ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2779.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2779/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 286/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 30 Co 483/2012 - 44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, č. j. 17 C 286/2010-24, konstatoval, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 6 C 198/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu v části, aby žalovaná zaslala žalobci omluvu ve výroku specifikovaného znění (výrok II.), zamítl nárok žalobce na zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč s přísl. (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování spisem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 6 C 198/2007, a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 27. 6. 2007 podal J. R. starší proti žalovaným, své bývalé manželce a svému synovi Ing. P. R., žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 36.000,- Kč (posléze rozšířené na částku 115.756,- Kč s přísl.) z důvodu, že bez právního důvodu užívají dvě obytné místnosti a kuchyň se společným WC a koupelnou v jeho bytě na adrese N. Jednání konané dne 10. 1. 2008 bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání zprávy od stavebního bytového družstva a případného vypracování znaleckého posudku na určení ceny odpovídající výši obvyklého měsíčního nájemného za užívání uvedených prostor. Usnesením ze dne 19. 1. 2009 rozhodl soud prvního stupně o ustanovení znalce za účelem podání znaleckého posudku, který byl vypracován dne 3. 7. 2009. V průběhu řízení, konkrétně od 11. 2. 2009 do 29. 4. 2010, podal žalobce (v posuzovaném řízení v procesním postavení žalovaného) čtyři námitky podjatosti soudkyně Okresního soudu v Nymburce JUDr. Marie Havránkové, všechny se ukázaly jako nedůvodné. Dne 1. 11. 2010 bylo rozhodnuto o přerušení řízení do skončení dědického řízení po J. R., který dne 9. 5. 2010 zemřel. Posuzované řízení dosud není skončeno.
Odvolací soud nejprve uvedl, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku čehož vznikla žalobci nemajetková újma, neboť v období od ledna 2008 do ledna 2009 neučinil soud žádný úkon ve věci. S ohledem na ust. §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a hodnocení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 OdpŠk dospěl odvolací soud k závěru, že dostačujícím zadostiučiněním bude konstatování porušení práva žalobce. K jednotlivým kritériím §31a odst. 3 OdpŠk odvolací soud uvedl, že celková délka posuzovaného (5 let a 7 měsíců) i odškodňovacího řízení není obecně dobou nepřiměřeně dlouhou, posuzované řízení bylo složité po stránce skutkové (vypracování znaleckého posudku) i procesní (rozhodování o námitkách podjatosti a o přerušení řízení), žalobce svým chováním přispěl k délce řízení způsobem nikoli nevýznamným, a to zejména neúspěšným podáváním námitek podjatosti proti rozhodující soudkyni, v postupu soudu během posuzovaného řízení byl shledán jednoroční průtah mezi lednem 2008 a lednem 2009, v ostatním postupu soudu nelze shledat nesprávný úřední postup. Rozhodnutí o přerušení řízení byla žalobci doručena, rozhodnutí o odročení jednání je pak usnesením, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a které se nedoručuje. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil odvolací soud jako standardní, neboť hledisko vzrůstajících úroků z prodlení, o které v posuzovaném řízení také jde, nelze považovat za klíčové co do významu předmětu řízení pro poškozeného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, podle obsahu dovolání v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň stojí na právních otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel formuluje následující otázky:
1. Lze mít soudní řízení trvající 5 let a 7 měsíců za nepřiměřeně dlouhé? Dle dovolatele se odvolací soud měl zabývat otázkou, proč byl Okresní soud v Nymburce po více než 1 rok nečinný, dle dovolatele zcela úmyslně. Soud rovněž nezhodnotil, proč byl Obvodní soud pro Prahu 2 více než 1 rok nečinný v odškodňovacím řízení. Dle dovolatele tím nesprávně aplikoval ustanovení §31a odst. 3 písm. a) a d) OdpŠk.
2. Lze mít řízení o peněžitém plnění z titulu bezdůvodného obohacení za složité? Dle dovolatele bylo řízení záměrně prodlužováno o nepotřebné úkony, a soudkyně se naopak nezabývala otázkami věcné legitimace. Nejednalo se o složitost skutkovou ani právního posouzení, a tím došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.
3. Lze jednání žalobce, spočívající v realizaci jeho práva uplatnit námitky podjatosti soudce, považovat za jednání, kterým přispěl k průtahům v řízení? Dle dovolatele mu nelze realizaci procesních práv přičítat k tíži, navíc o jejich neúspěšnosti není s konečnou platností rozhodnuto. Nesprávné právní posouzení věci tak spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk.
4. Lze mít nedoručení usnesení o odročení jednání na neurčito žalobci, který nebyl účasten předmětného soudního jednání, za nesprávný úřední postup? Podle dovolatele měl soud účastníkům, kteří nebyli přítomni vyhlášení tohoto usnesení, doručit usnesení o odročení jednání podle §168 odst. 2 o. s. ř., a pokud tak soud neučinil, jedná se o nesprávný úřední postup. Tím mělo dojít k porušení zásady předvídatelnosti postupu soudu a i porušení povinnosti doručit usnesení v přiměřené lhůtě.
5. Lze řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 115.756,- Kč a úroků z prodlení, ve kterém je žalobce v postavení žalovaného, považovat za řízení se značným významem pro žalobce? Dle dovolatele mezi řízení se značným významem řízení pro poškozeného patří také řízení, kde je požadováno peněžité plnění. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení má pro žalobce značný význam.
K prokázání svých tvrzení navrhl dovolatel dovolacímu soudu k provedení řadu důkazů a navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a rozhodl tak, že se žalobnímu návrhu žalobce vyhovuje.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Jádrem podaného dovolání jsou námitky žalobce směřující proti nesprávné aplikaci ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, podle nějž soudy postupují při úvaze o přiznání finanční formy zadostiučinění. Dovolatelem formulované otázky však nepředstavují otázky, při jejichž řešení by se odvolacího soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu, a nejedná se ani o otázky dosud neřešené, neboť v obecné rovině již byla všechna kriteria §31a odst. 3 OdpŠk Nejvyšším soudem vysvětlena, a to ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a v judikatuře na něj navazující.
Odvolací soud zhodnotil celkovou délku posuzovaného řízení i délku kompenzačního řízení v souladu se Stanoviskem, přičemž odvolacímu soudu nepřísluší posuzovat, zda k jednotlivým průtahům v řízení došlo z důvodu jednání ze strany rozhodujícího soudce zaviněného či nikoliv. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na principu odpovědnosti objektivní, která nastupuje bez ohledu na zavinění, proto se otázka zavinění nepřiměřené délky řízení ze strany státu nezkoumá.
Kriterium složitosti řízení zhodnotil odvolací soud taktéž v souladu se Stanoviskem, když vyložil, z jakých důvodů shledal řízení složité po stránce skutkové (vypracování znaleckého posudku) a procesní (rozhodování o námitkách podjatosti a o přerušení řízení), nikoliv právní, jak tvrdí dovolatel. Odvolací soud v kompenzačním řízení rovněž není oprávněn posuzovat, zda soudce rozhodující v posuzované věci měl činit v řízení úkony jiné než ty, které skutečně činil, neboť by to znamenalo zasahovat do průběhu dosud neskončeného řízení. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „Délku řízení může prodloužit i postup orgánů veřejné moci spočívající v procesních pochybeních, např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, v prodlevách při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi nebo v prodlevách mezi jednotlivými jednáními, jedná se však o procesní pochybení, která jsou zcela zřejmá, a která není třeba hodnotit z pohledu, zda se jednalo o procesní postup v dané situaci vhodný a účelný nebo zda bylo možno učinit některý úkon lépe, neboť takové hodnocení by naráželo na zásadu víceinstančnosti soudního řízení či nezávislost soudce při rozhodování.“
Otázkou opakovaného vznášení námitek podjatosti se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009. Žalobci nelze upřít, že prostřednictvím podávání různých žádostí a námitek využívá jakožto účastník řízení svých práv, které mu vnitrostátní právní řád dává k dispozici. Na tuto aktivitu poškozeného však musí opět daným procesním postupem reagovat soud, jinými slovy řečeno, nelze odhlížet od toho, že každý procesní návrh účastníka vždy vyvolá postup předvídaný procesními předpisy, což nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé, neboť spis je postupován k rozhodnutí o podjatosti nadřízenému soudu, což samo o sobě prodlužuje řízení. Postoupení věci k rozhodnutí nařízenému soudu vyplývá z ustanovení §15b odst. 1 o. s. ř., a nesvědčí o důvodnosti či nedůvodnosti podané námitky. Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, uvedl: „Aniž by proto Ústavní soud jakkoli zpochybňoval právo stěžovatele na to, aby o jeho věci rozhodoval (z jeho pohledu) nepodjatý soudce a aniž by zpochybňoval jeho výsostné právo na volbu procesní taktiky, konstatuje, že volená procesní taktika vždy vede k důsledkům, které lze snadno předvídat. Osoby znalé práva, mezi něž lze řadit i stěžovatele, mohou z občanského soudního řádu snadno seznat, že vznesení námitky podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé.“ „Dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o osobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, podávání opakovaných námitek podjatosti proti stále stejné soudkyni rozhodující ve věci, lze považovat za jeden z faktorů, který prodlužuje délku řízení. Námitka dovolatele, že o jím vznesených námitkách podjatosti nebylo s konečnou platností rozhodnuto, z obsahu spisu nevyplývá. Odvolací soud proto postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Čtvrtá dovolatelem položená otázka směřuje k poskytnutí právní informace, zda nedoručení usnesení o odročení jednání na neurčito žalobci, který nebyl účasten předmětného soudního jednání, lze považovat za nesprávný úřední postup. Rozhodnutí o odročení jednání je usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, tudíž proti němuž není odvolání přípustné, jak vyplývá z ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1196/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 205/2003). Podle ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř. se usnesení doručí účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání, nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost. Do žádné z vyjmenovaných kategorií usnesení o odročení jednání nespadá, neboť proti němu není přípustný opravný prostředek, jeho doručení není třeba pro vedení řízení (jako např. u rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby), a rovněž neukládá účastníkům žádnou povinnost, proto usnesení o odročení jednání nebyl povinen soud prvního stupně žalobci doručovat. Odročení jednání představuje procesní postup soudu upravující vedení řízení, který by dovolatel, ani kdyby mu bylo usnesení doručeno, nemohl zvrátit. Otázka doručení či nedoruční usnesení o odročení jednání proto není pro posouzení formy odškodnění za nepřiměřenou délku řízení rozhodující, na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. založeno není, a proto ani nemůže založit přípustnost dovolání.
Ohledně poslední otázky týkající se významu předmětu řízení pro poškozeného dovolatel cituje z judikatury Nejvyššího soudu, jím dovozovaný závěr však z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 nevyplývá. Uvedené rozhodnutí říká, že intenzita újmy poškozeného je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Z judikatury Nejvyššího soudu žádným způsobem nevyplývá, že by řízení, jeho předmětem je peněžité plnění (což je velká množina různých typů řízení), patřilo mezi řízení se značným významem pro poškozeného. Mezi taková řízení patří dle části IV. Stanoviska trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Tvrdil-li žalobce zvýšený význam řízení pro svoji osobu, muselo by se mu podařit toto své tvrzení prokázat. Závěr odvolacího soudu o standardním významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného je tak plně v souladu s judikaturou i Stanoviskem Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhu žalobce na provedení navržených důkazů, neboť ty lze obecně provádět jen k prokázání důvodu dovolání, což v případě jediného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. března 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu