ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3450.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3450/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců M. O., a L. O., oba zastoupeni JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 16, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 988.954,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 66/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, č. j. 68 Co 21/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 988.954,- Kč. Žalobci se v řízení domáhali náhrady škody způsobené v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 1184/90 (dále jen „posuzované řízení“). Výše uvedená částka byla vyčíslena jako zákonný úrok z prodlení z částky 658.035,- Kč, která byla v důsledku postupu soudu v jeho držení od 7. 7. 1993 do 13. 2. 2006 a majitelé financí neměli možnost s touto sumou disponovat a užívat ji.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že posuzované řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno k návrhu oprávněných RSDr. Ing. O. O. a M. O. proti povinným Ing. J. T. a P. T., a to prodejem spoluvlastnického podílu k 10/20 rodinného domku, jehož byli oprávnění rovněž spoluvlastníky s podílem 9/10. Dne 15. 1. 1991 byl usnesením soudu prvního stupně nařízen výkon rozhodnutí. Dne 19. 3. 1991 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Výkon rozhodnutí byl znovu nařízen rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 1991, toto rozhodnutí bylo dne 30. 10. 1991 potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu. Dne 28. 6. 1993 oznámili oprávnění dopisem, že jako spoluvlastníci využívají právo přednostního odkoupení nemovitosti. Dne 2. 7. 1993 oznámila žalobkyně, že má zájem složit u soudu v hotovosti odhadní cenu. Tentýž den soud vydal dražební vyhlášku, kterou nařídil dražební jednání a stanovil odhadní cenu draženého spoluvlastnického podílu povinných na částku 658.035,40 Kč, kterou oprávněni složili dne 7. 7. 1993 v pokladně Obvodního soudu pro Prahu 5. Týž den soud usnesením vyslovil, že manželé O. nabývají vlastnické právo k 10/20 rodinného domu od povinných a stávají se podílovými spoluvlastníky rodinného domu v podílu 19/20. Odvolací soud dne 24. 1. 1994 usnesení potvrdil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998 byla usnesení obou soudů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 23. 5. 2000 soud prvního stupně výkon rozhodnutí zastavil. Odvolací soud dne 28. 12. 2000 usnesení potvrdil. Dne 8. 12. 2000 O. O. zemřel. O procesním nástupnictví bylo rozhodnuto dne 1. 9. 2003 tak, že v řízení o výkon rozhodnutí bude pokračováno s nynějšími žalobci. Dopisem ze dne 1. 3. 2001 požádala žalobkyně i za manžela o převod složené částky na svůj blíže specifikovaný účet. Dopisem ze dne 7. 3. 2001 sdělila, že částku nepřijímají, jelikož náleží povinným, neboť v zákonné lhůtě podají dovolání, tedy řízení není pravomocně skončeno. Dne 24. 4. 2003 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost nynějších žalobců. Dne 28. 1. 2004 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců. Dne 3. 3. 2005 Ústavní soud opětovně odmítl ústavní stížnost žalobců. Obvodní soud pro Prahu 5 přípisy ze dne 24. 3. 2005 a ze dne 18. 5. 2005 vyzval žalobce, aby sdělili soudu údaje nezbytné k vrácení složené částky. Dopisem ze dne 24. 6. 2005 adresovaným předsedovi soudu žalobci sdělili, že odmítají částku převzít. Dne 26. 7. 2005 dala soudkyně podnět předsedovi soudu k podání návrhu na přijetí částky 658.036,- Kč do úschovy soudu, neboť soud nemůže splnit závazek vrátit oprávněným uvedenou částku pro jejich prodlení, když soudu neposkytli součinnost potřebnou ke splnění jeho závazku. Návrh byl podán dne 11. 8. 2005. Dne 29. 9. 2005 žalobci sdělili údaje nezbytné k vrácení částky. Platba byla připsána na účet žalobkyně dne 13. 2. 2006. Žalobci předběžně uplatnili nárok u žalované dne 5. 1. 2007. Dne 16. 4. 2007 žalovaná sdělila žalobcům, že jejich žádosti nevyhoví. Na základě výzvy soudu prvního stupně k doplnění skutkových tvrzení žalobci uvedli, že utrpěli škodu tím, že své finanční prostředky svěřili státu a byli zbaveni dispozice s nimi, tj. i nároku na zákonný zisk z úroků. Proto škoda, kterou uplatnili, není hypotetickým nárokem, ale úrokem z finanční částky, který eventuálně mohl plynout. Finanční prostředky žalobců byly v dispozici státu, který s nimi nakládal, a nepochybně i jemu plynul z těchto financí prospěch. Žalobci navrhli provedení důkazu dotazem na Českou národní banku, na jakém druhu účtu byly finanční prostředky žalobců vedeny a jak s nimi bylo obchodováno po dobu, kdy byly na účtech České národní banky.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobci neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně tvrzené škody. V případě požadavku na náhradu škody představovaného dle tvrzení žalobců tím, že pokud by žalobci měli předmětné prostředky v dispozici, pak by s nimi naložili takovým způsobem, že by jim plynul úrokový výnos, jehož výši stanovili jako prospěch, který plynul státu po dobu, kdy měl finanční prostředky uloženy u České národní banky, není tvrzením o škodě, která vznikla žalobcům v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované. Žalobci ani přes poučení soudu prvního stupně netvrdili, že by po určité časové období, kdy neměli finanční prostředky v dispozici, je uložili na konkrétní účet u konkrétního peněžního ústavu s přesně stanovenou úrokovou sazbou a po celou rozhodnou dobu by s těmito finančními prostředky nenakládali (neučinili jakýkoliv výběr, investici těchto finančních prostředků či jejich části apod.) a k prokázání takového tvrzení nenavrhli důkazy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tom, že soudy obou stupňů řešily právní otázky v rozporu s hmotným právem a jde o otázky, které nebyly odvolacím soudem vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají, že právní závěr odvolacího soudu je v příkrém rozporu s přirozeným právem, je naopak projevem soudní arogance a neplní funkci ochránce práv občana. Dovolatelé by finanční částku soudu nezaplatili za předpokladu, že soud bude vydávat chybná rozhodnutí, která zapříčiní, že jejich peníze nebudou zhodnoceny a žalobci s nimi po dlouhou řadu let nebudou moci nakládat. Postup předestřený odvolacím soudem je nesmyslný, neuskutečnitelný a jde pouze o právní obstrukci v nalézání práva. Těžko totiž může občan prokazovat, co by udělal, kdyby existovaly zcela jiné skutečnosti, než které by mohl předvídat, tj. že bude předem vědět, jak by naložil se svými financemi po dobu 13 let. Dovolatelé dále uvádí výčet rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení. Dovolatelé namítají, že v řízení rozhodovala řada soudců a senátů. Nelze po občanovi požadovat, aby správně vyhodnotil, který soud rozhoduje správně a který nikoliv. Dovolatelé tak zdůvodnění případného promlčení odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, následné rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí a postup žalobkyně, která údajně odmítala převzetí jistiny, považují za přenos odpovědnosti za extrémně nesprávný postup soudu na účastníka řízení. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry napadeného rozhodnutí. Uvedla, že dovolatelé byli soudem prvního stupně řádně vyzváni, aby doložili vznik škody v jejich majetkové sféře, což neučinili. Rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejprve je třeba předeslat, že po novele dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 je přípustnost dovolání vymezena ustanovením §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelé zjevně vycházeli z nesprávného předpokladu, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, čemuž nasvědčuje nepřípadný poukaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolateli vymezené přípustnosti dovolání a rovněž z obsahu dovolání však vyplývá, že dle aplikovaného ustanovení §237 o. s. ř. dovolatelé důvod přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
I přes výše uvedené pochybení dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Vznikem škody v souvislosti s nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím se dovolací soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, uvedl: „Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, či v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224).“
Pokud se jedná o náhradu škody spočívající v ušlém zisku, Nejvyšší soud dovodil, že „odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil v dovolání položenou otázku shodně s řešením, kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, neboť ve vztahu ke skutečné škodě dovolatelé nijak netvrdili, že by na jejich straně došlo ke zmenšení majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí, a ve vztahu ke škodě v podobě ušlého zisku dovolatelé vznik škody neprokázali. Daná otázka tudíž nemůže založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť promlčením se odvolací soud nezabýval, tudíž nejde o otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu