ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3616.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3616/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci opatrovance B. T., omezeného ve způsobilosti k právním úkonům, za účasti Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, o ustanovení opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 307/2009, o dovolání Městské části Praha 4 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č.j. 51 Co 116/2010-77, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č.j. 51 Co 116/2010-77, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. února 2010, č.j. P 307/2009-59, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4.2.2010, č.j. P 307/2009-59, ve výroku I. rozhodl, že „ usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.11.2009, č.j. P 307/2009-48 se ve výroku pod bodem I. mění tak, že soud podle §192 o.s.ř. ustanovuje panu B. T. (dále též „opatrovanec“), nar. 15.11.1957, omezenému ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilý činit pouze právní úkony majetkové povahy, jejichž hodnota nepřesahuje částku 2.000,- Kč měsíčně, opatrovníka, a to Městskou část Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350/2“. Výrokem II. vymezil práva a povinnosti opatrovníka tak, že „opatrovník je oprávněn zastupovat opatrovance při právních úkonech přesahujících rámec omezení daný soudem v běžném rozsahu, zejména jeho jménem jednat před soudy a jinými orgány a spravovat jeho majetek, včetně jeho důchodu s péčí řádného hospodáře a za současné povinnosti toto řádně vyúčtovat a přitom dbát pokynů soudu. Dále je opatrovník povinen jednou ročně předložit soudu zprávy o osobě opatrovance a předložit průběžné vyúčtování o nakládání s majetkem opatrovance. Při skončení zastupování je opatrovník povinen předložit soudu závěrečný účet a podle tohoto účtu předat majetek opatrovance“. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2010, č. j. P 307/2009-59 k odvolání původně ustanoveného opatrovníka – Ústavu sociálních služeb v Praze 4 - změnil (autoremedurou podle ustanovení §210a o. s. ř.) své dřívější usnesení o ustanovení opatrovníka ze dne 30. 11. 2009, č. j. P 307/2009-48 s odkazem na odůvodnění obsažené v odvolání, že výkonu funkce opatrovníka brání skutečnost, že opatrovanec je v obvodu Prahy 4 pouze trvale hlášen, jeho skutečný pobyt není znám a sociální pracovnice paní J. M., která s ním spolupracovala, jmenovaného neviděla již od června 2009.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání Městské části Praha 4 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že svěření výkonu přenesené působnosti – opatrovnictví a poručnictví z hlavního města Prahy na jednotlivé městské části plyne z přílohy č. 4 obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, v platném znění (dále jen „Statut“), a to části A (§4 odst. 1 Statutu), bod 287 přílohy (str. 106 Statutu). Neuznal tak důvodnou námitku Městské části Praha 4, že výkon funkce opatrovníka nebyla hlavním městem Praha na Městskou část Praha 4 přenesena.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání Městská část Praha 4 (dále též „dovolatelka“). Odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). K prvnímu dovolacímu důvodu uvádí, že konstrukce ustanovení §27 odst. 3 obč. zák. je subsidiární, to znamená, že ustanovení veřejného opatrovníka přichází v úvahu až poté, co opatrovníkem nemůže být ustanoven příbuzný, ani jiná osoba splňující podmínky pro ustanovení opatrovníkem. Soud prvního stupně zkoumal pouze v úvahu připadající osoby z řad příbuzných a jiné vhodné osoby pominul. Městská část Praha 4 nenastupuje v pořadí až po Ústavu sociálních služeb v Praze 4 (jehož je zřizovatelem), ale stejně jako tento ústav, třetí v pořadí po příbuzném a jiné osobě. Dále namítá, že dovolatelka měla být účastníkem řízení podle §94 odst. 1, případně §94 odst. 3, protože o její povinnosti vykonávat funkci opatrovníka bylo v řízení jednáno a nikoliv aby se stala účastníkem řízení až na základě autoremedurního usnesení ve věci, aniž by mohla uplatnit práva účastníka řízení. To, že výkon opatrovníka orgánem místní správy není vázán na jeho souhlas, neznamená, že musí být pasivním čekatelem na výsledek řízení bez procesních práv. Dovolatelka dále namítá nesplnění podmínek pro autoremeduru. Podmínka autoremedury, „z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel“ není jen východiskem, ale i rámcem pro změnu, aby nemohlo být zasaženo do postavení jiného než odvolatele, má-li být dodržena zásada vázanosti soudu svým usnesením ve věci samé a zásada dvouinstančnosti řízení. Zásada dvouinstančnosti platí i za situace, kdy se soud prvního stupně nemůže mít za nevázaného svým usnesením ve věci, aby poté v prvním stupni sám nahrazoval činnost odvolacího soudu. Vznáší pochybnosti, zda usnesení o ustanovení opatrovníka má povahu procesního usnesení a přiklání se k závěru, že jde o usnesení ve věci samé. Jestliže autoremeduru nelze uplatnit na usnesení, jehož změnou by bylo zasaženo do procesního postavení jiného účastníka, tím spíše nelze autoremeduru uplatnit na usnesení ve věci samé, protože když určité pravidlo platí pro postup, jehož použitím se má dobrat výsledku, není důvod, aby stejné pravidlo neplatilo pro výsledek vzešlý z postupu řídícím se tímto pravidlem. Usnesení soudu prvního stupně vytýká nedostatek odůvodnění, neboť za své odůvodnění převzal důvody uvedené v odvolání, aniž by vyložil své vlastní závěry.
Dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení pak opírá o nesprávně vyložený institut přenesené působnosti. Městské části hlavního města Prahy mají sice právní subjektivitu, protože mají znaky samostatného subjektu (§3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., v platném znění o Hlavním městě Praze), což však neznamená, že automaticky vykonávají samostatnou a přenesenou působnost všude tam, kde ji zákony svěřují obci a orgánům obce, protože by jinak vykonávaly místo samotného hlavního města Prahy. Dovolatelka má za to, že všude tam, kde zákony výslovně nesvěřují působnost městským částem, je třeba vycházet z §17 odst. 1 písm. b), §31 odst. 2 a §32 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze, tedy že orgány hlavního města Prahy vykonávají přenesenou působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností, ledaže hlavní město Praha výkon přenesené působnosti Statutem svěří městským částem. Odvolací soud při úvaze o přenesení působnosti přehlédl, že podle v odůvodnění citovaných ustanovení Statutu jde o výkon opatrovníka dítěte obecním úřadem obce s rozšířenou působností podle §17 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, přestože soud ustanovil opatrovníka zletilé osobě podle §27 odst. 3 občanského zákoníku. Statut navíc výkon funkce opatrovníka podle §27 odst. 3 občanského zákoníku městským částem nesvěřuje. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Usnesení, kterým soud v opatrovnickém řízení ustanovuje podle ustanovení §192 o. s. ř. opatrovníka osobě, jež ho podle zákona musí mít, je usnesením ve věci samé, neboť je jím rozhodnuto o předmětu, pro něž se řízení o ustanovení opatrovníka vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010 in www.nsoud.cz ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatelka dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelkou ohlášený dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka tento důvod spatřuje v postupu odvolacího soudu, který nenapravil vadu založenou soudem prvního stupně spočívající v tom, že soud prvního stupně rozhodoval autoremedurou podle ustanovení §210a o. s. ř., ačkoliv usnesení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení §192 o. s. ř. pod věci napravitelné autoremedurou nespadá. Protože otázka, zda lze rozhodnout o usnesení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení §192 o. s. ř. autoremedurou, dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena nebyla, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání opatrovníka proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku, nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§18 odst. 1).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze, Městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zák. č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze, orgány městské části vykonávají přenesenou působnost městské části v rozsahu stanoveném zákonem a v mezích zákona Statutem.
Podle ustanovení §32 odst. 2 zák. č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze, orgánům městských částí lze v mezích zákona svěřit Statutem přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem nebo orgánům obcí s rozšířenou působností, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §192 odst. 1 o. s. ř., předseda senátu je povinen postarat se o to, aby byl ustanoven opatrovník osobám, které ho podle zákona musí mít. Soud ustanoví opatrovníkem rodiče či jinou osobu blízkou osoby, která opatrovníka podle zákona musí mít, nebrání-li tomu zvláštní důvody, zejména protichůdné zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou či mezi těmito osobami navzájem.
Podle ustanovení §192 odst. 2 o. s. ř., v usnesení, kterým soud ustanovuje opatrovníka, uvede i rozsah opatrovnických práv a povinností.
Podle ustanovení §210a o. s. ř., usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§53), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§43 odst. 2, §75a odst. 1, §75b odst. 2, §78d odst. 2), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (§208), anebo usnesení o předběžném opatření podle §76a, může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví.
Výčet usnesení, o nichž může za podmínky, že odvolání zcela vyhoví, rozhodnout přímo soud prvního stupně, aniž by věc předložil soudu odvolacímu, je taxativní. Z tohoto výčtu je pak zřejmé, že o autoremeduře usnesení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení §192 o. s. ř. by bylo možné uvažovat jen tehdy, jestliže by takové usnesení mělo povahu usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel.
Za usnesení, z něhož nenabyla dosud práva jiná osoba než odvolatel, lze považovat např. usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebo kterým bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudních poplatků (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1681 s.).
Pro všechna usnesení vypočtená v ustanovení §210a o. s. ř. je dále společné, že mají procesní povahu. Autoremedurou zákon sleduje, aby o odvolání rozhodl přímo soud prvního stupně v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení, neboť v nich často není potřebné ke správnému rozhodnutí věc předkládat odvolacímu soudu a tím zbytečně prodlužovat řízení. Usnesení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení §192 o. s. ř., jež je usnesením ve věci samé, pak nelze považovat za usnesení, z něhož nenabyla dosud práva jiná osoba než odvolatel. Brání tomu skutečnost, že z tohoto usnesení vznikají práva nejen opatrovanci, ale i opatrovníku. Ustanovení §192 o. s. ř. představuje procesní provedení hmotněprávních ustanovení soukromého práva o ustanovení zákonného zástupce fyzické osobě, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Ustanovený opatrovník jako zákonný zástupce je oprávněn jednat za fyzickou osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům (nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena) jejím jménem a z tohoto zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo opatrovanci.
Jestliže tedy soud prvního stupně sám postupem podle ustanovení §210a změnil opatrovníka, ačkoliv občanský soudní řád takový postup neumožňoval, a odvolací soud tuto vadu řízení nenapravil, je řízení zatíženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To ovšem jen za předpokladu, že odvolací soud potvrdil svým usnesením stav, kdy opatrovníka vykonává subjekt, který k tomu není způsobilý. Jinými slovy, rozhodnutí by bylo nesprávné, jestliže nebýt uvedené vady, by rozhodnutí odvolacího soudu bylo jiné. K tomu rovněž směřuje dovolatelka, namítá-li, že na ni – jako městskou část - nebyla přenesena působnost v oblasti opatrovnictví a poručnictví. Další námitka dovolatelky, že soudy nezkoumaly, zda v úvahu nepřichází jiný vhodný opatrovník, a že s dovolatelkou soudy nejednaly, je lichá. Odpověď dovolatelce poskytuje jí citované usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07 v němž Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že „ z celé konstrukce ustanovení §27 obč. zák. vyplývá, že povinnost obecného soudu zkoumat existenci vhodných osob se omezuje pouze na okruh příbuzných opatrovance nebo jiných osob (fyzických či právnických), nikoliv dalších "orgánů místní správy". Ústavní soud rovněž neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ani v tom, že obecné soudy jednaly bez nařízeného ústního jednání a v nepřítomnosti stěžovatele. Jestliže Ústavní soud dospěl shora k závěru, že není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, pokud byl ustanoven opatrovníkem bez svého souhlasu, bylo by za takové situace nelogickým, aby trval na povinnosti obecných soudů dát stěžovateli možnost se k věci vyjádřit v přímé ústní formě v průběhu ústního jednání, jak vyžadoval stěžovatel. Pokud zákon konstruuje povinnost "orgánu místní správy" převzít funkci opatrovníka i navzdory jeho nesouhlasu, může být předmětem "komunikace" tohoto orgánu se soudem toliko otázka vhodnosti takového opatření, eventuelně způsobilosti tohoto orgánu funkci zodpovědně zastávat. Jak se Ústavní soud přesvědčil z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jak ostatně vyplynulo i z obsahu ústavní stížnosti, měl stěžovatel možnost obecné soudy seznámit se svým postojem v rámci podaného odvolání “. Z obsahu spisu se navíc podává, že soud prvního stupně zjišťoval okruh příbuzných a jiných fyzických osob, kteří by – se svým souhlasem - přicházeli do úvahy jako vhodní opatrovníci. Zjistil tak, že otec opatrovance je mrtev, vlastní matka je opatrovanci osoba prakticky neznámá a proto nevhodná, paní V. Š. s výkonem funkce opatrovníka nesouhlasila a Ústav sociálních služeb v Praze 4, jakožto právnickou osobu oprávněnou vystupovat svým jménem, soud prvního stupně ustanovil na její vlastní žádost.
Je třeba rovněž připomenout, že ustanovení §27 odst. 3 obč. zák. představuje zákonné ustanovení, na jehož základě dochází (subsidiárně) ke stanovení povinnosti převzít funkci opatrovníka. (nepubl. usnesení IV. ÚS 744/05 ze dne 28. 6. 2006, III. ÚS 154/06 ze dne 31. 8. 2006 a již citované usnesení II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007). V posledně citovaném usnesení Ústavní soud zdůraznil, že „ dané ustanovení (§27 odst. 3 obč. zák. pozn. Nejvyššího soudu) je tedy třeba vykládat tak, že „orgánem místní správy“ je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako „organizační součást“ státu, nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou. Ústavněprávní hledisko vyžaduje, aby výkon opatrovnické funkce byl považován za výkon přenesené, nikoliv samostatné působnosti obce “.
Zbývá tak posoudit, zda na dovolatelku byl výkon veřejného opatrovníka přenesen právním předpisem. Podle důvodové zprávy k ustanovení §30 a 31 zákona o hlavním městě Praze, se „ upravuje výkon státní správy svěřené orgánům hlavního města Prahy a městských částí, kdy orgány hlavního města Prahy bude (správně budou, pozn. Nejvyššího soudu) vykonávat státní správu v rozsahu svěřeném krajům. Z hlediska racionality, pružnosti a efektivity výkonu veřejné správy bude ponechán výkon přenesené působnosti v městských částech v zásadě v takovém rozsahu, v jakém se dosud vykonává. Výkon státní správy svěřené jinak okresním úřadům se navrhuje přenést na městské části, které stanoví Statut…“.
Stanoví-li zákon (o hlavním městě Praze), že městské části vykonávají přenesenou působnost městské části v rozsahu stanoveném zákonem a v mezích zákona Statutem a jen v tomto rozsahu vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (srov. ustanovení §3 odst. 2 a §32 odst. 1), pak odpověď, zda výkon veřejného opatrovníka podle ustanovení §27 odst. 3 obč. zák. je městskou částí vykonáván v mezích zákona, je třeba nalézt v Statutu hlavního města Prahy, upraveném v obecně závazné vyhlášce hlavního města Prahy, č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy. Statut v ustanovení §3 odst. 1 stanoví, že do přenesené působnosti všech městských částí se nad rozsah stanovený zákonem svěřují záležitosti uvedené v příloze přílohy č. 3 této vyhlášky a dále v §4 odst. 1 stanoví, že do přenesené působnosti městských částí Praha 1, Praha 2, Praha 3, Praha 4, Praha 5, Praha 6, Praha 7, Praha 8, Praha 9, Praha 10, Praha 11, Praha 12, Praha 13, Praha 14, Praha 15, Praha 20, Praha 19, Praha 18, Praha 16, Praha 17, Praha 22 a Praha 21 se nad rozsah stanovený zákonem svěřují záležitosti uvedené v části A přílohy č. 4 této vyhlášky. V taxativním výčtu, uvedeném příloze 3 ani 4 (ve znění účinném do 30. 4. 2010), však funkce veřejného opatrovníka podle §27 odst. 3 obč. zák. vyjmenována není.
Dovozuje-li odvolací soud, že výkon této funkce městské části Praha 4 přísluší podle přílohy 4., části A, §4 odst. 1 Statutu, bod 287 pak přehlíží, že podle tohoto ustanovení městská část (Prahy 4) vykonává funkci opatrovníka a poručníka podle ustanovení §17 písm. a) zák. č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. Závěr, že městská část může být ustanovena opatrovníkem nezletilého dítěte podle zákona o rodině ostatně již dříve judikatura soudů přijala (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, sp. zn. 20 Co 243/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, číslo 28). V tomto rozhodnutí se připomíná, že „ ustanovení §19 odst. 1 písm. b) cit. zák. v úplném znění (zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, pozn. Nejvyššího soudu) pak v poznámce pod čarou odkazuje, že jde o opatrovníka podle ustanovení §79 odst. 2 a §83 odst. 2 zák. o rod. V ustanovení §83 zák. o rod. je přímo výslovně upraveno, že opatrovníkem nezletilých podle ustanovení §37 odst. 3 zák. o rod. bylo možné ustanovit národní výbor. V této souvislosti je nutno poznamenat, že tu nejde o výkon opatrovníka podle ustanovení §27 odst. 3 o. z., ohledně něhož byl pod č. 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysloven právní názor, že výkon tohoto opatrovnictví není výkonem státní správy, ale místní správy. Občanský zákoník totiž při ustanovení opatrovníka podle §27 odst. 3 o. z. výslovně ukládá soudu ustanovit opatrovníkem orgán místní správy, zatímco zákon o rodině v případě nezletilých takovou podmínku v ustanovení §37 odst. 3 ve spojení s ustanovením §83 odst. 2 neklade “.
Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu