ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3144.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3144/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. V. , zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, za účasti P. H., vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Kyjevská 778/11, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 39 Co 243/2010-832, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalobkyni se vůči žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 20. ledna 2014, č. j. 39 Co 243/2010-832, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 18 C 132/2000-597, tak, že jím bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí (v rozsudku) označených nemovitostí (výrok I.), a dále zamítnuta (vzájemná) žaloba, že žalovaná je vlastnicí týchž nemovitostí (výrok II.), a rozhodnuto o náhradě nákladů (prvoinstančního, odvolacího a dovolacího) řízení (výroky III. a IV.), není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť – vyjma zpochybnění správnosti řešení právní otázky nabytí od nevlastníka odvolacím soudem – veškerá dovolací argumentace žalované směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu a do hodnocení důkazů odvolacím soudem, jejímž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Směřuje-li dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení.
Nedůvodná je přitom námitka žalované, že odvolací soud nerespektoval právní závěry vyplývající z kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http.//www.nsoud.cz), v němž dovolací soud uvedl, že důkazní břemeno o tom, zda Ing. F. Z. připojil svůj podpis k již sepsané kupní smlouvě ze dne 7. listopadu 1998, má žalobkyně, nikoliv žalovaná, a že žalobkyně by měla v řízení prokazovat, zda Ing. F. Z. svým jednáním (projevem) vůle nechtěl způsobit ty právní účinky (uzavření kupní smlouvy), které s tímto úkonem zákon spojuje. Odvolací soud v dalším řízení učinil na podkladě dokazování skutkový závěr, že Ing. F. Z. neuzavřel s vedlejším účastníkem na straně žalované předmětnou kupní smlouvu, když s odkazem na příslušné důkazní prostředky a z nich učiněná skutková zjištění konstatoval, že v tomto směru se žalobkyni podařilo unést důkazní břemeno. Jestliže ovšem odvolací soud na podkladě dokazování učinil zjištění o tom, že vedlejší účastník na straně žalované „disponoval listinami s vlastnoručním podpisem Ing. Z., k nimž byl přidán text smlouvy a (kvitanční) potvrzení“ , bylo již jeho povinností z moci úřední zabývat se otázkou (ne)platnosti předmětné kupní smlouvy, neboť skutkové poměry nebyly totožné s poměry, za nichž došlo k vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 850/2013). Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, vyložil, že právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně, je pro soud v dalším řízení závazný, jen jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci.
V posuzované věci nelze ani dovodit, že by odvolací soud řešil – v rozsahu žalovanou uplatněné dovolací argumentace - otázku z oblasti procesního práva v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, anebo že by taková otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně, že taková procesní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší v dovolacím řízení posuzovat „hodnocení“ důkazů odvolacím soudem, přičemž samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a s jiným možným výsledkem, neznamená, že zvolené hodnocení odvolacím soudem je nesprávné. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze ani vyvodit, že by dílčí skutková zjištění a učiněný závěr o skutkovém stavu věci byly v natolik extrémním rozporu, že by odvolacím soudem přijaté závěry nebyly z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé a nemohly tak tvořit skutkový základ pro právní posouzení věci.
Nelze ani uzavřít, že by odvolací soud pochybil při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci. Jak již shora bylo uvedeno, žalovaná polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem (primárně) z toho důvodu, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, nesprávně zjištěné skutkové okolnosti případu, které podle jejího názoru – byly-li by odvolacím soudem správně v rámci dokazování zjištěny – neumožňovaly odvolacímu soudu učinit právní závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Taková polemika – jak již shora bylo uvedeno – ovšem vychází ze zpochybnění skutkových zjištění a provedeného dokazování odvolacím soudem a představuje nepřípustnou dovolací argumentaci, jejímž prostřednictvím nelze přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. posuzovat.
Žalovaná tak z hlediska dovolací argumentace řádně precizovala dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze potud, pokud ve svém dovolání vymezila (ve stručnosti shrnuto z podaného dovolání), že odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka oprávněnou osobou jednající v důvěře v zápis do katastru nemovitostí odchýlil od relevantní judikatury, resp. nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, jíž je vázán také dovolací soud.
I když odvolací soud při řešení posledně uvedené otázky nepřesně uvedl, že judikatura Ústavního soudu (např. ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11) se vztahuje pouze na problematiku tzv. propadných zástav, a proto jí již z tohoto důvodu nebylo možné použít v daném případě, přesto lze konstatovat, že ani v tomto případě nebylo možné přisvědčit dovolací argumentaci žalované. Nejvyšší soud v této souvislosti zcela odkazuje na závěry, které zaujal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém aktuálním rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ve kterém – s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané materii (v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) - vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke změně judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, neboť opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Velký senát Nejvyššího soudu v cit. rozhodnutí uvedl, že s ohledem na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, správně senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu věc (spojenou s řešením otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí zaujal právní názor v již R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v předmětném nálezu shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Velký senát Nejvyššího soudu konstatoval, že za dané procesní situace je tudíž povolán opětovně k řešení předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a (především) ve zmíněném plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. 78/06, anebo mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí se zčásti změněné rozhodovací praxi některých senátů Ústavního soudu. Velký senát zdůraznil, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovoláních ve věcech, v nichž byla odvolacími soudy řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí ve své judikatuře i nadále důsledně vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 750/04, uveřejněného pod číslem 452/2006 Sb., a ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007. Jinými slovy řečeno, velký senát Nejvyššího soudu shora označeným rozhodnutím zdůraznil, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti přisvědčuje plenární judikatuře Ústavního soudu, jež je nadřazena i rozhodování malých senátů Ústavního soudu. Nejvyšší soud za takto vyložené situace přitom nenalézá důvod, aby se od uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu jakkoli odchyloval, a tedy odchyloval se i od zmíněné plenární judikatuře Ústavního soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení by žalobkyně dle §243b odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla vůči žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované právo na náhradu nákladů tohoto řízení, avšak dovolací soud dle §243b odst. 3, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř. výjimečně toto právo žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná v dovolání mj. odkazovala na judikaturu Ústavního soudu v otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka a nemohla předpokládat, že v mezidobí velký senát Nejvyššího soudu shora označeným rozhodnutím potvrdí (jako věcně správnou) dosavadní judikaturu jednotlivých tříčlenných senátů dovolacího soudu nepřipouštějící nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, ačkoliv některé senáty Ústavního soudu ve svých nálezech zaujaly při řešené této právní otázky opačný právní názor.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu