ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2717.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2717/2016-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) L. N., b) O. M. , a c) V. J , zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 3 970 794 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 96/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 395/2015-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení je nárok žalobců na zaplacení výše uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, která žalobcům a jejich právním předchůdcům měla vzniknout v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení) při řízení o odškodnění za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny, které mělo trvat od 26. 2. 1947 do 26. 4. 2013.
Soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 1 323 598 Kč spolu s úrokem z této částky v zákonné výši od 18. 11. 2013 do zaplacení (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud druhého stupně potvrdil výrok soudu prvního stupně ve věci samé a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud po doplnění dokazování shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Původní řízení, zahájené právní předchůdkyní žalobců podáním přihlášky k soupisu (dne 26. 2. 1947) bylo, byť neformálně, ukončeno a o kompenzaci bylo rozhodnuto přípisem ministerstva financí ze dne 30. 9. 1960. Dopisem ze dne 20. 1. 1962 bylo právní předchůdkyni žalobců opětovně sděleno, že jí žádná náhrada poskytnuta nebude.
Odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že žalobci ani jejich právní předchůdkyně objektivně ani subjektivně nemohli být v nejistotě ohledně trvání či výsledku řízení o poskytnutí náhrady za zanechaný majetek, když s ohledem na tehdejší politickou a společenskou situaci bylo zcela zjevné, že žádost o odškodnění byla s konečnou platností vyřešena s negativním výsledkem, a to bez ohledu na případné formální nedostatky rozhodnutí či postupu příslušných orgánů.
Co se týče dalších úkonů žalobců ve věci náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba vycházet až ze žádosti podané u Ministerstva financí dne 22. 7. 2005. V mezidobí, nejpozději od 2. 1. 1962 až do 22. 7. 2005, tedy po dobu více než 43 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění neprobíhalo. V tomto období nemohla vznikat žalobcům či jejich právní předchůdkyni újma z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Soudy obou stupňů naznaly, že s ohledem na tento obrovský časový odstup je třeba řízení, z hlediska vzniku kompenzace nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, rozdělit do dvou období (částí), a to bez ohledu na to, že řízení o žádosti ze dne 22. 7. 2005 navázalo na původní řízení, vycházelo z původní přihlášky k soupisu majetku a ve své podstatě tak bylo řízení o odškodnění majetku ukončeno až rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 4. 2013, resp. 16. 5. 2013. Odvolací soud přitom vycházel zejména z výše uvedeného časového odstupu a z jiného okruhu účastníků, kdy dospěl k závěru, že se jedná o zcela výjimečný případ průběhu řízení a neshledal důvod k aplikaci závěrů stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, že je třeba při úvaze o celkové délce řízení přihlížet i k části, v níž vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a domáhá se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Vycházel přitom z toho, že pokud řízení více než 43 let neprobíhalo (a jako probíhající nemohlo být účastníky ani vnímáno), došlo k ukončení újmy původního účastníka – právní předchůdkyně žalobců a poté k vzniku újmy další, ovšem již ve vztahu k jiným účastníkům. Za dané situace vyjádřil odvolací soud názor, že nastoupivší účastníci řízení nenavázali na újmu své právní předchůdkyně, že tedy k délce řízení probíhajícího za její účasti přihlížet nelze.
Žalobcům tedy mohla objektivně vzniknout újma až v souvislosti s navazujícím řízením započatým podáním žádosti u ministerstva financí dne 22. 7. 2005. Toto řízení, z něhož by jim mohla újma vzniknout, trvalo 7 let a 4 měsíce. Odvolací soud tak v dané věci shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům nemajetková újma v souvislosti s tímto řízením ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), vzniknout nemohla, neboť s ohledem na všechny okolnosti nelze toto řízení hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé spatřují přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to:
„1) Zda náhradové řízení za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) zahájené podáním Přihlášky k soupisu majetku v roce 1947 bylo skončeno v roce 1962, i když nebylo o náhradě za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi rozhodnuto a řízení bylo dle požadavku veřejného ochránce práv dokončeno až po změně politických poměrů?
2) Zda jsme mohli vnímat správní řízení jako probíhající i v období od 30. 9. 1960, resp. od 20. 1. 1962 do 22. 7. 2005?
3) Otázka možné aplikace závěrů stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, že při úvaze o celkové délce řízení je třeba přihlížet i k té části, v níž vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako dědic.“
První ani druhé otázka přípustnost dovolání založit nemohou, neboť považoval-li odvolací soud původní řízení za ukončené v roce 1960, a řízení probíhající od roku 2005 považoval za řízení další, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), týkajícího se rovněž posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. V tomto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že „rozhodná délka řízení podle judikatury Evropského soudu [lidská práva] a Nejvyššího soudu je vymezena svým počátkem a koncem. Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 132/2012). Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení Evropský soud stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek ESLP ve věci I. proti Řecku, stížnost č. 56599/00, ze dne 6. 3. 2003, odst. 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013).“
S odkazem na právě citované rozhodnutí pak Nejvyšší soud v další skutkově obdobné věci v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, uzavřel, že ani takové řešení právní otázky, podle kterého by řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině nebylo skončeno výměrem Ministerstva financí z roku 1961, by nemohlo žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní stížnost podaná mj. i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, byla následně jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 406/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval, že „jde o spor podle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv o spor restituční. S ohledem na tuto skutečnost nelze ve věci ani aplikovat stěžovatelkou odkazovanou restituční nálezovou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13 a ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14), neboť se souzenou věcí nesouvisí.
Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena… Za účelem stěžovatelkou sledovaného cíle je součástí právního řádu České republiky zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, zanechaný na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, a dříve také zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou.
V nyní souzené věci je zřejmé, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nezasáhly ústavní práva stěžovatelky; právní úpravu (zákon č. 82/1998 Sb.) vyložily ústavně souladným způsobem a dospěly k rozumným závěrům, které neodporují ústavnímu pořádku. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem uzavřely, že stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení. Obecné soudy jednoznačně dospěly k závěru, že se v průběhu času konalo vícero správních řízení, které byly všechny v přiměřené lhůtě fakticky skončeny, takže stěžovatelka (dříve její rodiče) nemohla být důvodně ve stavu nejistoty - předmětná správní řízení nebyla zatížena průtahy. O náhradě totiž bylo fakticky rozhodnuto již v roce 1961 a rovněž následné žádosti byly vždy obratem vyřízeny, a to naposledy v roce 2013, kdy bylo řízení o náhradě zastaveno pro překážku věci rozsouzené.“
Shora uvedené závěry judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jsou plně přiléhavé i v nyní projednávané věci. Odlišný výsledek původního řízení (kdy v nyní projednávané věci nebyla přiznána žádná náhrada), ani odlišný průběh dalších řízení po roce 2005 na tom ničeho nemění a závěr odvolacího soudu, že průběhem řízení po roce 2005 nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, není dovoláním nijak napadán.
Z důvodů, pro které přípustnost dovolání nemohou založit první a druhá otázka, se současně podává i nepřípustnost dovolání ve vztahu k otázce třetí, kde dovolatelé poukazují na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být s touto judikaturou dovolacího soudu v rozporu již z toho důvodu, že na řízení, jehož byli účastni právní předchůdci žalobců, a na řízení, jehož byli účastni žalobci, hleděl jako na dvě samostatná řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu