ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3004.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3004/2018-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně Dukar, s.r.o. , identifikační číslo osoby 25047922, se sídlem v Děčíně, U Plovárny 36/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 14 C 334/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 55 Co 264/2017-315 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 2017, č. j. 55 Co 264/2017-317, takto:
Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením (ve znění později vydaného opravného usnesení) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“), který zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení vedené proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 55 Co 319/2016-262.
Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel z prohlášení žalobkyně o majetkových poměrech. Žalobkyně za poslední tři zdaňovací období nemá žádné příjmy, nevlastní žádné nemovité ani movité věci. Bankovní účet žalobkyně byl zrušen z důvodu nepovoleného debetního zůstatku. Žalobkyně existuje jen z důvodu soudních řízení, jinak je společnost pro jednatele společnosti nepotřebná (založil si pro svou činnost jinou společnost), a proto nemá žádný majetek ani příjmy. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně je kapitálovou společností, která byla založena za účelem dosažení zisku. Skutečnost, že existuje pouze z důvodu vedení soudních řízení a jako taková nepotřebuje ke své činnosti majetek a nemá příjmy, když jinak je pro jednatele společnosti nepotřebná, není důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků, jelikož přenášením poplatkové povinnosti na stát dochází k zatížení ostatních daňových poplatníků, kteří jsou tak nuceni nést bez své viny poplatkovou povinnost jiných osob. Žalobkyně musí být schopna nést své podnikatelské riziko a případný neúspěch v podnikání. Skutečnosti, že žalobkyně vykazuje ztrátu a že se do složité situace dostala v důsledku jednání soudů, samy o sobě nenaplňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jelikož u žalobkyně nejsou důvody pro osvobození od soudních poplatků, není naplněna podmínka pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přitom zdůraznil, že celá nepříznivá situace žalobkyně vznikla v souvislosti s jejím podnikáním a má v jejím podnikání původ, není naopak důsledkem žalobkyní nezaviněné tzv. vyšší moci. Proto žalobkyni právo na ustanovení zástupce pro dovolací řízení nepřísluší.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky procesního práva, zda lze výklad provedený soudy obou stupňů ohledně ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. rozlišující bez zákonného důvodu subjekty podnikající a nepodnikající považovat za ústavně konformní. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Pro řešení předložené otázky žalobkyně odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, a ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08. Dále namítá porušení principu předvídatelnosti práva, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 16/2014 na základě stejné žádosti dovolatelce zástupce pro dovolací řízení ustanoven byl. Poukazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, a ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 15. 2. 2018, č. j. 14 C 334/2014-328, doručeným žalobkyni dne 20. 2. 2018, soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby si pro podání dovolání v této věci zvolila zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podala řádné dovolání, s tím, že nebude-li do 10 dnů ode dne doručení usnesení předložena uvedenému soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Dovolatelka na výzvu reagovala podáním ze dne 20. 2. 2018, v němž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, a požádala soud prvního stupně, aby dovolání bez dalšího předložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání nebo v případě právnické osoby za ni nejedná osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání zastoupení dovolatelky nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo případné právnické vzdělání za dovolatelku jednající osoby prokazující, nebyly předloženy. Dovolatelka pak nedostatek povinného zastoupení neodstranila, ač byla o procesních následcích nesplnění výzvy poučena.
Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli ustanoví sám. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací naopak k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem (ve smyslu §104 odst. 2, §241 a §241b odst. 2 o. s. ř.) pro zastavení dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 78/2015).
Podle §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).
Dovolací soud předně uvádí, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99 (z jehož závěrů, vážících se k důsledkům tzv. podnikatelského rizika, implicitně vycházel odvolací soud v nyní projednávané věci) stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu překonala (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, nebo ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3291/2014); Nejvyšší soud se přitom k otázce, zda lze žadateli (účastníku řízení) odepřít osvobození od soudních poplatků (lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, vyjádřil již dříve tím, že pod číslem 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, které obstálo i v rovině ústavněprávní (ústavní stížnost, která byla proti němu podána, Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/2013, odmítl), vyložil – s odkazem na tam uvedenou odbornou literaturu a soudní judikaturu - že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (v podobě osvobození od soudních poplatků). Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku však nelze právnické osobě - podnikateli - takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
I přes okolnost, že odvolací soud potud ne zcela přiléhavě aplikoval v důvodech napadeného rozhodnutí závěry již dříve překonané judikatury, dospěl nakonec ve výroku svého rozhodnutí ke správnému závěru, že dovolatelce právo na ustanovení zástupce pro dovolací řízení nesvědčí. K tomuto závěru vede podle Nejvyššího soudu především okolnost, kterou předestřel jednatel dovolatelky v prohlášení o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, vztahující se k důvodům, proč dovolatelka nevykazuje zisk. Jednatel dovolatelky uvedl, že svou podnikatelskou činnost převedl na jinou právnickou osobu, přičemž dovolatelka, jakožto právnická osoba, již existuje pouze za účelem vedení soudních řízení, jinak je pro jednatele nepotřebná. Právě takovéto jednání lze ve smyslu výše citovaného rozhodnutí považovat za spekulativní zbavení se majetku za účelem vyhýbání se poplatkové povinnosti, jež brání přiznání osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 o. s. ř., jak ostatně už dříve Nejvyšší soud dovodil, ve zcela srovnatelných skutkových souvislostech, přímo ve vztahu k téže dovolatelce, a to ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2017, č. j. 30 Cdo 3115/2017-497.
Protože dovolatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., nesplňuje tím ani podmínku pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze ustanovit žalobkyni advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobkyně přes výzvu soudu prvního stupně včas neodstranila nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v rozhodnutí, jímž se bude řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ukončeno (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu