ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3614.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3614/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. H. , b) V. Š. , a c) R. Š. , všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého nám. 62, proti žalovaným 1) K. B. , zastoupenému JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, K.H. Máchy 58, 2) Ing. V. K. , a 3) M. K. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 111/2006, o dovolání 1) žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2009, č.j. 22 Co 362/2008-235, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2009, č.j. 22 Co 362/2008-235, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. července 2008, č.j. 6 C 111/2006-198, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. července 2008, č.j. 6 C 111/2006-198, určil, že „dům č.p. 318 (část obce L. – M.) stojící na st. ploše č.p. 692, st. plocha č.p. 692 a pozemkové parcely č. 682/1, 682/2, 1293/15, 1298/1, 1298/7, 1299 v obci a kat. území L., zapsané v katastru nemovitostí na LV číslo 4253 pro obec a kat. území L. a pozemkové parcely 1165/2, 1168, 1171, 1173 a 2336/7 v obci a kat. území L., zapsané v katastru nemovitostí na LV číslo 2338, byly ke dni 20.8. 2005 ve výlučném vlastnictví M. B., (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Při rozhodování především vycházel ze závěrů „ústavního znaleckého posudku“ [posudku zpracovaného Psychiatrickou léčebnou v Brně (dále též „Ústav“)] ze dne 29. března 2007 ve znění jeho „doplňku“ ze dne 26. července 2007 [z listiny takto označené však vyplývá, že tento úkon nebyl proveden Ústavem, nýbrž prim. MUDr. M. Z. a prim. MUDr. H. P. (viz č.l. 107-109)], „dle nichž v té době u jmenované probíhal podle obsahu zápisů uvedených v dekurzech vedených domovem důchodců psychotický proces, který ji znemožňoval se rozhodovat v základních majetkových otázkách.“ S odkazem na další v řízení provedené důkazy soud prvního stupně uzavřel, že „M. B. dne 23.11. 1999 trpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou k uzavření ve výroku rozsudku citované darovací smlouvy. Tato darovací smlouva je tudíž neplatná (§38 odst. 2 obč. zák.) a soud shledal žalobu důvodnou. Neplatné jsou pak i smlouvy, kterými 1) žalovaný ve výroku rozsudku shora uvedené nemovitosti následně převedl na žalované 2) a 3).“
K odvolání 1) žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví citovaným rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. ve věci samé potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že „Pokud znalkyně (roz. Ústav) vycházely z dostupné zdravotní dokumentace zůstavitelky a o ni opřely své závěry, jeví se odvolacímu soudu jejich postup správným...Z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitelka v rozhodné době podpisu darovací smlouvy trpěla duševní chorobou, která vylučovala, aby jednala uváženě, jasně a uvědomila si dopad úkonů, které činí. Znalkyně uvedly, že je vysoce nepravděpodobné, že by zůstavitelka v rozhodné době byla ve stavu tzv. remise, tedy dočasného potlačení projevů choroby (poznámka: zvýraznil Nejvyšší soud) . Současně znalkyně uvedly, že vnější projevy choroby nemusely být laikovi při běžném kontaktu se zůstavitelkou zřejmé. Z tohoto pohledu je odvolací soud toho názoru, že ani případný výslech ošetřujícího personálu, který přicházel se zůstavitelkou do styku, by nemohl mít význam pro posouzení jejího duševního stavu.“ Uzavřel, že nemohla-li zůstavitelka pro svůj duševní stav posoudit následky svých právních úkonů, je darovací smlouva ze dne 23. listopadu 1999 právním úkonem absolutně neplatným podle §38 odst. 2 obč. zák., na základě ní nedošlo k převodu vlastnického práva na prvého žalovaného a ten tudíž nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem převést na druhé dva žalované. Vlastnické právo k těmto nemovitostem tedy ke dni 20. srpna 2005 svědčilo zůstavitelce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1) žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prvně uvedený dovolací důvod dovolatel vymezuje tvrzením, že soudy zamítly jeho důkazní návrhy na provedení nového znaleckého posudku a výslechy svědků, kteří se zůstavitelkou byly v častém kontaktu a mohli se vyjádřit k projevům duševní poruchy, která byla znaleckým ústavem diagnostikována. Tím bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno vést dokazování k prokázání jeho tvrzení stran absence duševní poruchy či přítomnosti tzv. světlého okamžiku, který by činil jednající osobu k takovému právnímu úkonu způsobilou. Druhý dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dovolatel spatřuje v okolnosti, že odvolací soud při rozhodování nevzal v potaz existenci dobré víry na straně žalovaných 2) a 3). Jak vyplývá z aktuální judikatury vyšších soudů, je v těchto případech nutno brát zřetel na ochranu ústavně zaručeného vlastnického práva aktuálních vlastníků, kteří předmět vlastnictví nabyli v dobré víře. V tomto směru pak dovolatel podrobně, též s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), argumentuje. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) při rozhodování přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Konstatuje, že v daném případě hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému z účastníků, a proto z titulu nerozlučného společenství se dovolání, podané pouze žalovaným 1), vztahuje i na ostatní žalované účastníky.
Dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení.
V posuzované věci dovolání dovolatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem. Poněvadž jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém případě ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces je za ústavně konformní považován (pouze) takový výklad ustanovení §237 a §241a o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li „kvalifikovanou“ (§237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05, ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, ze dne 21. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07, nebo ze dne 15. března 2010, IV. ÚS 2117/09 vše in http://nalus.usoud.cz ).
Prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud (za užití procesní úpravy před účinností zákona č. 7/2009 Sb.) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ).
Dovolatel uvedený dovolací důvod postavil na tvrzení, že v řízení o určení vlastnictví [v němž jako předběžná byla řešena otázka platnosti předmětné (kupní) smlouvy o převodu nemovitostí z důvodu žalobního tvrzení, že zůstavitelka jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou] oba soudy nepovažovaly za právně relevantní, aby v rámci verifikace tvrzení (obrany) dovolatele o tom, že zůstavitelka byla naopak způsobilá učinit takový právní úkon, byli vyslechnuti dovolatelem navržení svědci, kteří byli v častém kontaktu se zůstavitelkou. I když dovolatel zcela zřetelně neprecizoval právní otázku, jež měla být (byla) pro rozhodování odvolacího soudu v daném směru určující, je třeba – s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání ve smyslu §42 odst. 2 o. s. ř. – konstatovat, že dovolatel vymezeným tvrzením v dovolání via facti poukázal na nesoulad odvolacím soudem aplikovaného §125 o. s. ř. (rozsah důkazních prostředků) ve vazbě na ústavně garantovaný princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, dovolatel v dovolání nesouhlasí s postupem odvolacího soudu spočívajícím na straně jedné v apriorní důkazní redukci a na straně druhé s favorizováním znaleckého posudku u daného typu řízení, resp. v souvislosti s řešením předběžné otázky významné pro meritorní rozhodnutí ve sporu o určení vlastnictví. V tomto rámci se Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání a uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že se dovolateli prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu podařilo založit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že toto dovolání bylo podáno i důvodně.
Jak již shora bylo v rámci geneze řízení před soudy obou stupňů ve stručnosti zreferováno, odvolací soud své rozhodnutí založil na dominaci posudku znaleckého ústavu s tím, že „případný výslech ošetřujícího personálu, který přicházel se zůstavitelkou do styku, by nemohl mít význam pro posouzení jejího duševního stavu.“ Z toho lze vygenerovat závěr, že při stanovení rozsahu prováděných důkazů, což je jinak zcela věcí rozhodujícího soudu, byla apriori (jako neúčelná) vyřazena možnost důkazní verifikace právně rozhodných skutečností prostřednictvím výslechů svědků – „laiků“ – tj. osob, které se nepodílely na poskytování zdravotní péče zůstavitelky, i když se zůstavitelkou (podle tvrzení dovolatele) byly v předmětném období v častém (intenzivním) kontaktu a mohly by tak pro účely znaleckého zkoumání zprostředkovat další informace. Tento odvolacím soudem (implicitní) výklad ustanovení §125 věty první o. s. ř., jež stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků, je však očividně nesprávný a v případě posuzování (ne)platnosti právního úkonu osoby, jež podle žalobního tvrzení měla jednat v duševní poruše, která jí činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.), jde i o výklad, který je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v tomto směru zcela odkazuje na rozsudek ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 (in www.nsoud.cz ), v němž zaujal následující právní názory, které jsou přiměřeně využitelné i pro posuzovanou věc:
„Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení §38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák ., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).
V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (B., S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 4 a násl.).
Poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák . Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení §132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Podle §13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek).
Činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je - jak již shora bylo uvedeno - jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle §53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, s přihlédnutím k výše připomenuté judikatuře, bylo - jak na to ostatně správně odkazuje žalovaný ve svém dovolání - nezbytné při zpracovávání posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v zásadě vytvořily dvě důkazní skupiny, v rámci té které svědci vypovídali o chování a jednání M. N. v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znaleckou verifikaci označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet, získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocování a tvorbu odborného závěru.
V posuzovaném případě ovšem takto postupováno nebylo, neboť všichni tři znalci ve svých posudcích fakticky učinili výpis ze soudního spisu a zdravotnické dokumentace M. N., aniž by měli soudem identifikovaný důkazní podklad těch v řízení vyslechnutých osob, jejichž výpovědi měly při odborném posouzení přesvědčivým způsobem zohlednit v jimi zpracovaných posudcích. I při odhlédnutí od shora již popsaného vyloučení znalkyně S. lze dále konstatovat, že z pohledu úrovně zpracování, z hlediska úplnosti, přesvědčivosti a logického odůvodnění nebylo možno pro výše naznačený skutkový deficit považovat znalecké posudky za úplné pro učinění odborných závěrů. Jakkoliv soud není oprávněn přezkoumávat či hodnotit odborné závěry znalce, nelze kupř. v případě znaleckého posudku znalce B. nepostřehnout, že jednoznačný znalcův závěr o tom, že »posuzovaná M. N., trpěla ke dni 3. 1. 1991 vaskulární demencí, komplikovanou přechodnými stavy deliria. Ať již tento den měla či neměla delirium, nebyla schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle a to ve vztahu k provedenému úkonu - darovací smlouvě, kterou uzavřela s žalovaným J. N.«, byl mj. postaven, resp. vychází ze skutkového základu založeného na předpokladu duševní poruchy posuzované osoby, nikoliv ze zjištění těch skutkových okolností, které jednoznačně umožňovaly učinit závěr, jaký zmíněný znalec nakonec ve svém posudku zformuloval (viz arg. z rozboru znaleckého posudku na poslední straně, předposlední odstavec: »Poněvadž posuzovaná pacientka pitvána nebyla, trpěla ale dlouhodobě vysokým krevním tlakem, cukrovkou a arteriosklerosou, padá v úvahu demence vaskulární a to v daném případě subkortikální, obecně nejčastější onemocnění mozku...«, a to dále ve světle výslechu znalce při jednání před okresním soudem dne 30. 6. 2000 - viz č. l. 246 - arg.: »Subkortikální vaskulární demence je podkladem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům v daném případě pokud to podporuje celkový klinický stav posuzovaného..Definitivní narušení substrátu lze prokázat pitvou po smrti osoby nebo za života mozkovou biopsií. V současné době i velmi drahými zobrazovacími metodami. V případě posuzované M. N. nebyla pitva provedena a za jejího života...nebyl provedena biopsie. Na otázku, zda je jisté, zda každá posuzovaná osoba ve zdravotním stavu odpovídajícím posuzované M. N., je není schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle, uvádím, že nelze jednoznačně odpovědět.«).“
Nelze v této souvislosti ponechat stranou tu část výpovědi zaměstnankyně Ústavu prim. MUDr. H. P., která se podílela na zpracování posudku Ústavu, v níž jmenovaná uvádí: „Projevy onemocnění si myslím v běžném životě nelze poznat, pokud jde o laika, a pokud s takovou osobou laik nevede nějakou diskusi či rozhodovat.“ , což v opačném gardu (logicky) připouští interpretaci, že i osoba (laik), byla-li by v inkriminovaném období v intenzivnějším kontaktu se zůstavitelkou, by mohla zaznamenat její určité nestandardní chování, pokud by zůstavitelka byla v tomto období stižena duševní poruchou, jakkoliv by laik jistěže nebyl schopen takto vnímané chování, resp. poruchu chování zůstavitelky též diagnostikovat. V každém případě by – již s přihlédnutím k tomu, co připustila vyslechnutá zaměstnankyně Ústavu – mohly takové informace ještě více objektivizovat znalecké posouzení, k čemuž ovšem oba soudy nevytvořily patřičné procesní předpoklady, neboť nesprávně měly za to, že při řešení této předběžné otázky ve sporu o určení vlastnického práva by takové dokazování bylo zjevně neúčelné. Odvolací soud i soud prvního stupně tak v uvedeném směru zjevně zatížily daná řízení (popsanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve světle výše judikovaných právních závěrů je také nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti, jak ve svém rozhodnutí (implicite) vyjádřil odvolací soud (viz. str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – arg.: „je vysoce nepravděpodobné, že by zůstavitelka v rozhodné době byla ve stavu tzv. remise, tedy dočasného potlačení projevů choroby“ ). Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§120 odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jenž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze §38 odst. 2 obč. zák. na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou jinak identické se skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování (právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav věci, obzvláště v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu věci. Před aplikačním aktem si tedy soud musí být jist, zda jím zjištěný skutkový stav věci je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností, které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě měla být aplikována, či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být (napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní normu), či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat příslušnou právní normu).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít z následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jak již bylo vpředu uvedeno, soud prvního stupně provedl dokazování též listinou označenou jako „Doplněk psychiatrického znaleckého posudku “, který považoval za doplnění Ústavem podaného znaleckého posudku. Z označené listiny však vyplývá, že toto znalecké doplnění učinily prim. MUDr. M. Z. a prim. MUDr. H. P., nikoliv však samotný Ústav. Tento „Doplněk“ pak postrádá i náležitosti stanovené ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.
Došlo-li proto soudem prvního stupně k hodnocení této listiny jako dodatku či „doplňku“ Ústavu, je nutno konstatovat, že v tomto směru došlo k pochybení, neboť správně měl nalézací soud v daném směru učinit příslušné opatření ke zjednání nápravy, tedy vyzvat Ústav ke zpracování soudem požadovaného dodatku k podanému posudku. Odvolací soud pak pochybil, pokud tuto jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neboť právě posudek Ústavu včetně uvedeného „doplňku“ se staly relevantními důkazy při zjišťování skutkového stavu věci), v odvolacím řízení neodstranil, při meritorním rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy i ze zjištění, jež nalézací soud čerpal z uvedené listiny.
Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v jeho meritorním výroku, jakož i na něm závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d ost. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu