ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3227.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3227/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. M. F. , zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti žalovanému Z. S. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 229/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2013, č. j. 71 Co 493/2012-211, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2013, č. j. 71 Co 493/2012-211, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. července 2012, č. j. 23 C 229/2010-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, kterou podal proti žalovanému u Okresního soudu v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) dne 30. října 2010, domáhal určení, že jeho matka Z. S., zemřelá dne 11. března 2010 (dále již „zůstavitelka“), byla ke dni svého úmrtí (11. března 2010) vlastnicí označené bytové jednotky se specifikovaným spoluvlastnickým podílem na označených pozemcích v O. a v katastrálním území P. – s. (dále již „předmětný byt“). Žalobce v žalobě tvrdil, že předmětný byt zůstavitelka darovala žalovanému darovací smlouvou ze dne 23. dubna 2008, která je mj. absolutně neplatná ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák., neboť zdravotní stav zůstavitelky „ji činil neschopnou disponovat jakkoliv se svým majetkem. Jak vyplývá z diagnózy, trpěla dlouhodobě mnoha nemocemi, např. Parkinsonský syndrom a atrofie mozku. Z tohoto důvodu nebyla schopna činit v podstatě jakékoliv vážné rozhodnutí, avšak způsobilosti k právním úkonům zbavena nebyla“
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. července 2012, č. j. 23 C 229/2010-156, předmětnou žalobu zamítl s odůvodněním, že „Na daný případ nelze aplikovat §39 obč. zák., a to také s ohledem na skutečnost, že darovací smlouva z 23. 4. 2008 je písemným právním úkonem. Na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat ani ust. §38 odst. 2 obč. zák., protože v řízení nebylo prokázáno, že p. S. byla k 23. 4. 2008 ztížena duševní poruchou, příp. že by jednala v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.“ Znalecký posudek stran zjištění zdravotního stavu zůstavitelky v době, kdy učinila předmětný darovací akt, v prvoinstančním řízení zpracován (vyhotoven) nebyl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 71 Co 493/2012-211, napadený rozsudek soudu prvního stupně dle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K žalobcem namítané neplatnosti darovací smlouvy podle §38 odst. 2 obč. zák. a k nezbytnosti zpracovat znalecký posudek ohledně zdravotního stavu zůstavitelky v době, kdy činila předmětný právní úkon, odvolací soud uvedl následující: „V řízení nebylo prokázáno, že by Z. S. byla ke dni podpisu zmatená a nevěděla, co podepisuje. V tomto směru výpověď ošetřující lékařky plně koresponduje s výpovědí pracovnice notáře. Z provedeného dokazování tak nevyplynula žádná skutečnost, která by odůvodnila závěr, že darovací smlouva nebyla učiněna vážně a svobodně, příp. v duševní poruše (§37 a §38 OZ).“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje (ve stručnosti shrnuto z podaného dovolání) tak, že odvolací soud pochybil, nepřistoupil-li k provedení důkazu k (dovolatelem tvrzené) duševní poruše zůstavitelky znaleckým posudkem, tedy rozhodoval-li v daných skutkových poměrech bez provedení tohoto důkazu. Tuto dovolací argumentaci Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) shledává relevantní, neboť koresponduje jeho ustálené judikatuře. Dovolání je tedy ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomenul, že neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. V řízení je zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, nebo ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, které jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Soud prvního stupně ovšem v řízení dokazování znaleckým posudkem ohledně duševního stavu zůstavitelky v inkriminovaném období neprovedl a v odvolacím řízení, ač na tuto skutečnost v odvolání poukazoval dovolatel, takto nepostupoval ani odvolací soud, maje nesprávně za to, že v tomto typu řízení a při shora tvrzených skutečnostech lze posuzovat otázku neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. bez znalecké verifikace zdravotního stavu předmětné (jednající) osoby, jež podle žalující strany měla učinit právní úkon v duševní poruše, která ji k tomu úkonu činila neschopnou. Jakkoliv lze kvitovat, že jak soud prvního stupně, tak i dovolací soud v dané věci prováděly obšírné dokazování a zjevně měly snahu dosáhnout vydání věcně správného a spravedlivého rozhodnutí, přesto se Nejvyšší soud neztotožňuje s jejich závěrem o možnosti rozhodnout v dané věci, aniž by byl k důkazu proveden předmětný znalecký posudek ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř.
Jinak lze ovšem konstatovat, že odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci správně uzavřel, že „Jakkoliv jsou vztahy mezi účastníky napjaté…nemá pro posouzení toho, zda jednání žalovaného vůči žalobci bylo v rozporu s dobrými mravy, zásadním význam. Měla-li by být smlouva ze dne 23.04. 2008 posouzena jako v rozporu s dobrými mravy (roz. ve smyslu zvažované aplikace §39 obč. zák. jako právní úkon, který svým obsahem nebo účelem se příčí dobrým mravům) , musel by se tohoto jednání dopustit žalovaný vůči Z. S. samotné.“ Jde o právní závěr, který s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013).
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.),
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu