ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2947.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2947/2022-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 17/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2022, č. j. 15 Co 107/2022-649, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení celkové částky 400 000 Kč s příslušenstvím a omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí, jimiž v trestním řízení vedeném proti jeho otci byly zajištěny peněžní prostředky na účtech žalobce, a dále tím, že tyto hodnoty byly zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu. Z celkové částky zadostiučinění žalobce požadoval částku 250 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a částku 150 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 16 C 17/2019-604, uložil žalované zaplatit žalobci částku 28 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu co do částky 371 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok II) a rovněž zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zajistit doručení úředního omluvného dopisu opatřeného podpisem Ministra spravedlnosti k rukám žalobce (výrok III). Soud prvního stupně také rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 15 Co 107/2022-649, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II ohledně částky 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 9. 4. 2019 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy, již měl utrpět žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí, potvrdil; ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), považovat rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které sice nebylo výslovně zrušeno s tím, že je nezákonné, jehož apriorní nezákonnost, respektive objektivní neopodstatněnost však nutně vyplývá z pozdějšího rozhodnutí o vině v trestním řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že byla-li rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků zrušena nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, přičemž lze doplnit, že argumenty, které by dle žalobce měly vést k přehodnocení judikatury Nejvyššího soudu, byly vypořádány ve výše uvedené judikatuře, zejména pak v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3310/2013.
K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud ve skutkově totožné věci matky žalobce, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2263/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 687/22.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo řízení ve věci samé skončeno (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 556/2019).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu