ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3448.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3448/2018-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem se v Hořovicích, sídlem Husovo náměstí 65/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 328/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 19 Co 177/2017-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, a to původně v celkové výši 315 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 8. 2015 do zaplacení, přičemž částku 135 000 Kč s příslušenstvím požadoval jako náhradu nemajetkové újmy a částku 180 000 Kč s příslušenstvím požadoval z titulu ušlého zisku. Žalobou rovněž uplatnil nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 45 000 Kč za dobu od 19. 12. 2014 do 19. 11. 2015. V žalobě tvrdil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ, č. j. 1 T 1/2014-154 ze dne 20. 1. 2014 byl shledán vinným z přečinu krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“). Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil v plném rozsahu a znovu rozhodl o jeho vině za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. K dovolání Nejvyšší soud zrušil rozsudky Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu Praha - východ a následně Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 19. 12. 2014 žalobce zprostil návrhu na potrestání, neboť nebylo prokázáno, že by se skutku dopustil. Žalobce vykonal trest odnětí svobody v délce šesti měsíců do 7. 7. 2014, když mu byla započítána i vykonaná vazba od 2. 1. 2014. Nemajetkovou újmu hodnotil částkou 1 500 Kč za 1 den odnětí svobody, přičemž žalovaná mu zaplatila pouze 45 000 Kč (250 Kč za 1 den odnětí svobody). Ušlý zisk původně nárokoval ve výši 1 000 Kč za 1 den odnětí svobody, celkem 180.000 Kč, avšak po následném zpětvzetí žaloby v této části, požadoval již jen 122 400 Kč a žádal ušlý zisk ve výši 680 Kč za 1 den odnětí svobody. Po částečném zpětvzetí žaloby, tedy požadoval zaplacení v celkové částce 257 400 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. 26 C 328/2015-136, uložil žalované, aby žalobci zaplatila 257 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 135 000Kč od 6. 8. 2015 do zaplacení, z částky 122 400 Kč od 26. 10. 2016 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 45 000 Kč od 6. 8. 2015 do 19. 11. 2015 (výrok I), žalobu zamítl co do zaplacení úroku z prodlení z částky 135 000 Kč od 19. 12. 2014 do 5. 8. 2015, z částky 122 400 Kč od 19. 12. 2014 do 25. 10. 2016 a z částky 45 000 Kč od 19. 12. 2014 do 5. 8. 2015 (výrok II), řízení co do části úroku z prodlení z 57 600 od 19. 12. 2014 do zaplacení zastavil (výrok III) a žalované uložil, aby žalobci zaplatila na nákladech řízení 56 520 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 19 Co 177/2017-181, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I co do částky 45 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 6. 8. 2015 do zaplacení a v zamítavém výroku II potvrdil a co do částky 212 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil, tak že v této části žalobu zamítl (výrok I), dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 20 570 Kč a na nákladech odvolacího řízení 14 850,50 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do částky 212 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, napadl včasným dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“), který přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu.
Žalobce namítal (1), že se odvolací soud dopustil chybného posouzení otázky vzniku škody a příčinné souvislosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2007, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009, a ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. V této souvislosti zdůraznil, že i přes neúplně provedené dokazování prokázal, že dosahoval pravidelných příjmů již před svým zadržením v lednu 2014, přičemž z provedených důkazů je zjevné, že kdyby k tomuto nedošlo, nastoupil by v lednu 2014 jako tzv. agenturní pracovník společnosti Trend Práce s. r. o., do společnosti EUROPRlNT a. s., kam následně nastoupil po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a u které v současné době zaměstnán v trvalém pracovním poměru jako její kmenový pracovník, přičemž za období od 2. 1. 2014 do 1. 7. 2014 mu náleží odškodnění za ušlý zisk v celkové výši 122 400 Kč. Vyjádřil dále názor, že odvolací soud měl případně postupovat ve smyslu §30 OdpŠk a že mu jako poškozenému náleží náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč za každý započatý den výkonu vazby, respektive výkonu trestu odnětí svobody, tedy za 180 dní celkem 30 600 Kč.
Dále žalobce odvolacímu soudu vytkl (2), že se dopustil chybného posouzení otázky výše náhrady nemajetkové újmy, kterou bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem dané věci a závěrům soudu prvního stupně shledal jako zcela zjevně nepřiměřeně vysokou, ačkoliv ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se mu přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy jeví jako nepřiměřeně nízká. V tomto ohledu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5399/2014, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15. K tomu namítl, že odvolací soud postupoval přepjatě formalisticky a nezabýval se okolnostmi promítajícími se v jeho osobnostní sféře, a to celkovou délkou vazby a následného výkonu trestu odnětí svobody a vydáním usnesení o přeměně trestu. Vytkl odvolacímu soudu zejména to, že snížil výši jeho nemajetkové újmy pouze z důvodu jeho trestní minulosti, aniž by přitom zohlednil, že u dvou záznamů z jedenácti došlo k amnestii a v době svého zadržení se zjevně snažil vést řádný život, což dokládá i jeho chování po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Částka stanovená odvolacím soudem 500 Kč za jeden den vazby, respektive výkonu trestu odnětí svobody, se tak podle žalobce jeví zjevně nepřiměřenou.
Podle žalobce (3) rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn, a to zejména v části obsahující nesprávné právní posouzení věci, respektive závěru o nemožnosti vzniku škody na jeho straně podobě ušlého zisku, čímže se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obsažené např. v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II.ÚS 4927/12. K tomu dodal, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, čímž došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Žalobce dále namítl (4), že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, aniž by uvedl důvody, které jej k tomu vedly, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5707/2015, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009) a Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000 a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Podle žalobce odvolací soud, aniž by provedl jím navržené důkazy, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu částečně zamítl, avšak jeho závěry nemají oporu ani v dokazování provedeném již před soudem prvního stupně. Žalobce pak vyjádřil názor, že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen a aby byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je možno dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud se týká žalobcovy námitky (1) ohledně chybného posouzení otázky vzniku škody a příčinné souvislosti odvolacím soudem, pak žalobce svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017 ). Proto v dovolacím řízení nelze účinně uplatnit ani námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015 ).
V poměrech projednávané věci žalobce totiž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a sice z toho, že již před svým zadržením v lednu 2014 dosahoval pravidelných příjmů a že kdyby k zadržení nedošlo, nastoupil by v lednu 2014 do zaměstnání, kam také následně po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nastoupil. Vytýká-li tak odvolacímu soudu, že náležitě nehodnotil výpověď svědkyně M. T. a Potvrzení příslibu zaměstnání od společnosti Trend Práce s. r. o ze dne 13. 4. 2016, přehlíží, že jeho závěr o průkaznosti těchto důkazů vyzněl negativně [viz s. 4 odst. 7 a s. 5 odst. 1 napadeného rozsudku - „…takový důkaz (myšleno Potvrzení o příslibu zaměstnání ze dne 13. 4. 2016) k prokázání ucházejícího zisku nepostačuje; s. 5 odst. rozsudku odvolacího soudu - „Dle závěru odvolacího soudu však žalobce ucházející zisk a v důsledku toho vzniklou škodu neprokázal. Především neprokázal základní skutečnost, že před svým nástupem do vazby a výkonu trestu dosahoval pravidelného příjmu. Takový závěr nečiní ani sám žalobce, když hovoří pouze o příležitostných brigádách a odměnu za takto vykonanou práci není schopen prokázat.“]. Přitom nelze dovodit, že hodnocení těchto důkazu by bylo v extrémním rozporu s vyvozeným závěrem. Žalobce tak napadá právně relevantní skutková zjištění, potažmo skutkový závěr o věci, který je výsledkem volného hodnocení důkazů, a proto lze uzavřít, že uplatňuje nepřípustný dovolací důvod.
Námitka, že odvolací soud měl případně postupovat ve smyslu §30 OdpŠk a že žalobci náleží náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč za každý započatý den výkonu vazby, nemůže rovněž založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, a to s ohledem na shora uvedený závěr, že nebylo prokázáno, že žalobci ušel zisk. Ustanovení §9 OdpŠk ani §30 OdpŠk totiž žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku nezakládá. K náhradě ušlého zisku za vykonanou vazbu paušální částkou nestačí samotný fakt, že poškozený byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž musí být prokázáno, že poškozenému zisk skutečně ušel. K tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006.
Co se týče otázky, zda je v žalobcově případě přiměřené zadostiučinění ve výši 500 Kč za den věznění, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Odvolací soud v daném případě při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy přihlédl obecně k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Mimo jiné s poukazem na žalobcovu trestní minulost vzal v potaz povahu trestní věci - přečin krádeže, která i přes celkovou délku omezení osobní svobody, jež pro žalobce měla dozajista negativní dopad, nepředstavovala výrazný zásah do žalobcovy osobnostní sféry s tím, že následky v žalobcově osobnostní sféře nemohou být srovnávány s následky, které by nesly jiní netrestaní lidé na jeho místě. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 , uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), ke které je třeba dodat, že v ní uvedené rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za den omezení svobody je toliko orientační a lze z něho vybočit ve výjimečných případech.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Výhrady žalobce, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a jeho námitkami, že jeho rozhodnutí nesplňuje požadavek řádného odůvodnění, a že neprovedl jím navržené důkazy, přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit. Jedná se totiž o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( §242 odst. 3 o. s. ř. ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu