ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2797.2008.1; ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2800.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2797/2008
sp. zn. 30 Cdo 2800/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně prof. Ing. J. S., CSc. , zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) prof. Ing. B. M., CSc. , zastoupenému advokátem, a 2) prof. Ing. S. P., DrSc. , zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti a o vzájemném návrhu žalovaného 1) na ochranu osobnosti vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 94/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, se zamítá .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, se zamítá .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právona náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení druhému žalovanému částku 9.360,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by každému z žalovaných bylo uloženo zaslat jí omluvný dopis tohoto znění: “Omlouvám se Prof. Ing. J. S., CSc., že jsem se podílel na poskytnutí informace Akademickému senátu MZLU v B. při volbě kandidáta na funkci rektora dne 7.11.2005, že je k dispozici nahrávka, z níž vyplývá její snaha o ovlivnění volby v její prospěch, aniž by tato nahrávka byla poskytnuta Akademickému senátu MZLU v B. a Prof. S. Omlouvám se za to, že toto mé jednání bylo způsobilé vytvořit u členů akademického senátu o její osobě jako kandidátce na rektora negativní dojem a jako takové způsobilé zasáhnout do její cti a ovlivnit rovnost šancí kandidátů na funkci rektora a tím vším současně zasáhnout do práva na její čest.“ Současně se domáhala, aby soud uložil žalovaným obsah své omluvy písemně sdělit Akademickému senátu MZLU v B.
První žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal, aby Krajský soud v Brně uložil žalobkyni povinnost zaslat mu doporučený dopis tohoto znění: “Není pravdou, že jste mi v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně použijete Vámi pořízený zvukový záznam Vašeho rozhovoru s třetí osobou. Za uvedení této nepravdivé informace se Vám omlouvám. Zároveň se Vám omlouvám za těžkosti a nepříjemnosti, které Vám zveřejněním výše uvedené nepravdivé informace vznikly.“ Současně se domáhal, aby soud uložil žalobkyni zajistit uveřejnění omluvy v univerzitním informačním systému MZLU v B. v tomto znění: “Není pravdou, že mi pan Prof. Ing. B. M., CSc., v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně použije jím pořízený zvukový záznam jeho rozhovoru s třetí osobou. Za uvedení této nepravdivé informace se panu Prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám. Zároveň se panu Prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám za těžkosti a nepříjemnosti, které mu zveřejněním výše uvedené nepravdivé informace vznikly.“
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2006, č.j. 24 C 94/2005-111, vyhověl v plném rozsahu návrhu žalobkyně, když dospěl k závěru, že oba žalovaní se podíleli na poskytnutí informace o existenci zvukového záznamu týkajícího se ovlivňování volby kandidáta na funkci rektora MZLU členům akademického senátu těsně před volbou; první žalovaný protiprávně pořídil dne 1.11.2005 zvukový záznam rozhovoru s Ing. Č., který ho žádal, aby působil na některé členy akademického senátu tak, aby hlasovali ve prospěch žalobkyně a současně aby zjistil, jaké protislužby budou tito členové v případě jejího zvolení požadovat; tuto nahrávku předal druhému žalovanému, který ráno před volbami informoval o existenci pořízené nahrávky předsedu akademického senátu a na jeho výzvu pak existenci nahrávky potvrdil přímo akademickému senátu. Tím oba žalovaní porušili právo žalobkyně na její čest a důstojnost a dobrou pověst chráněné §11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a dále její politické právo na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím chráněné článkem 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Naopak zamítl vzájemnou žalobu prvního žalovaného s odůvodněním, že žalobkyně sice neprokázala, že sporný výrok první žalovaný skutečně pronesl, avšak vzhledem k ostatním okolnostem případu lze žalobkyni její nepravdivý výrok o něm tolerovat, neboť první žalovaný pořízenou nahrávku použil tím, že ji předal druhému žalovanému, takže v konečném důsledku byla použita proti žalobkyni. Proto sporným prohlášením žalobkyně nedošlo podle názoru soudu prvního stupně k zásahu do osobnostních práv prvního žalovaného chráněných ustanovením §11 o.z.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba žalovaní.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací vyloučil usnesením ze dne 9.1.2008, č.j. 1 Co 113/2007-136, vzájemný návrh prvního žalovaného k samostatnému řízení s tím, že vyloučená věc bude vedena před odvolacím soudem pod sp. zn. 1 Co 7/2008.
Rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo rozhodnuto
o žalobě žalobkyně, změnil tak, že její žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že jádrem sporu
v projednávané věci bylo, zda se žalobkyně tvrzeným lobbováním učiněným jejím jménem a v její prospěch snažila ovlivnit volby kandidáta na funkci rektora, a zda se žalovaní poskytnutím informace o lobbismu ve prospěch žalobkyně akademickému senátu jako volícímu orgánu dopustili protiprávního zásahu do práv žalobkyně chráněných ustanovením §11 o.z. a do práva na rovný přístup k voleným a jiným funkcím chráněného článkem 21 odst. 4 LZPS. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že snahu o ovlivnění volby ve prospěch žalobkyně nevyvinula sama žalobkyně, ale šlo o vlastní snahu Ing. Česala. Podáním informace o existenci zvukového záznamu rozhovoru s Ing. Česalem pořízeného prvním žalovaným tedy nemohlo dojít k porušení práv žalobkyně chráněných ustanovením §11 o.z. Odvolací soud také uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný 1) pořídil předmětnou audionahrávku protiprávně a i v případě, že by její pořízení protiprávní bylo, neměla by tato skutečnost na výsledek sporu žádný vliv, neboť předmětem tohoto řízení není obsah ani způsob pořízení nahrávky, nýbrž pouze předání informace o existenci této nahrávky o lobbování ve prospěch žalobkyně akademickému senátu. Dále se odvolací soud zabýval otázkou významu pojmu „lobbování“ se závěrem, že tento pojem není v našem právním řádu upraven, tudíž ani zakázán, takže lobbování Ing. Č. ve prospěch žalobkyně nebylo protiprávním jednáním a poskytnutí informace, která sama o sobě neměla dehonestující ani urážlivý charakter, akademickému senátu o tomto jeho přípustném jednání nemohlo představovat protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením §11 o.z. Závěrem odvolací soud konstatoval, že žalobkyni žádným orgánem MZLU, natož žalovanými, nebylo odepřeno právo zúčastnit se voleb na kandidáta na funkci rektora MZLU. Proto nedošlo ani k porušení jejího ústavního práva přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím chráněného ustanovením čl. 21 odst. 4 LZPS.
Rozsudkem ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, odvolací soud výrokem I. rozsudek Krajského soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu prvního žalovaného změnil tak, že určil, že žalobkyně svým tvrzením, že jí první žalovaný sdělil, že vůči ní v budoucnu kdykoli použije nahrávku, kterou první žalovaný pořídil dne 1.11.2005 v souvislosti s nadcházející volbou kandidáta na rektora MZLU, neoprávněně zasáhla do práva prvního žalovaného na ochranu osobnosti (bod 1.), uložil žalobkyni povinnost zaslat žalovanému 1) na vlastní náklady doporučený dopis tohoto znění: “Není pravdou, že jste mi v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně použijete Vámi pořízený zvukový záznam Vašeho rozhovoru s třetí osobou. Za uvedení této nepravdivé informace se Vám omlouvám. Zároveň se Vám omlouvám za těžkosti a nepříjemnosti, které Vám zveřejněním výše uvedené nepravdivé informace vznikly.“ (bod 2.) a dále žalobkyni uložil povinnost zajistit v univerzitním informačním systému M. z. a l. u. v B. uveřejnění omluvy v tomto znění: “Není pravdou, že mi pan prof. Ing. B. M., CSc., v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU v B. řekl, že vůči mně použije jím pořízený zvukový záznam jeho rozhovoru s třetí osobou.
Za uvedení této nepravdivé informace se panu prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám. Zároveň se panu prof. Ing. B. M., CSc., omlouvám za těžkosti a nepříjemnosti, které mu zveřejněním výše uvedené nepravdivé informace vznikly.“ (bod 3.) . Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že jádrem sporu o ochranu osobnosti prvního žalovaného bylo, zda tento žalovaný při rozhovoru s žalobkyní dne 7.11.2005 žalobkyni skutečně oznámil, že „nahrávku rozhovoru s Ing. Č. kdykoliv proti ní v budoucnu použije“. Dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno (přičemž mezi účastníky o tom nebylo sporu), že žalobkyně údajný výrok prvního žalovaného ve svém prohlášení ze dne 9.11.2005 rozšířila v písemné a elektronické podobě mezi zaměstnance a studenty MZLU. Odvolací soud uvedl, že podle obsahu výroku není pochyb o tom, že jde o skutkové tvrzení. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanovením §11 a násl. o.z. Důkazní břemeno k prokázání pravdivosti výroku leží na původci zásahu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla tzv. důkaz pravdy a neprokázala pravdivost svého tvrzení o prvním žalovaném. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že předmětné nepravdivé skutkové tvrzení žalobkyně o prvním žalovaném má jednoznačně difamační charakter a bylo objektivně způsobilé snížit jeho čest a důstojnost u jeho zaměstnavatele, akademického senátu, studentů a zaměstnanců MZLU, neboť mohlo navodit představu, že první žalovaný žalobkyni vyhrožoval jako jedné z kandidátů a hodlal jí znemožnit zvolení do funkce rektora. Výrok prvního žalovaného uráží, skandalizuje jej a je v rozporu se společenskými konvencemi a etickým kodexem vysokoškolského pedagogického pracovníka. Jde o nepravdivé tvrzení, v důsledku něhož došlo ke snížení cti a důstojnosti prvního žalovaného chráněné ustanovením §11 o.z.
Proti uvedeným rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně včasná dovolání. Jejich přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Ve vztahu k rozsudku ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, dovolatelka uvádí, že odvolací soud nehodnotil důkazy v intencích ustanovení §132 o.s.ř. Nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že nedošlo k zásahu do práv, který žalobkyně vymezila v žalobním petitu, když v řízení bylo prokázáno, že první žalovaný nepořizoval nahrávku se souhlasem Ing. Č., dále připomíná, že žalobkyně požaduje od obou žalovaných omluvu za to, že se podíleli na poskytnutí informace akademickému senátu o existenci nahrávky, z níž vyplývá snaha o ovlivnění volby ve prospěch žalobkyně. V této souvislosti dovozuje, že u adresátů mohla prezentovaná informace právem implikovat závěr, že jde o snahu žalobkyně ovlivnit volby v její prospěch. Z provedených důkazů vyplývá, že protiprávním jednáním obou žalovaných došlo k vyvolání řetězové reakce, jež byla způsobilá zasáhnout do práva žalobkyně na ochranu její cti chráněného ustanovením §11 o.z. a v rozporu s ustanovením čl. 21 odst. 4 LZPS ovlivnit rovnost šancí kandidátů při volbě na funkci rektora. Nesouhlasí ani se závěrem, že lobbing není způsobilý zasáhnout do cti. V souzené věci navíc skutkový děj opouští charakteristiku lobbingu, když byla dána veřejně ve známost existence nahrávky, aniž by tato nahrávka byla dána k dispozici, takže dotčená osoba k ní nemohla zaujmout stanovisko. Odvolací soud tak podle žalobkyně zaměnil právní rámec vztahující se k ochraně osobnosti za lobbing, čímž snížil význam základního lidského práva na ochranu cti.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, žalobkyně uvádí obdoabné důvody jako v dovolání proti rozsudku ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148. Kromě toho nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně pravdivosti svého tvrzení, že v rozhovoru uskutečněném před volbou rektora MZLU první žalovaný řekl, že vůči ní použije jím pořízený zvukový záznam svého rozhovoru s třetí osobou. Domnívá se, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když je determinován především chybným závěrem, že nahrávka nebyla pořízena protiprávně a odvolací soud z nepochopitelných důvodů odhlédl od toho, že ve skutečnosti první žalovaný pořízenou nahrávku proti žalobkyni použil, když inicioval to, aby vešla ve známost třetím osobám a finálně její existence byla prezentována akademickému senátu bezprostředně před volbou rektora. Uzavírá, že vzhledem k okolnostem pořízení nahrávky, její prezentace, aniž žalobkyně sama či akademický senát měli možnost se seznámit s obsahovou stránkou, byla obrana žalobkyně ve formě veřejné prezentace zcela legitimní.
Žalobkyně proto navrhla zrušení obou napadených rozsudků odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, podal druhý žalovaný písemné vyjádření. Dovolání považuje za bezdůvodné a navrhuje jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a jsou přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejprve zabýval dovoláním podaným žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148 a dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly (není tak naplněn ani výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dopadá na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci, pokud se týče zmiňovaného výroku, opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle §11 násl. o.z. a přihlížel i k čl. 21 odst. 4 LZPS. Podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že lobbování Ing. Č. ve prospěch žalobkyně nebylo protiprávním jednáním a z tohoto důvodu ani poskytnutí informace o tomto jednání akademickému senátu MZLU, která sama o sobě neměla dehonestující ani urážlivý charakter, nemohlo představovat protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně na čest důstojnost a dobrou pověst chráněných ustanovením §11 o.z. Podle čl. 21 odst. 4 LZPS mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyni žádným orgánem MZLU, natož žalovanými, nebylo odepřeno právo zúčastnit se voleb na funkci rektora MZLU a na základě tohoto zjištění uzavřel, že nedošlo ani k porušení jejího ústavního práva přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím chráněného shora uvedeným ustanovením. Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že v daném případě se nejednalo (jak nedopatřením uvedl odvolací soud), o volbu rektora MZLU, ale o volbu kandidáta na tuto funkci akademickým senátem. Rektora vysoké školy totiž podle §10 odst. 2 zákona č.111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Pro posouzení věci je však významné to, že rovné podmínky znamenají, že právním předpisem jakékoliv právní síly ani praxí orgánů státní moci nelze preferovat či diskriminovat některé skupiny občanů před jinými skupinami, pokud jde o přístup k veřejným funkcím (srovnej Prof. JUDr. Václav Pavlíček a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, Linde Praha a.s. 1999, 2. díl, str. 213).
Mýlí se tedy žalobkyně, pokud je přesvědčena, že v důsledku jednání obou žalovaných došlo k porušení čl. 21 odst. 4 LZPS, neboť uvedené ustanovení se k posuzované problematice nevztahuje. Protože napadené rozhodnutí je správné, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2008, č.j. 1 Co 113/2007-148, podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud se poté zabýval dovoláním podaným žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, kterým byl změněn výrok soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu prvního žalovaného.
Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících skutkových tvrzení, je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení ovšem musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). Není proto věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, resp. prokázal, že tato tvrzení jsou nepravdivá (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 318). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že bylo nepravdivé. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, se ve smyslu shora uvedeném uplatní i v projednávané věci. Jak již bylo uvedeno shora, za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Žalobkyně především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, zejména mu vytýká, že vycházel z chybného závěru, že nahrávka nebyla pořízena protiprávně, že tato nahrávka byla prvním žalovaným vůči žalobkyni fakticky použita a že nezdůvodnil, proč nelze na prezentované prohlášení žalobkyně pohlížet jako na obranu, jež nebyla způsobilá zasáhnout do cti prvního žalovaného. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co není ve spisu obsaženo, resp., že by opomenul něco podstatného, co se ve spisu nachází, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit. Z těchto důvodů dovolací soud rovněž dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. února 2008, č.j. 1 Co 7/2008-170, podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., kdy žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatím, co prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení tomuto žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu