ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2724.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2724/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) M. H. , a b) A. H. , zastoupených Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 33, proti žalovaným 1) V. T. , a 2) V. S. T. , oběma zastoupeným Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 10 C 295/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2016, č. j. 18 Co 494/2015-332, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2016, č. j. 18 Co 494/2015-332, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 19. října 2015, č. j. 10 C 295/2013-320, potvrzuje.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. října 2015, č. j. 10 C 295/2013-320, rozhodl, že „Řízení ve věci 10 C 295/2013-320 se podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušuje do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2013.“
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o určení vlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem je nutno přerušit s ohledem na probíhající trestní řízení, které je vedeno proti osobám ze společnosti GERSTON Invest s. r. o., jež se měly vůči žalobcům – v souvislosti s uzavřením předmětné kupní (převodní) smlouvy s touto společností – dopustit vydírání a psychického nátlaku. Nalézací soud upozornil, že „i Ústavní soud ČR ve svých závěrech, kdy upřednostňuje ochranu dobré víry, poukazuje na to, že dobrověrný nabyvatel je vůči původnímu vlastníku ve velmi oslabené pozici v případech, kdy k převodu vlastnického práva dojde na základě podvodného jednání, resp. jednání, které je porušením trestního zákona...“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že předmětné řízení se nepřerušuje.
Odvolací soud se neztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) řešící problematiku nabytí nemovitosti od nevlastníka, zejména na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Uvedl, že „Z této argumentace vyplývá, že ve vlastnických sporech vycházejících z případů nabytí nemovitosti evidované v katastru od nevlastníka, nelze bez dalšího akcentovat princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, nýbrž je rovněž třeba chránit dobrou víru nabyvatele nemovitosti....Posuzování dobré víry nabyvatele nemovitosti má tudíž v řízení před soudem zásadní význam. V probíhajícím trestním řízení tak není řešena otázka významná pro rozhodnutí v tomto občanskoprávním řízení.“
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci (dál též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí (také) na vyřešení otázky procesního práva (podmínek pro přerušení civilního řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně odvolací soud chybně vyvodil závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a potažmo i z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, dospěl-li k závěru, že v probíhajícím trestním řízení není řešena otázka významná pro rozhodnutí v tomto občanskoprávním řízení. Dovolatelé tomuto závěru oponují následující citací z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12 (bod 46):
„Pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou , kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání.“
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (všechna zde označené rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Jak již vyplývá z odůvodnění shora označeného usnesení soudu prvního stupně, „Žalobci se žalobou ze dne 14. 6. 2013 domáhají určení, že jsou vlastníky nemovitostí...s tím, že tvrdí, že uvedené nemovitosti byly převedeny na základě kupní smlouvy, kterou podepsali v důsledku vydírání ze strany osob spojených se společností GERSTON Invest s. r. o., a že tedy tato kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem.“ Soud prvního stupně rovněž vycházel ze zjištění, že u Krajského soudu v Plzni je proti předmětným osobám, které se měly popsaného jednání dopustit, trestní řízení pod sp. zn. 4 T 9/2013.
Dospěl-li by v posuzované věci soud prvního stupně k závěru o (absolutní) neplatnosti předmětné kupní smlouvy, musel by nezbytně řešit – s ohledem na skutečnost, že v mezidobí měl být uvedený nemovitý majetek převeden do vlastnictví žalovaných – právní otázku nabytí nemovitosti od nevlastníka, kterážto právní materie doznala ustálení v rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet v nálezu popsané tři kroky, přičemž v rámci toho jsou povinny přihlédnout též i k individuálním souvislostem; „zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).“
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí vyložil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jehož součástí je i posouzení, zda v souvislosti s předmětným právním úkonem nedošlo k trestněprávnímu jednání ze strany prvního nabyvatele (Ústavní soud se sice v nálezu výslovně zmiňuje o podvodném jednání, jež zpravidla bude znemožňovat průchod principu ochrany dobré víry dalšího nabyvatele, avšak z kontextu tohoto nálezu je zřejmé, že při řešení otázky „nemo plus iuris“ je rozhodující soud při zvažování dobré víry nabyvatele povinen přihlédnout ke každému trestněprávnímu jednání prvního nabyvatele, které se vztahuje k proběhnuvší majetkové transakci), pak pokud v zahájeném řízení o určení vlastnického práva k nemovitému majetku vyjde najevo skutečnost, že probíhá trestní řízení, v němž má být řešena otázka trestněprávního jednání osob v souvislosti s uvedenou majetkovou transakcí, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v oné civilní věci, pak je tu jednoznačně důvod k přerušení předmětného civilního řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že zatímco soud prvního stupně správně reflektoval dopad zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, a správně dospěl k závěru, že je třeba uvedené civilní řízení přerušit, odvolací soud naopak nesprávně dovodil, že důvod k přerušení tohoto řízení zde není a v tomto směru odvoláním napadené prvoinstanční usnesení změnil, čímž pochybil.
Za této procesní situace proto Nejvyšší soud ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, jak se podává z výrokové znělky tohoto usnesení.
Pro úplnost dovolací soud odkazuje na své usnesení ze dne 25. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 4119/2014, v němž vyložil, že je-li účelem rozhodnutí o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zjistit, zda účastník spáchal trestný čin či nikoliv, může soud v přerušeném řízení pokračovat již po skončení trestního stíhání, i když celé trestní řízení, do jehož skončení bylo řízení přerušeno, dosud formálně neskončilo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu