ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3212.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3212/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 297 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 407/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, se v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a ve výroku III., jakož i ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje .
II. Zrušuje se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a ve výroku III., a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
III. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 11. 2013 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 13. 11. 2013 do 14. 11. 2013 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 860 Kč k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Zbyňka Babíka, advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
2. Městský soud v Praze, k odvolání žalobce i žalované, rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 13 268 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Zbyňka Babíka (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 297 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání. To bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 11. 10. 2010 pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2013 byl žalobce podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn, přičemž téhož dne rozsudek nabyl právní moci. Trestní stíhání žalobce tedy trvalo 865 dní a bylo od počátku bezdůvodné, neboť skutek, pro který byl žalobce trestně stíhán, není trestným činem. Usnesení Policie ČR ze dne 11. 10. 2010 jakož i trestní řízení trpělo podstatnými vadami a neodpovídalo požadavkům stanoveným zákonem. Státní zástupce v rámci dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení nedostál svým povinnostem a neučinil nic proto, aby trestní stíhání žalobce skončilo zastavením již v přípravném řízení. Po dobu trestního stíhání se žalobce nemohl věnovat svým aktivitám a péči o svého starého a nemocného otce, na místo toho se musel účastnit výslechů a dalších úkonů trestního řízení. Trestní stíhání pro něj znamenalo značné nervové vypětí a psychickou zátěž. Na situaci žalobce se rovněž nepříznivě odrazila i skutečnost, že dlouhodobě pečuje o svého 85 let starého nemocného otce, který je plně odkázán na jeho pomoc. Žalobce již delší dobu trpí psychickými problémy, pro které byl dokonce v minulosti hospitalizován na psychiatrii a ambulantně se léčí do současnosti. Neoprávněné trestní stíhání jeho psychické problémy zásadním způsobem prohloubilo a zhoršilo. Žalobce se navíc pro své okolí stal bez své viny stíhaným delikventem a násilníkem, se kterým není radno vůbec se stýkat či provádět jakékoliv aktivity, čímž došlo k rozsáhlé a do značné míry i nevratné degradaci jeho vážnosti, důstojnosti a postavení ve společnosti.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky je v řízení nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované, to podáním doručeným dne 15. 5. 2013, a že se žalovaná v rámci uplatnění nároku žalobci omluvila. Dále mezi nimi bylo nesporné, že žalobce byl trestně stíhán pro ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, že proti žalobci bylo trestní stíhání pro uvedené přečiny zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 11. 10. 2010 a že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2013 podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn. Z výpovědi žalobce měl soud za prokázané, že se zdravotní stav žalobce zhoršil již v souvislosti s předchozími trestními stíháními žalobce, kdy žalobce byl v jiném trestním stíhání odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a i v uvedené trestní věci byl žalobce obžaloby zproštěn. Již před zahájením trestního stíhání bral žalobce antidepresiva, v souvislosti s trestním stíháním byl poté více nervózní a roztěkaný, měl velké problémy se sluchem a tím i s komunikací. Dále měl problémy se spánkem, často se budil, cítil velký neklid a strach. V tu dobu se žalobce držel v podstatě mimo společnost, dělal pouze věci, které musel, problémy měl též v oblasti pohlavního života, nemohl běhat a plavat, měl křeče do žaludku a bušení srdce. Antidepresiva začal žalobce brát již během jiného trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno v roce 2006. Spolu s dalším trestním stíháním se intenzita problémů zvyšovala a trestní stíhání se projevilo ve vztahu mezi žalobcem a sousedy v domě, kde se v podstatě všichni znali. V průběhu trestního řízení soudce odmítl většinu žalobcem navržených důkazů. V době trestního stíhání, za nějž žalobce žádá odškodnění, vůči němu probíhala další dvě trestní stíhání, která skončila zproštěním obžaloby. Z přehledu věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2, kterých je žalobce účastníkem, vzal soud za prokázané, že žalobce vede nebo vedl celkem 14 soudních sporů. Soud měl z usnesení Městského soudu v Praze (pozn. NS zřejmě se správně jedná o usnesení Městského soudu v Brně) ze dne 28. 6. 2012 za prokázané, že tímto bylo zastaveno trestní stíhání žalobce pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, 2 trestního zákona (pozn. NS správně trestního zákoníku). V odůvodnění daného usnesení bylo mimo jiné uvedeno, že proti žalobci bylo u Městského soudu v Brně vedeno trestní řízení pod sp. zn. 2 T 84/2010, ve kterém byl dne 20. 3. 2012 vynesen zprošťující rozsudek, kdy se v dané věci jednalo o shodnou trestnou činnost, ale jiné období. Žalobce označil důkazy k prokázání svých zdravotních problémů po lhůtě, kterou soud žalobci určil ve výzvě dle §118a odst. 3 o. s. ř., a soud tedy tyto neprovedl.
5. Soud prvního stupně skutkový stav posoudil podle §5, §8 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. Podmínky vyjádřené v §8 uvedeného zákona byly splněny, když proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Bylo též prokázáno, že újma žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla. Žalobce vylíčil dopady trestního stíhání v jeho osobní sféře, přičemž soud je vzal za prokázané již jeho účastnickým výslechem. Trestní stíhání mělo nezanedbatelný vliv na žalobcovo zdraví. Žalobce se dlouhodobě léčí se svými psychickými problémy a v souvislosti s tímto bere antidepresiva. Stresy způsobené žalobci trestním stíháním, kdy mu hrozila přeměna podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v jiném trestním řízení, vedly ke zhoršení jeho psychického stavu. Vzhledem k tomu, že o trestním stíhání pro přečin ublížení na zdraví, když tento trestný čin měl směřovat vůči žalobcovu bratrovi, se dozvěděli i sousedé žalobce, byla poškozena též jeho dobrá pověst. Dle soudu prvního stupně bylo možné uzavřít, že došlo k zásahu do nemajetkové sféry žalobce. Trestní stíhání pro žalobce znamenalo velmi stresující faktor, který se negativně projevil na psychickém stavu žalobce, vyvolalo pocity frustrace a beznaděje a poškodilo žalobcovu dobrou pověst. Bylo ovšem třeba do určité míry též přihlédnout ke skutečnosti, že proti žalobci byla ve stejném období vedena tři trestní stíhání a lze jen velmi těžko posoudit, zda se trestní stíhání, jehož odškodnění žalobce žádá v tomto řízení, podílelo na vzniku nemajetkové újmy rozhodující měrou. Samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání ve formě zprošťujícího rozhodnutí a omluva žalované se nejevila za dostačující. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Při stanovení formy a výše zadostiučinění soud prvního stupně vyšel především z povahy trestné činnosti, za níž byl žalobce stíhán. Tato nebyla hodnocena závažnou či spojovaná s vyšším stupněm dehonestace, jako tomu je např. u mravnostních deliktů, a hrozící trest nebyl nijak vysoký. Uvedeným okolnostem dle soudu prvního stupně odpovídá částka 30 000 Kč. Zamítnuta byla žaloba též co do úroků z prodlení za období od 13. 11. 2013 do 14. 11. 2013, neboť žalobce uplatnil nárok u žalované dne 15. 5. 2013, a žalovaná se tak dostala do prodlení až dne 15. 11. 2013.
6. Odvolací soud považoval dokazování za provedené v patřičném rozsahu, skutkový stav za správně zjištěný a ztotožnil se též s právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal. Skutečnost, že žalobce byl v rozhodném období trestně stíhán pro tři různé přečiny, které byly vyvolány spory v rodině, je třeba považovat za odůvodňující přiznání odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Bylo třeba přisvědčit žalobci, že právě takovéto trestní stíhání pociťuje osoba, u níž se následně ukáže, že byla neoprávněně trestně stíhána, velmi úkorně. Ztrácí totiž oporu v nejbližší rodině a nepochybně se to projeví i na vztahu okolí k takové osobě. Již jen okolnost, že se orgány činné v trestním řízení obvykle sousedů ptají na chování trestně stíhaného, na to jak se projevuje ve styku s nimi, vyvolává minimálně pocit ostražitosti k této osobě a utlumení styku s ní. Obecně známou je skutečnost, že takto pošramocenou pověst je velmi těžké napravit. V daném případě byl žalobcův pocit frustrace značně posílen tím, že se bezprostředně dotkl i jeho otce, o něhož žalobce pečoval, i tím, že soudy žalobce odsoudily navzdory závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Všechna tato nezákonná trestní stíhání se nepochybně projevila na žalobcově psychice. Obecně známou je rovněž skutečnost, že i duševně zdravý člověk snáší trestní stíhání velmi špatně, a to i pokud trestní stíhání probíhá na svobodě. V tomto ohledu pak odvolací soud podotknul, že se žalobce pro psychické problémy již léčí, a soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce trpí od roku 2001 úzkostně depresivní poruchou, přičemž v roce 2003 došlo k výrazné dekompenzaci základního onemocnění, která vyústila v pětiměsíční hospitalizaci žalobce na psychiatrii. S léčbou bylo započato v souvislosti s trestním stíháním žalobce a všechny nabalující se spory pak jsou stěžejním faktorem, který podmiňuje nelepšící se depresivní poruchu žalobce. Trestní stíhání žalobce v daném případě nemělo standardní průběh, nicméně netrvalo nepřiměřenou dobu, když, při opakovaném rozhodování soudů tří instancí, trvalo dva a půl roku. Jak uvedl též soud prvního stupně, přihlédnout bylo třeba ke skutečnosti, že v předmětném období téměř současně probíhala celkem tři trestní stíhání žalobce, která vesměs skončila zproštěním obžaloby. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že pokud by žalobce uplatnil odškodnění za všechna nezákonná trestní stíhání, která byla vyvolána spory v rodině, mělo by se přiznané odškodnění pohybovat v rozmezí 90 000 Kč až 100 000 Kč. Proto částku přiznanou soudem prvního stupně pokládal za adekvátní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovoláním brojí proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž touto právní otázkou je, zda soud může výši peněžitého zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou neoprávněným trestním stíháním určit libovolně bez bližšího odůvodnění a bez odkazu na konkrétní a přezkoumatelná hlediska, nebo je povinen v odůvodnění svého rozsudku řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jak k výši peněžitého zadostiučinění dospěl, podle jakých kritérií při stanovení této částky postupoval a jakými úvahami se řídil. Další otázku, dovolatel formuluje tak, zda soud může v konkrétní věci výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou konkrétním trestním stíháním odvozovat od výše peněžitých zadostiučinění příslušejících za jiná neoprávněná trestní stíhání, o kterých sice soudu nepřísluší rozhodovat (neboť o nich má rozhodovat jiný soud), ale které si soud určil sám, aniž by vyčkal na rozhodnutí příslušného soudu o této otázce. Ve třetí otázce se dovolatel dotazuje, jakou výši peněžitého zadostiučinění za neoprávněné trestní stíhání lze považovat za přiměřenou.
8. Dovolatel v souvislosti s výše uvedenými otázkami poukazuje na judikaturu, dle níž při určení výše peněžitého zadostiučinění za neoprávněné trestní stíhání musí soud vycházet z konkrétních okolností daného případu, výši peněžitého zadostiučinění musí opřít o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska a kritéria, a své závěry je soud povinen v odůvodnění meritorního rozhodnutí řádně, srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnit. Dle názoru dovolatele soud prvního stupně těmto požadavkům nevyhověl a přisouzenou částku určil libovolně a jeho rozsudek je nepřezkoumatelným. Odvolací soud tento nedostatek nenapravil, ale naopak se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil. Dovolatel považuje za nepřípustnou argumentaci odvolacího soudu, kdy tento soud odvodil částku přiměřeného zadostiučinění s ohledem na celkovou částku, již by dovolateli měla příslušet za tři neoprávněně vedená trestní stíhání. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud takto překročil svou působnost. V této souvislosti je poukazováno na skutečnost, že soudy za dvě další neoprávněně vedená trestní řízení dovolateli přiznaly pouze částku 20 000 Kč, tedy 10 000 Kč za každé jedno z nich. Ani částku 30 000 Kč přiznanou v tomto řízení nelze absolutně považovat za odpovídající způsobené nemajetkové újmě. Mělo by být bráno v úvahu, že za újmu způsobenou jedním rokem nepřiměřeně dlouze vedeného občanskoprávního řízení bývá poskytováno zadostiučinění v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž průběh trestního řízení zasahuje do psychiky násobně více než průběh řízení občanskoprávního. Dovolatel dovozuje, že by za průběh trestního řízení měla být rovněž poskytována několikanásobně vyšší náhrada. Daná trestní věc měla navíc původ v rodinném sporu mezi nejbližšími příbuznými, dovolatel (jakožto obviněný) byl orgány žalované postaven do pozice „toho zlého bratra“, čímž došlo k narušení ve vztahu mezi ním a jeho příbuznými a rodinnými známými. Při stanovení výše zadostiučinění mělo být přihlédnuto i k tomu, že předmětné trestní řízení neprobíhalo standardním způsobem, neboť žalobce byl pravomocně za trestný čin odsouzen a až Nejvyšší soud toto musel napravovat. Vůbec již nelze považovat za běžné, že poté, co byla odsuzující rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušena, soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný názor a dovolatele opět nezákonně odsoudily. Uvedený postup řízení měl na žalobcovu psychiku nepříznivý vliv a rovněž prodloužil trvání řízení. Soudy též shodně uvedly, že při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění bylo třeba přihlédnout k tomu, že proti žalobci byla ve stejném období vedena tři trestní stíhání a lze jen velmi těžko posoudit, zda trestní stíhání, jehož odškodnění žalobce žádá v tomto řízení, se na vzniku nemajetkové újmy žalobce podílelo rozhodující měrou či nikoliv. Dovolatel má za to, že právě okolnost tří trestních stíhání proti němu současně vedených podstatně zvýšila závažnost způsobené újmy, k čemuž dodává, že danou skutečnost vystihují i lidová rčení („mnoho psů, zajícova smrt“ a „stokrát nic umořilo osla“). Na psychiku žalobce měla uvedená řízení nepříznivý vliv, neboť mu hrozil daleko závažnější trest.
9. Dovolatel se cítí být dotčen na právu na spravedlivý proces, neboť byly opomenuty důkazy, které soudu zaslal v příloze svého podání ze dne 17. 6. 2014. Nastat nemohly důsledky koncentrace řízení na soudním jednání konaném dne 17. 4. 2014, neboť soud vyzval žalobce ústně k doplnění skutkových tvrzení a doložení důkazů do 30 dnů od konání soudního jednání. Dovolatel má pak za to, že jelikož se jednalo o poměrně dlouhou řadu různých otázek a záležitostí (které si nikdo nemohl při jednání zapamatovat), měl soud výzvu učinit buď písemně, nebo měl obratem žalobci či jeho právnímu zástupci zaslat protokol o soudním jednání, aby se žalobce a jeho právní zástupce mohli seznámit s tím, jaká skutková tvrzení a důkázní návrhy mají být v řízení doplněny. Odvolací soud pochybil, jestliže porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nenapravil.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., a to i v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobci vyhověno. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, pokud výrokem I. rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť daným výrokem bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Dovolací soud proto dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné odmítl. Dovolací soud odmítl dovolání též v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení z částky 30 000 Kč a částky 1 267 500 Kč od 13. 11. 2013 do 14. 11. 2013, neboť dovolání v tomto rozsahu neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti výroku I. odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III. soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné ze stejného důvodu (dovolání neobsahuje zákonné náležitosti), což se ve způsobu vyřízení této části dovolání neprojevilo jen proto, že dotčenou část výroku bylo třeba odklidit jako závislou.
15. Jak uvedl dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, apod.
16. Z dovolání je patrný názor dovolatele, že soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu s judikaturou, již reprezentuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jako „rozhodnutí R 122/2012“). Konkrétně je z dovolání srozumitelný nesouhlas s postupem soudů při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního řízení (stíhání), jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a způsobem, kterým soudy zhodnotily následky způsobené v osobní (konkrétně psychické) sféře dovolatele způsobené proti němu současně vedenými (vícerými) trestními stíháními. Otázka, jakým způsobem hodnotit vliv více trestních řízení na stanovení náhrady nemajetkové újmy, nebyla dovolacím soudem podrobně řešena, a otázka týkající se způsobu stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního řízení (stíhání) byla vyřešena nesouladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež bylo dovolání v části, v níž nebylo odmítnuto z důvodů shora uvedených, shledáno přípustným.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) [s]tát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
18. Podle §31a odst. 1 OdpŠk [b]ez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
19. Podle §31a odst. 2 OdpŠk [z]adostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
20. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 122/2012 uvedl, že se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Též zde bylo konstatováno, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
21. K upřesnění výše uvedených závěrů došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jako „rozhodnutí R 67/2016“), jímž bylo doplněno: „Výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.“
22. Dosažené judikatorní závěry jsou souladné s právní teorií, jež hovoří o potřebě stanovení adekvátní relace mezi rozsahem kompenzace a povahou nemateriální újmy, přičemž v této souvislosti uvádí srovnání se stejnými případy jako způsob dosažení oprávněné peněžní náhrady (viz TICHÝ, Luboš a Jiří HRÁDEK. Deliktní právo . V Praze: C.H. Beck, 2017. Beckova edice právní instituty. ISBN 9788074006258. s. 94).
23. Dovolací soud ve věci totožného žalobce a žalované rozhodoval (mimo jiné) rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, ve kterém zaujal názor, že byl-li obviněný stíhán ve více trestních řízeních pro skutek obdobné povahy, avšak odlišný v časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových řízení.
24. Rozhodovací praxe dovolací soudu setrvává na názoru, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem.
25. Dovolací soud v prvé řadě nemůže přisvědčit námitkám žalobce, dle nichž soudy ve věci rozhodovaly bez odůvodnění a bez vážení konkrétních okolností případu. Odůvodnění rozsudků obsahuje naopak poměrně důkladný popis zjištění ohledně průběhu předmětného trestního řízení, dalších trestních řízení, jež byla proti žalobci vedena ve stejné době, a následků, které tato řízení měla v osobnostní sféře žalobce jakožto poškozeného. Zde je nutné podotknout, že skutková zjištění soudů ve výrazné míře odpovídají skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě, a zůstává tedy otázkou, jaké skutečnosti měly zůstat (dle názoru dovolatele) opomenuty. Dovolací soud shledává rovněž srozumitelnými základní úvahy, jež soudy činily při stanovení zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že soud považoval za přiměřené, aby újma, jež by jinak vznikla v důsledku obdobně dlouze vedeného trestního stíhání pro obdobný trestný čin, byla odškodněna jinou formou než v penězích. Konkrétní okolnosti případu, jmenovitě okolnosti, že proti dovolateli byla vedena v daném období tři trestní stíhání pro přečiny, přičemž tato trestní stíhání měla souvislost se spory v rodině, odůvodňovaly přiznání odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Nevzniká pochybnost, že další okolnosti, jež měl odvolací soud za zjištěné (tedy negativní dopady trestního stíhání na psychiku dovolatele a na jeho vztahy s rodinou a okolím a dále též průběh řízení, jež byl označen za nestandardní) byly hodnoceny ku prospěchu dovolatele, tedy zvyšující částku přiznaného zadostiučinění.
26. Za daných skutkových okolností dovolací soud rovněž plně akceptuje závěr, že nelze rozlišit, do jaké míry se na újmě způsobené dovolateli podílelo to které z paralelně probíhajících trestních stíhání, a rovněž považuje za správný závěr odvolacího soudu, že je tak nutné považovat každé z nezákonně vedených trestních stíhání za působící relativně stejnou újmu. Byť danou myšlenku napadené rozhodnutí nevyjadřuje výslovně, je tato srozumitelná z úvahy soudu, podle níž, pokud by žalobce uplatnil nárok na odškodnění za všechna nezákonná trestní stíhání, která byla vyvolána spory v rodině, považoval by soud za adekvátní odškodnění mezi 90 000 Kč a 100 000 Kč. Uvedená úvaha soudu je logická a (navzdory názoru dovolatele) reflektuje okolnosti konkrétního případu. Pokud se jedná o samotnou otázku posouzení vlivu okolnosti, že proti poškozenému byla současně vedena vícerá trestní stíhání, na stanovení přiměřeného zadostiučinění, nelze ji řešit zcela odtrženě od dalších okolností. Jak již bylo uvedeno výše, je třeba zásadně vycházet z předpokladu, že každé trestní stíhání zásah do života trestně stíhané osoby představuje. Skutečnost, že vedle posuzovaného nezákonně vedeného trestního stíhání probíhalo též další nezákonné trestní stíhání, může mít ovšem vliv na pociťování újmy způsobené posuzovaným nezákonně vedeným trestním stíháním, a to jak ve směru umocňujícím újmu, tak výjimečně i ve směru újmu omezujícím. Vychází z obecné zkušenosti, že pakliže další nezákonné trestní stíhání (od nějž není v dané věci odvozován vznik újmy) svým významem, který nemusí být dovozován pouze s ohledem na trestní sazbu za trestný čin, výrazně převyšuje význam předmětného trestního stíhání, předmětné trestní stíhání bude zasahovat méně do osobního života poškozeného, neboť negativa bude poškozený vnímat především v souvislostech trestního stíhání pro něj významnějšího. V ostatních případech vyššího počtu současně probíhajících nezákonných trestních stíhání, tedy pokud byl jejich význam srovnatelný, či byl význam trestního stíhání, od nějž žalobce v dané věci odvozuje vznik újmy, vyšší oproti dalšímu nezákonnému trestnímu stíhání, je třeba takovou skutečnost považovat za umocňující újmu. S ohledem na výše uvedené je danou okolnost třeba promítnout též v úvahách o formě (popř. výši) přiměřeného zadostiučinění. Nebude-li se ovšem jednat o výjimečné případy, kdy by bylo možné konstatovat např. šikanózní jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení, nebude namístě danou skutečnost hodnotit za natolik závažnou, že by ospravedlňovala poskytnutí násobného zadostiučinění. Uvedené samozřejmě neznamená, že by poškozený nemohl žádat odškodnění za každé nezákonné trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno, a to nehledě na okolnost, zda se tak dělo současně, či postupně.
27. S vyjádřenými názory je napadené rozhodnutí v zásadně souladné, neboť (jak již bylo uvedeno) odvolací soud ke skutečnosti, že proti dovolateli byla současně vedena další trestní stíhání, z nichž přinejmenším některá byla nezákonná, přihlédl a přiznal žalobci odškodnění v peněžní formě.
28. Jak vyplývá z výše citované judikatury a z časových souvislostí průběhu řízení v této věci, odvolací soud rozhodoval a též dovolatel podal dovolání v době před vydáním rozhodnutí R 67/2016, v němž dovolací soud fakticky upřesnil názor, který byl již obsažen v rozhodnutí R 122/2012, tedy že výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se v zásadě určí porovnáním se skutkově obdobnými případy. V samotném rozhodnutí R 67/2016 pak bylo doplněno zejména to, že je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk. Ve světle uvedeného vývoje judikatury již napadené rozhodnutí neobstojí, neboť neobsahuje srovnání daného případu se skutkově obdobnými případy, a v něm obsažené právní posouzení je neúplné, tudíž nesprávné, a dovolání bylo posouzeno jako důvodné.
29. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
30. Namítl-li dovolatel vady řízení, jež měly vést k porušení práva na spravedlivý proces, kdy dle jeho názoru nemohly nastat důsledky koncentrace řízení z důvodu, že byl soudem pouze ústně vyzván k doplnění celé řady skutkových tvrzení a důkazů, přičemž mu nebyl zaslán protokol z jednání, jedná se o námitku zcela irelevantní. V první řadě nelze přehlédnout, že soudy na základě účastnického výslechu žalobce a z úřední činnosti jim známých skutečností měly tvrzení, k jejichž prokázání byl žalobce vyzván, za prokázané. Rovněž patří připomenout, že dovolatel byl na jednání, při němž jej soud vyzval dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zastoupen advokátní koncipientkou pověřenou advokátem. Advokát může dle čl. 2 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 8. 12. 1998, kterým se stanoví pravidla pro výkon substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta, ustanovit advokátního koncipienta nebo jiného svého zaměstnance svým zástupcem jen pro provedení takových úkonů právní pomoci, u nichž lze vzhledem k jeho znalostem, osobním vlastnostem a dosavadní praxi, jakož i vzhledem k povaze věci předpokládat, že je advokátní koncipient nebo jiný zaměstnanec advokáta provede s potřebnou odbornou péčí a v souladu s právy a povinnostmi, které pro advokáta vyplývají ze zákona a ze stavovských předpisů. Je bez nejmenších pochybností, že si advokát, a tedy i úkolem pověřený advokátní koncipient, musí být vědom důsledků nesplnění výzvy soudu podle §118a o. s. ř., a musí si být též vědom skutečnosti, že nedoručení protokolu z jednání, kdy doručení protokolu není povinností soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3784/13), nemá žádný vliv na nastoupení těchto důsledků. Uvědomil-li si advokát (popř. advokátní koncipient), že plně neporozuměl poučení soudu, mohl a měl při jednání požádat o zopakování výzvy tak, aby si její obsah mohl poznamenat, či například mohl nahlédnout do spisu, a s protokolem z jednání se tak seznámit.
31. Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že se nezabýval námitkou dovolatele, jejíž podstatou bylo srovnání náhrady újmy v jeho věci s náhradami, jež jsou poskytovány za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze probíhajícím řízením. Vedení úvah v tomto směru je bezpředmětné vzhledem ke stávající judikatuře, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či již vícekrát zmiňovanému rozhodnutí R 67/2016.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že dovolání bylo shledáno důvodným, zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a ve výroku III., jakož i v závislém výroku II. [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož důvod, pro který bylo částečně zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a v závislém výroku III. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. V rámci nového projednání věci soudy budou postupovat v souladu s postupy, jež byly vymezeny v rozhodnutí R 67/2016, přičemž zejména budou respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle §118a o. s. ř.) odpovídající zjištění.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu