ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3291.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3291/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 33/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 17 Co 139/2013-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 17 Co 139/2013-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 128.300,- Kč s přísl., kterou žalobce požadoval z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 78/06 od 28. 7. 2006 do 9. 8. 2012.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal po žalované VAE a.s. zaplacení částky 102.699,- Kč s přísl. jako ušlého zisku s tím, že měl za žalovanou pohledávku v částce 33.191,60 Kč, která mu byla uhrazena až na základě exekuce, zatímco kdyby mu byla uhrazena dříve, mohl tyto peníze investovat a mít z nich výnos ve výši 102.942,- Kč. Žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku příčinné souvislosti. Téhož plnění jako v posuzovaném řízení se žalobce domáhal v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 170/2008, ve kterém potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby nabylo právní moci dne 17. 6. 2008. Žalobce se tak zjevně domáhal téhož plnění jednou za pomoci aplikace občanského zákoníku a podruhé obchodního zákoníku. V obou řízeních bylo postaveno na jisto, že žalobce tvrzenou pohledávku neměl.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokračoval-li žalobce v posuzovaném řízení i po dni 17. 6. 2008, kdy nabyl právní moci zamítavý rozsudek Okresního soudu v Ostravě v paralelním řízení, bylo mu již zřejmé, že se svým nárokem nemůže uspět, a nemohla mu za tuto následující dobu vzniknout nemajetková újma. Odvolací soud proto vyšel z délky řízení od 28. 7. 2006 do 17. 6. 2008, tj. dvou let, kterou nelze hodnotit jako dobu nepřiměřenou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním podle obsahu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud pominul, že šlo o řízení reparační, které je třeba vyřešit během 3-6 měsíců. Odvolací soud se vyhnul hodnocení všech pěti kritérií, z nichž zhodnotil jen separovanou délku řízení od roku 2006-2008. Rovněž pominul, že nemajetková újma se neprokazuje a povinnost prokázat její případnou neexistenci je pouze věcí žalované. Dovolatel dále odcitoval několik judikátů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Jádrem podaného dovolání je tvrzení žalobce, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že posuzované řízení bylo řízením reparačním, a tudíž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelova námitka však spočívá na nesprávném pochopení významu slova kompenzační řízení. Pod pojmem kompenzační řízení je třeba rozumět řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též zákon č. 82/1998 Sb.), tedy řízení, jehož účelem je kompenzovat újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím státu. V tomto smyslu je pojem kompenzační řízení používám v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011) i ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. V posuzované věci namítal žalobce délku občanskoprávního řízení, jehož předmětem bylo zaplacení částky 102.299,- Kč s přísl. z titulu žalobcem tvrzeného ušlého zisku. Přestože žalobce subjektivně vnímá posuzované řízení jako „reparační“, nelze souhlasit s tím, že by se jednalo o řízení kompenzační, tak jak jej má na mysli ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud. Z uvedeného důvodu proto na řízení žalobce nelze aplikovat judikaturu dovolacího soudu vztahující se k posuzování a zohlednění délky tzv. kompenzačního řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalobci mohla vznikat nemajetková újma z titulu nepřiměřené délky řízení toliko po dobu prvních dvou let řízení, neboť následně již žalobce věděl, že se svým nárokem nemůže být úspěšný. Tento závěr odvolacího soudu dovolatel nenapadl, a rovněž jím citovanou judikaturu na popsanou situaci aplikovat nelze. Závěr odvolacího soudu je nadto po obsahové stránce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jež ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy.
Ostatní dovolatelovy námitky (hodnocení všech pěti kritérií §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., prokazování nemajetkové újmy, výše požadovaného odškodnění) nemohly založit přípustnost dovolání, neboť jejich řešení by se, vzhledem k nosným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu