ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3282.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3282/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení částky 110 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 8 C 184/2013-70, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 8 C 184/2013-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 110 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu žalobce a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce svou žalobou uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací z obsahu spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR, sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, který se týkal vyřízení stížnosti T. Š., zastoupeného žalobcem, na protiprávní jednání policisty. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 28. 12. 2005, č. j. PSP-1005/OKS-ČJ-425-2005, bylo žádosti žalobce na poskytnutí informací částečně vyhověno. Proti části rozhodnutí, kterou nebylo žalobci vyhověno, podal žalobce odvolání a zmíněné rozhodnutí bylo rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 18. 1. 2006, č. j. PPR-5K-PK-2006, zrušeno. Dalším rozhodnutím ze dne 10. 2. 2006, č. j. PSP-118/OKS-ČJ-85-2006, nebylo žalobci opět v napadené části vyhověno, stejně jako v odvolacím řízení. Žalobce podal u Městského soudu v Praze správní žalobu, na základě níž bylo rozhodnutí o odvolání rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 7 Ca 149/2006-32, zrušeno. Policejní prezídium vydalo dne 30. 10. 2008 nové rozhodnutí, jímž bylo poskytnutí informací žalobci opět částečně odepřeno. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 9 Ca 1/2009-70-80, na základě správní žaloby rozhodnutí policejního prezídia i Policie ČR zrušil a uložil příslušnému orgánu poskytnout žalobci uvedenými rozhodnutími odepřené informace, které mu byly poskytnuty dne 15. 5. 2012 dopisem vhozeným do jeho schránky. Ve věci tak byla výrazně překročena patnáctidenní lhůta k vyřízení žádosti o informace, neboť řízení trvalo 6 let a 5 měsíců.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že na totožný návrh, který obdržela od žalobce dne 2. 11. 2012, reagoval dopisem ředitelky právního odboru Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2013, č. j. MV-124537-6/P-2012, jímž žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a vyslovila omluvu, což pokládá za dostatečné zadostiučinění, a to s přihlédnutím k tomu, že informace obsažené ve stížnostním spisu nesouvisely s osobou žalobce, nýbrž s T. Š., kterého žalobce zastupoval, a že převážná část informací byla žalobci řádně poskytnuta.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě byly způsobeny nedůvodné průtahy v řízení o poskytnutí informací žalobci, když zákonná lhůta 15 dní byla podstatně překročena, neboť požadované informace byly poskytnuty až za 6 let a 5 měsíců. Soud přitom nepřisvědčil názoru žalované, že v daném případě postačí ke zhojení újmy žalobce konstatování porušení práva a vyslovení omluvy.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Ztotožnil se sice se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že celková doba řízení byla 6 let a 5 měsíců, nicméně nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že způsobená nemajetková újma nebyla dostatečně zhojena již konstatováním porušení práva žalobce a vyslovením omluvy ze strany žalované. Odvolací soud shledal, že nelze přehlédnout, že stížnostní spis, ohledně něhož žalobce informace žádal, se vůbec netýkal jeho samotného, ale osoby, kterou ve stížnosti na postup policie zastupoval, a tudíž nešlo o důležitou součást jeho života a řízení tak pro něho nemělo zásadní význam.
Dovolatel ve svém dovolání namítá, že se soudy odchýlily od judikatury dovolacího soudu, a to zejména od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), stejně jako od další dovolatelem četně uváděné judikatury. Námitky dovolatele směřují vůči postupu odvolacího soudu, který nevyšel ze stanovené základní částky přiznávané za nepřiměřeně dlouhou délku řízení a také rozporuje způsob aplikace jednotlivých kritérií rozhodných pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolatel je též toho názoru, že rozhodnutí dále spočívá na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Touto otázkou má být stanovení formy a výše odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané v řízení o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je – v kontextu dále uvedených právních názorů na naplnění základních předpokladů pro vznik uplatněných nároků na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení – přípustné pro posouzení otázky odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informací dle InfZ, když při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, vydaného v obdobné věci, jako je nyní projednávána.
Dovolání je důvodné.
V posuzované věci mělo dojít, jak uzavřel odvolací soud s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, délkou posuzovaného řízení k porušení práva dovolatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv.
Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu nevykazuje, články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně (a zejm.) tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.
V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší soud současně konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak, že by v případě těch správních řízení, na které články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu §13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale jen o nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
Jinak řečeno, jak v řízeních, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, tak v (správních) řízeních, jejichž předmět takovou povahu postrádá, může dojít k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Uvedené vyplývá z toho, že bez ohledu na povahu předmětu řízení bude rozhodování správního orgánu zpravidla vždy vázáno zákonnou lhůtou [srov. §49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), §71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014]. Jen v řízeních, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, lze však (nadto) uvažovat nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. nepřiměřenost celkové délky řízení. Závěry Stanoviska včetně konstrukce vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy se pak uplatní jen v případech, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, a jen ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.
Podle §4 odst. 1 InfZ povinné subjekty poskytují informace na základě žádosti nebo zveřejněním. Podle §14 odst. 5 písm. d) InfZ nerozhodne-li (povinný subjekt) podle §15 InfZ, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle §14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.
Podle čl. 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Podle odst. 5 cit. čl. státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
Dovolatel se v posuzovaném řízení domáhal na Policii ČR, Správě hlavního města Prahy, poskytnutí informací o obsahu výše uvedeného spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR. Ochrany svého práva se domáhal rovněž v řízeních před správními soudy.
„Závazek“, jehož splnění se dovolatel na orgánu veřejné moci podanou žalobou domáhal, tedy nepochybně není závazkem civilní (soukromoprávní) povahy ve smyslu judikatorního a doktrinálního výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (k tomu blíže viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014).
Uvedená povaha závazku nepřekáží aplikovatelnosti Stanoviska v rozsahu, v němž o něm bylo rozhodováno správními soudy. V uvedeném rozsahu (za uvedená soudní řízení) tak jistě lze dovozovat odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. nepřiměřenou délkou řízení.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplynulo, že řízení o požadavku dovolatele bylo vedeno ve značném rozsahu před správními orgány, vázanými v rozhodování zákonnými lhůtami [srov. §14 odst. 5 písm. d) InfZ]. S přihlédnutím k povaze závazku nespadajícího pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny se nelze ve vztahu k řízení před správními orgány dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené době podle §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (jak dovolatel činí). Z uvedeného důvodu nelze současně při posuzování délky řízení před správními orgány aplikovat Stanovisko a vycházet z presumpce vzniku nemajetkové újmy, jak činí – rovněž nesprávně – odvolací soud v napadeném rozsudku. Do úvahy zde totiž připadá, jak výše vysvětleno, toliko nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věta druhá OdpŠk (průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty).
Rozdílná povaha nesprávného úředního postupu, který může být příčinou vzniku nemajetkové újmy dovolatele a odpovědnosti žalované za ni, tak činí hodnocení posuzovaného řízení jakožto jediného řízení, zahrnujícího soudní a správní „fázi“, nutně nesprávným.
Výše vyložené ve skutkových poměrech dané věci ústí v závěr o tom, že dovolatelem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků, spojených sice tvrzením dovolatele o nenáležité péči soudů a správního orgánu o rychlost řízení, majících však již pro shora uvedenou odlišnost odpovědnostního titulu samostatný skutkový základ. V první řadě může jít o nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení vedených u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 Ca 149/2006 a sp. zn. 9 Ca 1/2009 (ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Dále se jedná o nárok na odškodnění nemajetkové újmy, jejíž vznik lze spojit toliko s porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě v řízení před správními orgány (ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá OdpŠk; k rozdílu mezi pojmy učinit úkon a vydat rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek.
Naopak v případech, kdy bude ve správním soudnictví nebo v civilním soudnictví podle části páté o. s. ř. napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané v řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny podléhá, lze závěr o jednotě řízení a (jediném) nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva účastníka správního (a navazujícího soudního) řízení na projednání (jediné) věci v přiměřené lhůtě jako správný akceptovat.
Odvolací soud tudíž pochybil, pokud hodnotil předmětné řízení jako řízení jediné, pokud posuzoval přiměřenost celé délky takového (jediného) řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku a zejm. pak, pokud na celou délku takového (jediného) řízení aplikoval domněnku o vzniku újmy dovolatele. Z tohoto důvodu odvolacím soudem konstatované porušení práva, vycházející z nesprávné úvahy o jediném řízení spojeném existencí jediného odpovědnostního titulu (porušení práva na přiměřenou délku řízení podle §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), neobstojí.
Dovolatelem vymezené námitky směřují vůči postupu odvolacího soudu, který dle dovolatele nevyšel ze ve Stanovisku uvedené základní částky přiznávané za nepřiměřeně dlouhou délku řízení a který dle názoru dovolatele aplikoval jednotlivá kritéria rozhodná pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v rozporu se dosavadní judikaturou, se dovolací soud nezabýval, neboť jejich řešení by ve světle výše uvedeného bylo předčasné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však – s výhradou vadné žaloby, jež požaduje úhrnnou částku za více samostatných skutkových základů a možného následku jednání nesprávné organizační složky státu - v posuzovaném řízení žádné jiné vady neshledal.
Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném směru nesprávné, jelikož dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby o věci mohl rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), před nímž by byly být odstraněny uvedené vady žaloby a řízení k ní vedeného.
V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu povede soud prvního stupně dovolatele ke specifikaci, zda a příp. jakého odškodnění se domáhá ve vztahu ke shora uvedeným řízením, majícím z výše vyložených hledisek pro účely odškodnění tvrzené nemajetkové újmy samostatnou povahu. Vyjde z toho, že je-li uplatňováno více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je třeba důsledně rozlišovat, v čem konkrétně jednotlivé újmy, za něž je náhrada požadována, spočívají. Vždy tak záleží na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, resp. podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
Za účelem posouzení naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu podle OdpŠk si ve vztahu ke všem takto dovolatelem v dalším řízení vymezeným dílčím nárokům opatří (případně s využitím postupu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) odpovídající skutková zjištění, načež důvodnost takto vymezených nároků znovu právně zhodnotí. Shledá-li v dovolatelem tvrzených pochybeních (byť i jen v některých) nesprávný úřední postup (ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk), nepřehlédne, že vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy se uplatní toliko v případě nesprávného úředního postupu představovaného porušením práva na projednání věci (samé) v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014, a tam provedený ucelený výklad této problematiky včetně odkazů na relevantní judikaturu dovolacího soudu, zejm. pak rozsudek ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, usnesení ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012, a usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013).
V návaznosti na dovolatelem provedené vymezení jednotlivých dílčích nároků soud prvního stupně v dalším řízení rovněž opětovně zváží, jaké úřady jsou v dané věci ve smyslu §6 OdpŠk ve vztahu ke každému jednotlivému nároku příslušnými k jednání za žalovanou. Přihlédne předně ke skutkovému vymezení těchto dílčích nároků. Vyjde z toho, že v případě objektivní (žalobou provedené) kumulace (jinak) samostatných nároků mohou za stát v řízení jednat různé úřady.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu