ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3077.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3077/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Ing. V. M. , a b) MUDr. J. M. , oba zastoupeni JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 35/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č.j. 58 Co 67/2013-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č.j. 23 C 35/2009-96, v části, v níž se žalobci domáhali, aby byly zastaveny výkony rozhodnutí vůči nim vedené u Okresního soudu v Kladně k návrhům Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pro vymožení pohledávek státu ve výši 53.686,- Kč, řízení o žalobě zastavil a v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení částky 1,200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 5. prosince 2000 do zaplacení a dále zaplacení částky 53.686,- Kč, žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. března 2013, č.j. 23 C 35/2009-96, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.
Oba soudy shodně uvedly, že v dané věci není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Žalobci uvedli, že jim měla vzniknout škoda v důsledku nezákonného generálního inhibitoria, když v jeho důsledku nemohli disponovat s nemovitostmi, které měly sloužit k zajištění úvěru určeného k odkoupení pohledávky, z níž by mohli mít údajně zisk až 1,200.000,- Kč. Dle žalobců v důsledku nemožnosti disponovat s předmětnými nemovitostmi k odkoupení pohledávky nedošlo. Soudy však příčinnou souvislost neshledaly, když uvedly, že lhůta ke koupi pohledávky uplynula ke konci května 2002 a předmětná nezákonná exekuce byla nařízena až dne 4. července 2002. Oba soudy zároveň shledaly, že nárok na náhradu škody je již promlčený.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“) řádné a včasné dovolání, v němž namítají, že byla nesprávně posouzena jak otázka příčinné souvislosti, tak i otázka promlčení. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, dovolatelé mají za to, že v konkrétní skutkové podobě stejný nebo skutkově srovnatelný případ dosud dovolací soud neřešil. Uvádí, že stav nezákonného inhibitoria trval od roku 2000 až do srpna 2005. Dle dovolatelů dosud nebyla řešena dovolacím soudem otázka příčinné souvislosti v případě, kdy majetek povinného je na základě téhož neplatného exekučního titulu postupně postižen několika exekucemi, které se časově překrývají. Domnívají se, že příčinná souvislost v dané věci dána je, přestože se jednalo o několik dílčích řízení vedených pod samostatnými spisovými značkami a přestože napadli jen jedno dílčí nezákonné rozhodnutí. Dovolatelé se dále domnívají, že otázka promlčení byla vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a rozsudku ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012. Dle dovolatelů není nárok promlčený, neboť promlčecí doba měla běžet až od okamžiku nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí, nikoliv od okamžiku jeho ústního vyhlášení. Ze všech výše uvedených důvodů navrhli dovolatelé rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. března 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelé ve svém dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Ve zbývající části dovolání dovolatelů shledal dovolací soud nepřípustným.
Dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu, že mezi nezákonným rozhodnutím a škodou vzniklou v důsledku nemožnosti uskutečnit zamýšlený odkup pohledávky není dána příčinná souvislost.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce na majetek dovolatelů a tím, že nedošlo k odkoupení pohledávky, a tedy ani k zisku dovolatelů z této pohledávky.
Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru. Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný.
Dovolatelé dále napadají závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, je již promlčený. Dovolací soud se z důvodu procesní ekonomie touto námitkou nezabýval, neboť nepodařilo-li se dovolatelům zpochybnit závěr o nedostatku příčinné souvislosti, nemohl by ani případný závěr dovolacího soudu, že nárok na náhradu škody není promlčen, přivodit pro dovolatele příznivější výsledek řízení.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu