ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2881.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2881/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. T. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované Ing. A. M. , zastoupené JUDr. Josefem Klimešem, advokátem se sídlem v Brně 2, Koliště 13, o určení vlastnictví a o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 39/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č.j. 17 Co 225/2010-187, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č.j. 17 Co 225/2010-187, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (podanou u Městského soudu v Brně dne 20. února 2009) domáhala určení, že je vlastnicí označené bytové jednotky (dále též „byt“ nebo „bytová jednotka“) s odůvodněním, že tento byt nabyla žalovaná do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela s P. G., který jej měl nabýt od žalobkyně pravděpodobně na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Žalobkyně ovšem nikdy neměla v úmyslu svůj byt prodat, ani jej převést, pouze jej chtěla dát do zástavy za úvěr, který poskytl P. G. panu A. B., bytem v K., a v této souvislosti „podepsala nějakou smlouvu, jejíž obsah mi však nebyl znám, předpokládala jsem, že se jedná o smlouvu zástavní, neboť pouze uzavření zástavní smlouvy jsem panu B. přislíbila.“ Teprve (prostřednictvím své zástupkyně) později zjistila, že „se jednalo o smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k mému bytu a podílu na společných částech domu a pozemku.“ Ke konci roku 2008 zjistila, že již není vlastnicí uvedeného bytu a že jeho současnou vlastnicí je žalovaná, která se po žalobkyni domáhá vyklizení bytu. Podle žalobkyně předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je neplatná pro omyl ve vůli podle §49a obč. zák., neboť žalobkyně byla přesvědčena o tom, že podepisuje smlouvu zástavní a nikoliv smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Při jednání před soudem prvního stupně dne 24. listopadu 2009 žalobkyně prostřednictvím své advokátky mj. uvedla, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu je neplatná i ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a se zákonem; tento svůj právní názor pak podrobně rozvedla ve svém podání (označeném jako „Doplnění skutkových tvrzení k výzvě soudu“ ) ze dne 7. prosince 2009 (na č.l. 68 a násl.).
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2010, č.j. 50 C 39/2009-131, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. března 2010, č.j. 50 C 39/2009-135, určil, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky (výrok I.), dále zamítl žalobu (o které bylo rozhodováno ve společném řízení v důsledku spojení věcí), jíž se žalovaná domáhala uložení povinnosti žalobkyni, aby předmětný byt vyklidila (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném řízení (ve kterém zjistil skutkový stav věci pouze z listinných důkazů) uzavřel, že „z obsahu celé smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva totiž plyne, že úmyslem věřitele, tedy P. G., bylo uzavřít smlouvu, na základě které by žalobkyně jako věřitel v případě nesplnění dluhu řádně a včas pozbyla své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce...takové ujednání ovšem odporuje obsahu a smyslu zajištění závazku převodem práva podle §553 obč. zákoníku a taková smlouva je tedy absolutně neplatná od samého počátku podle §39 obč. zákoníku. Dalším důvodem, pro který soud shledal neplatnost této smlouvy, je ta skutečnost, že v době, kdy byla uzavírána...zde neexistoval závazek žalobkyně...Z obsahu písemné smlouvy o půjčce...vyplývá, že celá půjčená částka měla být žalobkyni jako dlužníkovi předána teprve poté, co byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Z toho jednoznačně plyne, že v době, kdy byla uzavírána smlouva o zajišťovacím převodu práva, doposud neexistoval závazkový vztah ze smlouvy o půjčce mezi žalobkyní jako dlužníkem a P. G. jako věřitelem, neboť v tomto okamžiku nebyly předány dlužnici, tedy žalobkyni, všechny finanční prostředky na základě smlouvy o půjčce.“ P. G. se proto nemohl stát vlastníkem předmětné bytové jednotky a vlastnické právo následně převést na žalovanou, která není vlastnicí uvedeného bytu a nemůže tedy ani proti žalobkyni (s úspěchem) podat vyklizovací žalobu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky (výrok I.), dále uložil žalobkyni povinnost, aby tento byt vyklidila do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nepřisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně o tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a na rozdíl od něj dospěl k závěru, že v době uzavření uvedené smlouvy existoval hlavní závazek, který měl být touto smlouvou zajištěn. Je totiž nesporné, že žalobkyně „obdržela od P. G. půjčenou částku tak, že 110.000,- Kč jí bylo dne 1.9. 2006 předáno v hotovosti a 600.000,- Kč jí bylo složeno na její bankovní účet a téhož dne také došlo k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která měla zajišťovat závazek vyplývající z výše uvedené smlouvy. Zákonný předpoklad, že k existenci akcesorického závazkového vztahu musí existovat i hlavní závazkový vztah, je tak v dané věci splněn a nebrání mu ani skutečnost, že část půjčených peněz byla žalobkyni předána po podepsání smlouvy o zajišťovacím převodu práva.“ Odvolací soud dále s odkazem na ustanovení §533 obč. zák. a k tomu se vztahující judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu, že jde o tzv. propadnou zástavu, neboť z obsahu této smlouvy nelze takový závěr učinit. Odvolací soud dále zdůraznil, že „nepřehlédl, že právní účinky vkladu předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva nastaly až dnem 23.7. 2007, tedy poté, co se žalobkyně ocitla v prodlení se splněním svého závazku, tato okolnost však ještě nezakládá neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva a nelze z ní ani dovodit, že úmyslem účastníků smlouvy o zajišťovacím převodu práva bylo uzavřít smlouvu o propadné zástavě, neboť k takovému závěru tato okolnost sama o sobě postačit nemůže.“ Posuzovaná smlouva o zajišťovacím převodu práva tedy splňuje požadavky na všechny obsahové náležitosti takové smlouvy a nevykazuje znaky nepřípustné tzv. propadné zástavy. „Lze proto uzavřít, že je platná a že na základě této smlouvy nabyl P. G. od žalobkyně do svého vlastnictví předmětnou bytovou jednotku, na čemž nemění nic ani to, že žalobkyně údajně od P. G. hyperochu podle smlouvy o zajišťovacím převodu práv dosud neobdržela. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nemělo by to na platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva vliv, neboť žalobkyně má z tohoto titulu vůči P. G. pohledávku a její vydobytí je již otázkou vztahu mezi nimi. Žalovaná poté platně tuto bytovou jednotku od P. G. nabyla kupní smlouvou ze dne 18.2. 2008 a stala se tak jejím vlastníkem.“ S ohledem na závěr, že žalovaná je vlastnicí předmětné bytové jednotky a že žalobkyně uvedený byt užívá, odvolací soud vyhověl vyklizovací žalobě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Oponuje závěru odvolacího soudu, že v okamžiku podpisu smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva existoval hlavní závazek. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (především na rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Odo 495/2006) a namítá, že smlouva, kterou uzavřela dne 1. září 2006 s P. G., neobsahuje ujednání o postupu v případě neuhrazení dluhu v souladu s požadavky definovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006. Dále tato smlouva – v rozporu s požadavky obsaženými v cit. judikátu – neobsahuje žádné ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů. Další okolností, kterou je podle názoru žalobkyně třeba při posuzování platnosti uvedené smlouvy brát v úvahu, je skutečný účel této smlouvy. Žalobkyně je totiž přesvědčena a ze všech okolností to vyplývá, že ve skutečnosti úmyslem P. G. nebylo uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ale sjednání tzv. propadné zástavy. K převodu vlastnického práva došlo teprve dne 23. července 2007, tzn. po marném uplynutí lhůty k plnění. „K tomu došlo tak, že pan G. úmyslně podával na katastr nemovitostí takové návrhy na vklad jeho vlastnického práva, které ve skutečnosti nebyly způsobilé vkladu. Tuto skutečnost ostatně sám uvedl při svém výslechu u Policie ČR...kdy zároveň uvedl, že takto postupoval, neboť mi chtěl ,šetřit peníze na daň z převodu nemovitostí.´ Na základě tohoto tvrzení pana G. a na základě množství podaných nekompletních podání mám za nesporné, že skutečným úmyslem pana G. nebylo zřízení zajišťovacího práva spolu se zajišťovaným závazkem, ale naopak právě tzv. propadná zástava, když k převodu vlastnického práva došlo na základě jím podnikaných kroků teprve poté, co pan B. řádně a včas nesplatil půjčku, jak bylo domluveno.“ Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup, pokud žalobkyni ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o možném jiném právním posouzení, než bylo v řízení uváděno účastníky, čímž vyloučil možnost a oprávnění žalobkyně doplnit rozhodné skutečnosti. Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) se naopak ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem v jeho napadeném rozsudku a konkrétně a nesouhlasně se vyjádřila k uplatněným dovolacím námitkám žalobkyně. Vytkla žalobkyni, že pomíjí, že v den uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce (tj. 1. září 2006) obdržela od P. G. celou půjčenou částku, tj. celkem 710.000,- Kč, „a to tak, že část ve výši 110.000,- Kč obdržela v hotovosti (dokonce ještě před uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva) a zbytek ve výši 600.000,- Kč byl ze strany pana P. G. vložen ještě téhož dne, tj. 1. září 2006, na bankovní účet žalobkyně“ , takže je nepochybné, že dne 1. září 2006 zde existoval závazek, který mohl (a také byl) platně zajištěn předmětným převodem práva. Vzhledem k obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu žalobkyně si musela být vědoma toho, že v případě, kdy P. G. nevrátí půjčené peníze, může dojít ke zpeněžení bytové jednotky ve smlouvě dohodným způsobem. Kromě toho žalobkyně se zpeněžením bytové jednotky vyslovila souhlas, a to v písemné dohodě o vypořádání hyperochy, kterou s P. G. uzavřela dne 1. února 2008, přičemž hyperochu v celkové výši 1.218.000,- Kč si nechala vyplatit. Žalovaná dále zdůrazňuje, že v dobré víře nabyla předmětnou bytovou jednotku a v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (kterou je třeba respektovat) a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Žalobkyně v písemné replice k vyjádření žalované popřela, že by s P. G. podepsala dohodu o vypořádání hyperochy a že by jí jmenovaným byla tato hyperocha vyplacena. Odkázala na trestní řízení vedené proti panu B. s tím, že to byla právě ona, kdo celou transakcí byl poškozen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
V posuzované věci odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu proti shora cit. rozsudku soudu prvního stupně řešil coby předběžnou otázku platnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne 1. září 2006 uzavřela žalobkyně s P. G., a v tomto směru správně dospěl k závěru o existenci hlavního závazkového právního vztahu a z toho plynoucího splnění zákonného předpokladu pro vznik zajišťovacího (akcesorického) právního vztahu. Odvolací soud rovněž správně reflektoval rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009 (dále jen R 45/2009“), a v němž byl podán instruktivní výklad k právnímu institutu zajišťovacího převodu práva podle §533 obč. zák. Odvolací soud sice také správně zaregistroval, že ač posuzovaná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce byla uzavřena (již) dne 1. září 2006, právní účinky vkladu podle této smlouvy vznikly (až) dne 23. července 2007, tedy – podle skutkového zjištění – v době, kdy žalobkyně byla s úhradou předmětného dluhu již v prodlení. Protože předmětem zajišťovacího převodu byla označená bytová jednotka, tedy imobiliární předmět podléhající evidenci v katastru nemovitostí, k nabytí vlastnictví k tomuto majetku bylo zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.). Jinými slovy řečeno, k převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce mohlo dojít až povolením vkladu podle uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu, když do té doby mezi účastníky existoval pouze závazkový (obligační) právní vztah. Tuto okolnost – jak se uvádí v odůvodnění napadené rozsudku – sice „odvolací soud nepřehlédl“ , ovšem důsledky z toho vyplývají, právě s ohledem na judikované závěry velkého senátu Nejvyššího soudu v připomenutém rozhodnutí a (především) s ohledem na sjednané podmínky v předmětné smlouvě o zajišťovacím převodu, nijak nevyhodnotil (z hlediska právního posouzení se těmito – jak bude uvedeno níže – právně relevantními okolnostmi nijak nezabýval), což jde na vrub věcné správnosti jeho rozhodnutí.
Podle §553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).
Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrý mravům.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001 [jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (dále již „in www.nsoud.cz“)] vyložil, že meze smluvní autonomie jsou představovány rozporem se zákonem. Ten může mít i podobu obcházení zákona či ujednání, které je v rozporu s účelem zákona. (Kupní) smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení) pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví, je v rozporu s účelem zástavního práva a je tedy pro rozpor s účelem zákona (absolutně) neplatná (§39 obč. zák.). (Absolutně) neplatná je také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního věřitele k zástavě (publikováno v Civilní judikatuře, 2. vydání, nakladatelství Linde Praha, a. s., 2005, str. 630).
Podle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva měl P. G. nabýt vlastnictví k této bytové jednotce (ještě jednou připomenuto) dne 23. července 2007 (právní účinky vkladu), tedy v době, kdy žalobkyně byla s úhradou dluhu vůči nabyvateli práva v prodlení a kdy podle čl. 10.3. smlouvy „ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnou bytovou jednotkou disponovat.“ Jinými slovy řečeno, v době, kdy P. G. měl podle smlouvy o zajišťovacím převodu nabýt vlastnické právo k bytové jednotce, již nešlo (a ani objektivně jít nemohlo) o realizaci zajišťovacího převodu, nýbrž vzhledem k prodlení žalobkyně s úhradou dluhu fakticky – jak správně dovodil soud prvního stupně – o nepřípustnou tzv. propadnou zástavu, tedy o právní jednání, které je v rozporu s účelem zákona (zde s ohledem na účel právního institutu zajištění závazku převodem práva podle §553 obč. zák.; smyslem a účelem tohoto institutu není trvalý převod vlastnictví, nýbrž zajištění splnění závazku).
S ohledem na obsah smlouvy, okolnosti případu [ve spise je založen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. října 2009, sp. zn. 11 T 97/2009, jímž byl A. B., narozený dne 16. července 1966, bytem v K., uznán vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. za skutek (stručně zrekapitulováno z výrokové části trestního rozsudku), že dne 1. září 2006 uzavřel s žalobkyní dohodu o poskytnutí bezúročné půjčky na částku ve výši 500.000,- Kč splatnou do 2. ledna 2007, na základě které mu žalobkyně dne 1. září 2006 předala částku 401.000,- Kč, přičemž si obžalovaný byl vědom, že nebude moci tyto peníze žalobkyni vrátit a do doby rozhodnutí je žalobkyni nevrátil (č.l. 76 a násl.), jakož i např. kopie protokolu o hlavním líčení u téhož soudu prvního stupně v cit. trestní věci ze dne 15. září 2009, při kterém P. G. jako svědek ve vztahu k obžalovanému mj. vypověděl, že „s obžalovaným jednám i o obchodních věcech...Konkrétně jsme spolu řešili nějaké nabídky ohledně nafty...jednalo se o zprostředkování. Potom tam byly nějaké nabídky zájemců o poskytnutí úvěrů. Obžalovaný nabízel mě klienty, abych já poskytoval úvěry, občas mě přinesl nějaké doklady...“ (č.l. 98)] a dobu, kdy mělo dojít k nabytí vlastnictví P. G. k uvedené bytové jednotce, nebylo již smyslem a účelem této smlouvy zajištění závazku (z titulu poskytnuté půjčky vzniklé pohledávky P. G. za žalobkyní) převodem práva ve smyslu ve smyslu §533 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž „propadnutí“ této bytové jednotky ve prospěch věřitele P. G., což je v rozporu s §39 obč. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu je tedy smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne 1. září 2006 uzavřela žalobkyně s P. G., absolutně neplatným právním úkonem (§39 obč. zák.).
Odhlédnuvše od tohoto právního závěru je třeba na adresu odvolacího soudu připomenout, že tak, jak byly účastníky nastaveny podmínky ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva, plynulo oprávnění P. G. disponovat s bytovou jednotkou (pouze a jen) za situace, stane-li se jejím vlastníkem v době, jež bude předcházet prodlení žalobkyně s úhradou předmětného dluhu, když naopak situace, která nastane v době prodlení, takto výslovně účastníky upravena nebyla (tj. pro případ, kdy P. G. se stane vlastníkem této bytové jednotky až v době prodlení žalobkyně s úhradou předmětného dluhu).
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první), ve kterém se bude zabývat i právně relevantní námitkou žalované, že předmětnou bytovou jednotku nabyla v dobré víře. Neopomene přitom také zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu, podle které „Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že ‚obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám´, avšak ,nosné důvody´, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel´ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru ,nabyvatele´, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§134 obč. zák.), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §129 a §130 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt [ (mimo institut vydržení) (příp. v situaci předvídané v §486 obč. zák. – nabytí od nepravého dědice)] vlastnické právo k věci od nevlastníka.“ Pro úplnost lze snad ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite (jako správný) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu – www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B (kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do vlastnictví subjektu C.“ (uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu