ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3312.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3312/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti žalované Borgis a.s., IČO 00564893 , se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 180/2014, o uveřejnění odpovědi, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co 398/2015-223, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co 398/2015-223, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co 398/2015-223, o náhradě nákladů odvolacího řízení se odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by žalované bylo uloženo uveřejnit odpověď na článek uveřejněný v deníku PRÁVO dne 28. dubna 2014 s názvem „Na obytné zóně vydělal starosta milióny a obec ostrouhala“ (dále jen „článek“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2015, č.j. 26 C 180/2014-207, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení §10 zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon (dále jen „tiskový zákona“), došel k závěru, že článek obsahuje nepřesnosti, není ve vztahu k žalobci pravdivý, je vůči němu téměř útočný a už samotný název článku je způsobilý přivodit žalobci újmu jako osobě veřejně činné a zasahuje tak do jeho osobnostních práv. Žalobu však shledal nedůvodnou, protože formulace požadované odpovědi je taková, že žalobě jako celku nelze vyhovět, protože část této odpovědi nesouvisí vůbec s osobnostním právem žalobce a část jde nad rámec sporu. Podle soudu prvního stupně tak lze vyhovět žalobě o odpověď, že soud pojme do svého rozhodnutí odpověď v celém navrhovaném znění, nemůže tedy upravovat petit žaloby (případným vynětím jednotlivé věty nebo celého odstavce a tím případně posunout smysl odpovědi směrem, který by již žalobce nechtěl). V opačném případě nezbývá než žalobu zamítnout.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2016, č. j. 22 Co 398/2015-223, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud dospěl k právnímu závěru, že žádosti o odpověď nelze vyhovět jen částečně. Podle odvolacího soudu jen částečné vyhovění žalobě o uveřejnění odpovědi je přípustné za předpokladu, že lze vyčlenit takovou část odpovědi, která samostatně obstojí, tj. obsahově naplní požadavky na odpověď kladené ustanovením §10 tiskového zákona. V posuzované věci sice není vyloučeno, že obsahem předmětného článku, respektive jeho celkovým vyzněním mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, avšak pokud by byla odpověď zveřejněna ve znění požadovaném žalobcem, byly by čtenářům zatajeny bližší souvislosti a okolnosti případu, z nichž vyplývá výhodné získání pozemků žalobcem a účast žalobce na rozhodování směřujícímu k tomu, že pozemky se staly pozemky stavebními, tedy okolnosti pro žalobce méně příznivé. Odpověď by tak neuvedla věci na pravou míru, avšak dále by události zkreslovala ve prospěch žalobce (stavěla by jej do příznivějšího světla). To, že žalobce lukrativní pozemky získal velmi výhodně, a to, že se podílel na rozhodování orgánů obce, které vedlo ke změně pozemků na pozemky stavební, odpověď nepopisuje vůbec, či nedostatečně. Výhodné nabytí pozemků nemusí samozřejmě znamenat protiprávnost, ale pro možnost vytvoření si úplného názoru na věc jde o okolnosti pro čtenáře významné. Nelze připustit, aby odpovídající osoba ve své odpovědi významné okolnosti zamlčovala či události sama jakkoli zkreslovala, popř. nepřiměřeně zjednodušovala, neboť k tomu zákonný institut odpovědi rozhodně neslouží. Požadovaná odpověď by neuvedla věci na pravou míru a dále by události zkreslovala ve prospěch žalobce. Doplňování odpovědi soudem zásadně přípustné není, neboť by představovalo překročení žalobního návrhu a tím porušení ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř.
4. Proti oběma výrokům rozsudku soudu druhého stupně žalobce (dále též „dovolatel“) podal dne 12. května 2016 dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2636/2006, sp.zn. 28 Cdo 371/2002, či sp.zn. 30 Cdo 4629/2007, a dále, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně se pak dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 30 Cdo 2636/2006, podle něhož je podstatné, že při aplikaci logických principů sporu, bylo v odpovědi žalobce vycházeno ze zásady, že článek je nepravdivý a tím žalobce na to ve své odpovědi reagoval, „že není pravda, že …“ Přitom žalobce nezamlčoval významné okolnosti, ani události sám nijak nezkresloval, ale na difamující článek reagoval zcela přiměřeně. V této souvislosti poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007, kde Nejvyšší soud došel k závěru, že odpovědi lze podle §13 tiskového zákona vyhovět i částečně a že požadovaná odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, což se v tomto případě stalo. Dovolatel dovozuje, že to není právě žalobce, který má psát nový článek, pouze napadá výroky, které naplňují citovaná ustanovení. Ve své odpovědi požadoval, aby lživá tvrzení žalované byla označena jako nepravdivá a uvedena, a to právě v rozsahu článku, na pravou míru. Dovodil-li odvolací soud, že nelze připustit, aby odpovídající osoba ve své odpovědi významné okolnosti zamlčovala, či události sama jakkoliv zkreslovala, žalobce se s tímto ztotožňuje. Mají se však na pravou míru uvádět pouze uveřejněné skutečnosti. Následně cituje konkrétní části článku a tvrzení v nich obsažená a navrhované znění odpovědi, která tato tvrzení má uvést na pravou míru. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovanému také uloží zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
7. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
9. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Bylo již uvedeno, že dovolatel vychází zejména z toho, že se domáhal uveřejnění odpovědi reagující pouze na konkrétní lživá a nepravdivá tvrzení v článku a jejich uvedení na pravou míru a vzhledem k ustálené judikatuře dovolacího soudu mělo jeho žalobě být vyhověno.
11. Dovolací soud poukazuje mimo jiné na zásadu, podle níž bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§10 odst. 1 tiskového zákona). Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§10 odst. 2 tiskového zákona).
12. Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že
a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,
d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
13. V rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp.zn. 30 Cdo 2740/2008, který ostatně cituje v odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud, Nejvyšší soud vyložil, že podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové tvrzení na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit některé skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za důležité, popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi uveřejněného sdělení, tak aby sama uvedla dotčená skutková tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či tak pravdu zkreslující tvrzení doplnila nebo zpřesnila.
14. V rozsudku ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2159/2008, na který se odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž odvolává, Nejvyšší soud konstatoval, že účelem požadované odpovědi podle tiskového zákona je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval případné logické nedostatky kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace relativně samostatného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh odpověď by nebral v úvahu možný další vývoj, resp. též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod.
15. Ze všech těchto shora uvedených hledisek ovšem odvolací soud věc neposuzoval. Nevypořádal se mimo jiné s otázkou, zda navrhované znění odpovědi má reagovat pouze na konkrétní tvrzení, která žalobce považuje za nepravdivá, nebo i na tvrzení, která nepopírá, tedy s hodnocením toho, že žalobcem předložený návrh odpovědi nereaguje na všechna tvrzení obsažená v článku a není tak ani jejich negací. V odůvodnění svého rozhodnutí se omezil na konstatování, že odpověď některé skutečnosti nepopisuje vůbec či nedostatečně a jejím zveřejněním ve znění požadovaném žalobcem by byly čtenářům zatajeny bližší souvislosti a okolnosti případu, které jsou pro žalobce méně příznivé a odpověď by tak žalobce stavěla do příznivějšího světla. Teprve po zhodnocení všech uvedených hledisek by eventuálně přicházelo v úvahu posouzení, zda odpověď v navrhovaném znění by odpovídala účelu předmětného institutu ve smyslu ustanovení §10 tiskového zákona.
16. V souzené věci odvolací soud zcela přiléhavě dovodil, že soud prvního stupně pochybil, pokud dospěl k právnímu závěru, že je vyloučeno, aby (konkrétní) žádosti o odpověď soud vyhověl jen částečně. Podle odvolacího soudu jen částečné vyhovění žalobě o uveřejnění odpovědi je přípustné za předpokladu, že lze vyčlenit takovou část odpovědi, která samostatně obstojí, tj. obsahově naplní požadavky na odpověď kladené ustanovením §10 tiskového zákona (srovnej např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007). Současně konstatoval, že v dané věci není vyloučeno, že obsahem předmětného článku, respektive jeho celkovým vyzněním mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. V dalším se však soud druhého stupně důsledně nepřidržel hlediskům vyplývajícím z ustanovení §10 tiskového zákona. Ač tento soud v zásadě připustil (nevyloučil, resp. případně dovodil), že v dané věci bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí žalobce, rigorózně nekonfrontoval tuto skutečnost se zněním žalobcem požadované omluvy (resp. její části) – především v tom smyslu, zda se požadovaná odpověď omezuje (byť např. v části, která by byla způsobilá samostatně jako odpověď ve smyslu citovaného ustanovení autorského zákona obstát) pouze na skutková tvrzení, kterým se příslušné tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, a zda je odpověď přiměřená rozsahu napadeného sdělení. Odvolací soud se však zaměřil v zásadě pouze na obecné úvahy, které vyústily v jeho závěr, že nelze připustit, aby odpovídající osoba ve své odpovědi významné okolnosti zamlčovala či události sama jakkoli zkreslovala, popř. nepřiměřeně zjednodušovala, neboť k tomu zákonný institut odpovědi rozhodně neslouží s tím, že požadovaná odpověď by neuvedla věci na pravou míru a dále by události zkreslovala ve prospěch žalobce.
17. Ač tedy odvolací soud sám v obecné rovině jinak správně připustil možnost případného částečného vyhovění žalobě o uveřejnění odpovědi za předpokladu, že lze vyčlenit příslušnou část odpovědi, která samostatně obstojí, tj. obsahově naplní požadavky na odpověď kladené ustanovením §10 tiskového zákona, nikterak nekonkretizoval a na příslušných pasážích žalobcem požadované omluvy ve smyslu zmíněného ustanovení autorského zákona neozřejmil, proč případně v něm uvedená zákonná hlediska v jednotlivých požadovaných tvrzeních odpovědi nenaplňují, a proč tedy nebylo žalobě – byť např. částečně - vyhověno. Jeho úvahy týkající se této otázky jsou zcela obecné, aniž by byly podloženy odkazy na případná konkrétní skutková zjištění.
18. Přitom povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz ).
19. Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) apod. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz , nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
20. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle §243e odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, část za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
22. Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze v obou jeho výrocích – tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části však svoje dovolání nikterak neodůvodnil, přičemž s ohledem na uplynutí lhůty k dovolání, již tento nedostatek nemůže napravit, nehledě k tomu, že dovolání proti tomuto výroku je vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) objektivně nepřípustné. V této části bylo proto dovolání odmítnuto (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu