ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2900.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2900/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce T. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. s. B. l., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 165/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č.j. 1 Co 116/2007-88, takto:
I. Dovolání žalobce se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2006, č.j. 37 C 165/2005-48, výrokem I. uložil žalovanému uveřejnit v internetovém deníku B. l. omluvu a ponechat ji vystavenu nejméně po dobu jednoho celého pracovního dne, a to ve znění: „Omluva. Dne 22.11.2005 jsme zveřejnili článek autora F. G. „ Proč nejsou v ČR idealističtí novináři“, který naznačuje, že se pan T. P. dopustil v době, kdy byl jednatelem občanského sdružení B. l., zpronevěry jeho prostředků. Toto podezření bylo však vyvráceno již v roce 2003 závěry policejního vyšetřování. Za újmu, kterou jsme zveřejněním neopodstatněného podezření panu P. způsobili, se mu omlouváme. Občanské sdružení B. l“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci jako zadostiučinění v penězích za způsobenou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 15.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. listopadu 2005 byl žalovaným publikován článek autora F. G. nazvaný „Proč nejsou v České republice idealističtí novináři“ , ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že je T. P. terčem podezření, že zpronevěřil finance B. l. V době, kdy byl předmětný článek publikován, byla již celá záležitost ve věci podání trestního oznámení na žalobce ukončena, proto soud prvního stupně dovodil, že se jednalo ze strany žalovaného o nepravdivé tvrzení, které bylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Jako přiléhavou přiznal žalobci omluvu, zamítl však návrh na přiznání finanční satisfakce, neboť žalobce mimo jiné neprokázal, že by mu právě v souvislosti s publikací uvedeného článku vznikla zvlášť závažná újma.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2007, č.j. 1 Co 116/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I.) tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak učinil jiný právní závěr. Podle jeho názoru, žalobcem napadený údaj uvedený v předmětném článku nelze posuzovat izolovaně od jeho ostatního textu. Poukázal na to, že šlo o obsáhlý článek zaměřený na novináře, na jejich vztah k etice, ke korupci, k moci apod. Z celkového kontextu článku ve vztahu k žalobci z objektivního hlediska vyznívá, že existovalo podezření, že žalobce zpronevěřil finance B. l., což je pravdivé, neboť jak vyplynulo z výsledků dokazování, bylo na žalobce podáno trestní oznámení pro podezření z trestných činů, mimo jiné i zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona. Celkové vyznění dané informace týkající se tehdejšího podezření, že žalobce zpronevěřil finanční prostředky B. l., jak uvedl sám žalobce v žalobě, je tedy podle odvolacího soudu správné. Pravdivost napadeného údaje (tak) vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce a proto nelze ani dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 19. listopadu 2007, přičemž právní moci nabyl dne 20. listopadu téhož roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. prosince 2007 včasné dovolání. Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že informace o podezření z trestného činu uveřejněná v předmětném článku nemůže být posuzována jako difamační, protože takové podezření skutečně existovalo. Podle dovolatele právě okolnost, že trestní oznámení žalovaného bylo policejním orgánem jako nedůvodné odloženo, je možnost zveřejňovat informace o jeho existenci trvale prekludováno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř..
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
S ohledem na skutečnost, že se žalobce cítí dotčen tvrzeními obsaženými v publikovaném článku, jde tak v souzené věci nepochybně o posouzení vztahu ochrany osobnostních práv a ochrany svobody projevu.
K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti u tisku. Ten sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se především politických záležitostí, ale i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, ale veřejnost má současně na poskytování těchto informací a myšlenek právo.
Tisk (ale i ostatní informační média) informují o záležitostech veřejného zájmu a zároveň i upozorňují na případné negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě vážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu posoudit, zda dotčený výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je konkrétní situaci přiměřený (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Při zkoumání přiměřenosti posuzovaného výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.
V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 1924/2005-132).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je pak zřetelně patrné, že odvolací soud z uvedených právních zásad při svém rozhodování fakticky vycházel a není tak naplněn zmiňovaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud správně a přiléhavě vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutečnosti, že předmětný článek byl zaměřen na výkon novinářského povolání a nikoliv tedy na v této souvislosti zmíněný případ žalobce (přitom se však jednalo o tvrzení ve své podstatě pravdivé, byť ze subjektivního hlediska žalobce nepodané v celé jeho šíři). Přitom z formulací tohoto článku nelze v žádném případě nikterak učinit závěr (který však žalobce bere za základ důvodů jím požadované omluvy), že by naznačoval, že se žalobc v době, kdy byl jednatelem občanského sdružení B. l., dopustil zpronevěry finančních prostředků tohoto sdružení. Je proto třeba mít za to, že úvaha odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nedošlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, a že tak nelze dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 o.z., je správná.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu