ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2873.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2873/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci péče o nezletilého D. G., zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem O. - Úřad městského obvodu P., syna matky S. P., a otce Ing. J. S., o zbavení otce rodičovských práv a o úpravu styku otce s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1010/92 (41 P a Nc 424/2004), o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2005, č. j. 13 Co 69/2005 - 302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2004, č. j. 0 P 1010/92 - 275
(41 P a Nc 424/2004), zbavil otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilému D. G., zamítl návrh otce na úpravu styku s nezletilým D.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že naposledy soud rozhodoval
o úpravě styku otce s nezl. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 1994, č. j. P 1010/92 - 77, tak, že otec je oprávněn se s ním stýkat každý lichý kalendářní týden
v neděli od 14.00 hod. do 17.00 hod. za přítomnosti matky. Toto rozhodnutí bylo změněno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1994, č. j. P 1010/92 - 91, tak, že otec je oprávněn se s nezl. stýkat každý lichý kalendářní týden v neděli od 9.00 hod. do 18.00 hod.; k odvolání matky byl rozsudek okresního soudu usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. 8. 1994, č. j. 8 Co 735/94 - 102, zrušen a řízení o rozšíření styku otce s nezl. zastaveno s odůvodněním, že rodiče se dohodli na tom, že matka umožní styk otci
s nezl. na základě individuální dohody, a otec proto vzal návrh zpět. O výživném pro nezl. bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2002, č. j.
0 P 1010/92 - 173, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2003, č. j. 13 Co 886/2002 - 229, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, č. j. 0 P 1010/92 - 256. Dále bylo zjištěno, že nezl. D. se narodil mimo manželství rodičů, že od narození o něj pečuje matka. V současné době nezl. žije v rodinném domku v D. L. se svojí matkou, jejím manželem a nezl. J., nar. 9. 5. 2004, která se z tohoto spořádaného manželství narodila. Nezl. D. navštěvuje gymnázium v U.
s výborným prospěchem a nejsou s ním žádné výchovné problémy, manžela matky oslovuje „táto“ nebo „M.“. Otec nezl. D. žije se svojí manželkou rovněž
v rodinném domku, z tohoto manželství se dne 4. 10. 2000 narodil syn J.; otec je zaměstnán u S. p. ř. l. p. ČR, pracuje na směny a je značně časově vytížen. S nezl. D. se otec od roku 1994 nestýká, neprojevil o něj žádný zájem, nekontaktoval jej ani jeho matku, nezajímal se o jeho zdravotní stav ani o prospěch ve škole, neměl jej u sebe přes noc, nezl. s ním nebyl na dovolené, a kromě výživného otec nezl. neposkytuje ničeho. Nezl. D. sice ví, kdo je jeho biologickým otcem, nemá však zájem jej poznat ani se s ním stýkat. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky uvedené v ust. §44 odst. 3 zákona o rodině, neboť otec závažným způsobem zanedbává svou rodičovskou zodpovědnost k nezl. D. po dobu téměř 10 let. Za zjištěných okolností není ani
v zájmu nezl. D., aby se s otcem stýkal, když ani sám nezl. o styk s ním neprojevuje zájem.
K odvolání otce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, č. j.
13 Co 69/2005 - 302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a shodně s ním dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezl. D., a aby současně byl zamítnut jeho návrh na úpravu styku s nezl. Pokud otec po dobu 10 let o výchovu nezletilého neprojevil žádný zájem, nestýkal se s ním, ani jinak jej nekontaktoval, v rámci péče o nezl. se ani v jednom případě nezajímal o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, nechránil jeho zájmy, ani se nepodílel na výkonu dohledu nad nezl. či při zastupování dítěte, pak otec dlouhodobě závažným způsobem zanedbával výkon své rodičovské zodpovědnosti k nezl. D. Důsledkem toho je pak skutečnost, že nezl. nemá k otci žádný citový vztah, nemá zájem ho poznat a otec mu nechybí. Ve vztahu k tomu se pak jeví jako irelevantní, že otec má podmínky pro styk s nezl., avšak bylo-li rozhodnuto o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, již to samo o sobě vylučuje, aby otci byl styk s nezl. upraven.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že o úpravě styku s nezl. bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 1994, že k odvolání matky bylo rozhodnutí tohoto soudu usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 1994 zrušeno, že se po dobu 10 let
s nezl. D. nestýká, že jej nekontaktoval, že od roku 1994 u soudu o úpravu styku nepožádal, že se s ním nesetkal, že není v zájmu nezl., aby se s ním stýkal a že v současné době ani sám nezl. nemá zájem o styk. Namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k jeho námitce, že to byla výlučně matka nezl., která jej opakovaně žádala v průběhu několika let, aby přerušil styk s nezl., a to výlučně z osobních důvodů, neboť její tehdejší přítel matky hodlal nezl. osvojit. Proto otec ponechal větší část rodičovské zodpovědnosti o nezl.
na matce, neboť nechtěl zvyšovat psychickou zátěž nezl. při možnosti rychlého vyřízení osvojení nezl. Styk pak ustal i z důvodu slovního napadání jeho osoby matkou před nezl.
a odpíráním možnosti styku s ním. Dovolatel též zpochybňuje důkazní věrohodnost výslechu nezletilého D., neboť protokol o něm nebyl čten a podle něj tudíž tento důkaz nebyl proveden. Dále namítá, že nezl. jej zná, opakovaně se s ním stýkal, že to byla matka, která mu ve styku zabraňovala, a že je v zájmu nezl., aby se s otcem stýkal i nadále, neboť styk nezl. s rodičem je vždy potřebný pro zdravý psychologický rozvoj dítěte. Soudům obou stupňů dále vytýká, že se nevypořádaly s jeho faktickou nemožností vejít
ve styk s nezl., když spolu s matkou se přestěhoval, o čemž jej matka neinformovala.
S poukazem na judikaturu i odbornou literaturu vztahující se k ust. §44 odst. 3 zákona
o rodině, zejména Komentář k zákonu o rodině, R 41/1976 a rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 125/98, má otec za to, že v době rozhodování soudů nebyly splněny podmínky pro zbavení jeho rodičovské zodpovědnosti k nezl., přičemž poukazuje i na to, že v souvislosti s návrhem na úpravu styku s nezl., který podal dne 8. 9. 2004, vešel
v kontakt s psycholožkou PhDr. J. K. a dětskou lékařkou MUDr. J. V., které byly obě seznámeny s tím, že opakovaně učinil pokus, aby mu matka umožnila styk s nezl. Odvolací soud však jím navržené důkazy neprovedl a převzal jen skutkové závěry soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak nepřesvědčivá s jen formálně opsanými zákonnými ustanoveními, aniž by soudy blíže specifikovaly důvody svých rozhodnutí s uvedením důkazů, o něž svá rozhodnutí opřely. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Matka ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů s tím, že nesouhlasí, aby tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolací soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
V posuzované věci otec dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především
s hodnocením důkazů v řízení provedených a s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu, že v řízení bylo prokázáno, že závažným způsobem zanedbával výkon rodičovské zodpovědnosti
k nezletilému D. tím, že po dobu 10 let o výchovu nezletilého neprojevil žádný zájem, nestýkal se s ním, ani jinak jej nekontaktoval, nezajímal o jeho zdravotní stav
a prospěch ve škole a že jej nezl. prakticky nezná a nemá zájem se s ním stýkat, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je jednoznačné, že se nejedná
o námitky nesprávného řešení otázek právních, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Podle ust. §44 odst. 3 zákona o rodině zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví.
Za závažné zanedbávání rodičovských povinností je konstantní judikaturou
(srov. např. R 41/1976) považováno zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv
a povinností k nezletilému (po novele zákona o rodině provedené zák. č. 91/1998 Sb.
se jedná o dlouhodobé neplnění rodičovské zodpovědnosti k nezletilému), dále trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy podle ust.
§213 trestního zákona apod. Jak již uvedl odvolací soud, zbavení rodičovské zodpovědnosti je zásadním zásahem do vztahu mezi rodičem a dítětem a nejtvrdší sankcí, kterou zákon o rodině zná. Aby tento zásah do vztahu mezi rodiči a dítětem byl odůvodněný, nestačí jen ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti takového stupně, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Předpokladem pro zbavení rodičovské zodpovědnosti je, že rodič neplní své povinnosti, ač by je plnit mohl. Současně však judikatura připouští, že opatření podle §44 zákona o rodině lze zrušit a rodičovské právo obnovit, odpadnou-li důvody, pro které došlo ke zbavení rodičovských práv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 11. 1964, Cz 48/64).
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že nezl. D., narozený mimo manželství rodičů, žije od narození se svojí matkou, která o něj řádně pečuje, že otec o něj od roku 1994 neprojevil jakýkoliv zájem, neposílá mu žádné dárky, nad rámec běžného výživného mu neposkytuje ničeho, neinformoval se o jeho zdravotním stavu ani prospěchu ve škole, nepokusil se s nezletilým navázat kontakt, přičemž ani sám nezl. D. se otcem v současné době nechce stýkat, neboť jej prakticky nezná a nemá k němu citový vztah, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru, že otec závažným způsobem zanedbává výkon rodičovské zodpovědnosti, přičemž se nejedná o ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, a že tudíž jsou dány podmínky pro jeho zbavení rodičovské zodpovědnosti k nezletilému ve smyslu §44 odst. 3 zákona o rodině a k zamítnutí návrhu otce na úpravu styku s nezl.
Irelevantní je v této souvislosti námitka dovolatele, že otázka zbavení rodičovské zodpovědnosti dosud nebyla po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. „uspokojivě řešena a rozhodnuta“, neboť zmíněná novela v ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině toliko nahradila pojem „rodičovská práva a povinnosti“, což je ovšem totéž, takže platí
i dosavadní judikatura, na níž ostatně otec v dovolání poukazuje.
Námitka otce, že v řízení nebyl čten protokol o výslechu nezletilého D.
před Úřadem městského obvodu P. a tudíž ani proveden důkaz výslechem nezletilého, je nesprávná, neboť z obsahu spisu - protokolu o jednání před soudem prvního stupně
ze dne 22. 11. 2004 (viz čl. 272 spisu), jehož se otec i jeho zástupce osobě zúčastnili, vyplývá, že byl přečten „protokol z čl. 260“.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání otce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat jeho námitkou, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť otec nezletilého s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu