ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3150.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3150/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci P. F. , omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovníkem hlavním městem Prahou, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o změnu opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 605/98, o dovolání opatrovníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. 53 Co 44/2014-76, takto:
Dovolání opatrovníka se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č.j. O P 605/98-64, výrokem I. zprostil Domov pro osoby se zdravotním postižením Sulická, se sídlem Sulická 48, Praha 4, funkce opatrovníka P. F., výrokem II. ustanovil novým opatrovníkem hlavní město Praha, výrokem III. vymezil oprávnění a povinnosti opatrovníka a výrokem IV. uložil opatrovníkovi předložit soudu vždy k 30. 12. běžného roku zprávu o osobě opatrovance a o své činnosti.
K odvolání nově ustanoveného opatrovníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. dubna 2014, č.j. 53 Co 44/2014-76, výrokem I. usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil, výrokem II. ve výroku III. změnil rozsah oprávnění a povinností opatrovníka.
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník hlavní město Praha dne 30. června 2014 dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Navrhuje, aby posuzovaná právní otázka (zda funkci opatrovníka má vykonávat hlavní město Praha, nebo jeho městská část) byla dovolacím soudem posouzena jinak. K tomu uvádí, že orgán místní správy není v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, blíže vymezen a není vymezen ani jiným zákonem. Místní správu v hlavním městě Praze vykonává jak hlavní město Praha, tak i městské části. Orgán městské části má proto tuto přenesenou působnost (působnost vykonávat funkci veřejného opatrovníka, jestliže jej soud tímto opatrovníkem ustanoví) přímo ze zákona (občanského zákoníku). Není tedy nutné tuto přenesenou působnost orgánům městských části svěřovat Statutem. Dovolatel konstatuje, že orgány městských částí jakožto orgány místní správy vykonávají funkci veřejného opatrovníka přímo na základě zákona, tj. ustanovení §27 odst. 3 obč. zák. resp. §471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., jako přenesenou působnost v rozsahu stanoveném zákonem ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., kde je uvedeno, že „orgány městské části vykonávají přenesenou působnost městské části v rozsahu stanoveném zákonem a v mezích zákona Statutem.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv se dovolání opatrovníka fakticky dovolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka (jmenování opatrovníka člověku omezeného ve svéprávnosti), kterou odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, byla řešena jinak.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu