení a uhrazeným nájemným jako škodou není dán už proto, že příčinou vynakládání nájemného nebyl nesprávný úřední postup. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že nájemné bylo žalobkyní hrazeno jen do listopadu 2005, tedy po první dva roky trvání vykonávacího řízení, kteroužto dobu lze s ohledem na jeho průběh jen stěží považovat za nepřiměřeně dlouhou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozsudku a jehož důvodnost staví na tvrzení, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Co se týče uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, žalobkyně namítá, že již v nalézacím řízení tvrdila, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť nárok u žalované uplatnila žalobkyně včas, žalovaná neprojevila jakékoliv výhrady, vyžadovala si pro své rozhodnutí doplňující podklady a žalobkyně odkládala podání žaloby s důvěrou ve státní orgán. Žalobu podala až za situace, kdy bylo zjevné, že její žádosti nebude vyhověno. Se závěrem soudů proto žalobkyně nesouhlasí poukazujíc na závěry dosažené v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 29/2005, žalobkyně ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody namítá, že „je-li vyklizení bytu vázáno na zajištění bytové náhrady, je nájemné, které oprávněný uhradil za bytovou náhradu, kterou zajistil pro povinného, v době od uplynutí lhůty, ve které se měl povinný přestěhovat dobrovolně, do nuceného přestěhování do této bytové náhrady, nákladem výkonu rozhodnutí (exekuce)“. V daném případě je zřejmé, že kdyby k průtahům v řízení nedocházelo, žalobkyně by nemusela vynaložit náklady související s udržením náhradního bytu, a nedošlo by tak ani ke vzniku škody v její majetkové sféře. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že by tyto náklady vynaložila neúčelně. Navrhla, aby rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího za zcela správné a plně se ztotožňuje s právními závěry v nich obsaženými. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, resp. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení vznesená žalovanou vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyla v rozporu s dobrými mravy, poukazuje dovolací soud na svou předchozí judikaturu, v níž v obdobných případech dospěl ke shodným závěrům jako soudy v tomto případě.
Tak v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) uzavřel, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Dovolací soud vzal v citovaném případě v úvahu, že příslušný úřad (Ministerstvo spravedlnosti) se k žádosti dovolatele v zákonem stanovené lhůtě nevyjádřil, což lze obecně chápat jako nesprávný postup, na druhé straně tato skutečnost nenabývá takové intenzity, aby ji bylo možno chápat v souvislosti se vznesením námitky promlčení jako nepřípustnou šikanu dovolatele. Žalobcem i dovolacím soudem kritizovaný postup úřadu byl ostatně zákonodárcem předvídán, což se projevuje právě tím, že promlčecí doba se podle §35 OdpŠk staví maximálně na dobu šesti měsíců. Ostatně, promlčení nároku dovolatele nebylo důsledkem tohoto postupu, když po dobu šesti měsíců předpokládaných k projednání nároku podle §14 OdpŠk promlčecí lhůta dovolateli neběžela, a tak byl proti potencionálnímu šikanóznímu (zneužívajícímu) postupu žalované chráněn. I kdyby žalovaná žádost dovolatele projednala v zákonem stanovené lhůtě, běžela by promlčecí lhůta dovolateli dále zcela stejně. Chování žalované tak na promlčení dovolatelova nároku nemělo žádný vliv.
Dlužno dodat, že ústavní stížnost proti tomuto rozsudku směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/2011 (dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud je přesvědčen, že vyřčené závěry je možno beze zbytku aplikovat i na souzený případ. Je však třeba znovu zdůraznit, že i když námitku promlčení není v konkrétním případě možno hodnotit jako výkon práva jsoucí v rozporu s dobrými mravy, je obdobný postup orgánu předběžně projednávajícího uplatněné nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. nežádoucí.
Ve vztahu k náhradě majetkové škody, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení, dovolatelka brojila toliko proti závěru soudu odvolacího o nedůvodnosti jejího nároku týkajícího se uhrazeného nájemného (nikoliv již tedy vůči závěrům týkajícím se uhrazených nákladů vykonávacího řízení).
Soudy v tomto ohledu shledaly uplatněný nárok nedůvodným proto, že nebyla dána jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem představovaným nepřiměřenou délkou řízení a uhrazeným nájemným jako škodou.
Existence příčinné souvislosti je nicméně otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného, jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje toliko onu skutkovou stránku posouzení existence příčinné souvislosti slovy, že „[…]kdyby k průtahům v řízení nedocházelo, žalobkyně by nemusela vynaložit náklady související s udržením náhradního bytu, a nedošlo by tak ani ke vzniku škody v její majetkové sféře.“
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody mimo jiné podle §241a odst. 3 (tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nepřihlíží. Proto dovolání ani v této části nemohlo být shledáno přípustným.
Uplatněný nárok na náhradu škody nelze podřadit ani pod ustanovení §31 OdpŠk, tedy stručně vyjádřeno jako náhradu vynaložených nákladů řízení, jak argumentuje dovolatelka. Toto ustanovení se totiž nevztahuje na jakékoliv vynaložené náklady řízení, ale jen na takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (§31 odst. 1 OdpŠk). Přitom náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (§31 odst. 2 OdpŠk). Tyto podmínky nebyly v daném případě naplněny už jen proto, že náklady spojené se zajištěním náhradního bytu nebyly dovolatelkou vynaloženy za účelem zrušení soudního rozhodnutí.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu