ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3354.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3354/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 257/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 11 Co 489/2016-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupoval jako poškozený.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 32 536 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 218 482 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 32 536 Kč s příslušenstvím zamítá, ve výroku II jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebyla. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka významu řízení pro žalobce přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení se významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení civilním, a že se tedy význam předmětu řízení pro poškozeného liší v závislosti na tom, zda jsou práva či povinnosti uplatňována v adhezním řízení, nebo v řízení před civilním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže při hodnocení významu řízení pro poškozeného přihlédl též k dalším konkrétním skutečnostem, které s ohledem na výjimečnou povahu posuzovaného trestního řízení, objektivně nezůstaly bez vlivu na trvání a intenzitu žalobcem pociťované nemajetkové újmy [k zohlednění všech okolností daného případu srov. část IV d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“], a to k celkové výši způsobené škody a vysokému počtu poškozených. V tomto směru je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu též konstatování odvolacího soudu, že po pravomocném odsouzení obžalovaného Ing. P. S., jemuž byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu, se změnil význam posuzovaného trestního řízení z hlediska toho, co pro žalobce od tohoto okamžiku bylo nadále „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2190/2017).
Ani námitka žalobce, že odvolací soud „přecenil dopad složitosti posuzovaného řízení“ v souvislosti s jeho celkovou délkou, neboť po odsuzujícím rozsudku nad obžalovaným Ing. P. S. ze dne 6. 6. 2006 již složitost věci na délku řízení neměla takový dopad, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl k tomu, že délka řízení byla ovlivněna extrémní skutkovou, právní a procesní složitostí věci danou jak sofistikovaností spáchané trestné činnosti, na níž se podílelo více osob, tak rovněž skutečností, že se na rozhodování věci opakovaně podílely soudy všech stupňů soudní soustavy [srov. část IV písm. a) Stanoviska].
Konečně ani námitka žalobce spočívající v tom, že byl porušen předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť odvolací soud rozhodoval v rozporu s (nespecifikovanými) pravomocnými rozsudky, kterými bylo účastníkům ve skutkově i právně totožných případech přiznáno vyšší peněžité zadostiučinění, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud posoudil výši přiměřeného zadostiučinění žalobce v souladu s podmínkami a kritérii obsaženými v §31a OdpŠk, jak jsou dlouhodobě vykládány judikaturou Nejvyššího soudu, a v tomto směru nepřišel s novým řešením žádné z právních otázek, na kterých jeho rozhodnutí spočívalo; princip předvídatelnosti soudního rozhodování tak nemohl být v daném případě dotčen (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu