ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3477.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3477/2017-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, 2) P. H. , a 3) P. H. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, za účasti Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích 119, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 448/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co 44/2017-350, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co 44/2017-350, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen nákladový výrok II. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 10 C 448/2013-287, a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 10 C 448/2013-287, určil, že Česká republika je vlastnicí pozemku v katastrálním území M. (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaných nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.), že žalovaná 1) je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 3.562,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.), a konečně že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně státu na náhradě nákladů řízení částku 7.123,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
2. Nákladové výroky II. a III. soud prvního stupně odůvodnil následovně:
3. „Pokud jde o náhradu nákladů řízení, o této bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku. Žalobkyně sice byla ve věci plně procesně úspěšná, měla by proto nárok na náhradu nákladů řízení, nicméně výsledek sporu závisel na výsledku znaleckého posudku, zkoumajícího (zpětně), zda byl předmětný pozemek v intravilánu obce či nikoli. Výsledek sporu proto nešlo předem určit a nelze ani dovodit, že by žalovaní, zvláště žalovaní 2) a 3), nesli na vzniku sporu nějakou vinu; soud se proto přiklonil k aplikaci §150 o. s. ř. a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, soud veden výše uvedenou úvahou, rozhodl obdobně tak, že vedlejší účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni účastníci, z toho žalobkyně do nákladového výroku II.
5. V odvolání žalobkyně mj. namítala nezákonnost nepřiznání náhrady nákladů řízení a absenci naplnění podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. Žalobkyně na podporu své odvolací argumentace odkázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) vztahující se k rozhodování o náhradě nákladů řízení a k aplikaci §150 o. s. ř. (ve věcech sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. II. ÚS 826/06, sp. zn. III. ÚS 3299/09, a sp. zn. II. ÚS 2658/10).
6. Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co 44/2017-350, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků, včetně vedlejší účastnice na straně žalovaných, nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
7. Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů (prvoinstančního a odvolacího) řízení odůvodnil následovně:
8. „Soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně citlivě využil svého moderačního práva předvídaného v ustanovení §150 o. s. ř. tím, že žalobkyni, která v soudní při zvítězila a které by formálně náleželo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů (§137, §142 odst. 1 o. s. ř.), toto právo odňal. Vzal přitom správně v úvahu okolnosti případu, kdy rozhodnutí ve věci samé do značné míry záviselo na znaleckém šetření ohledně polohy předmětného pozemku v intravilánu obce v době uzavření kupní smlouvy. Nebylo-li postaveno najisto, kde se předmětný pozemek v rozhodné době nacházel, soud ani účastníci neznali odpověď na otázku, zda za stát jednala k tomu oprávněná organizační složka. Procesní zavinění žalovaných i vedlejšího účastníka se tak značně relativizovalo do té míry, že soudcovské zmírňovací právo nemělo své plné opodstatnění.
9. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z téhož myšlenkového základu jako rozhodování o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (§150, §224 odst. 1 o. s. ř.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (a to do všech jeho výroků) dovolání, byť dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávné aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem, respektive oběma soudy, a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., založený na tvrzení o nesprávně řešené právní otázce rozhodování o nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., a to odchylně od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), vztáhla pouze na dotčené nákladové výroky.
11. Žalobkyně v obšírně koncipovaném dovolání pak rozvedla blíže uplatněný dovolací důvod a zmíněný předpoklad přípustnosti svého dovolání, a to s promítnutím celé řady odkazů především na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byly řešeny otázky týkající se podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř., tj. nepřiznání náhrady nákladů řízení v důsledku uplatněného tzv. moderačního práva soudu.
12. Žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil (v celém rozsahu) rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně – pokud nesměřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II., a dále do výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení – neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (absentuje v něm vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.), v důsledku čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se v uvedeném rozsahu přípustností dovolání; nezbylo tudíž, než v tomto rozsahu dovolání bez dalšího odmítnout.
14. Naopak dovolání směřující proti předmětným nákladovým výrokům je – jak bude rozvedeno níže – přípustné podle §237 o. s. ř. a je i důvodné.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
18. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
19. Z obsahu spisu (srov. též žalobkyní učiněnou specifikaci nákladů řízení prvoinstančního řízení v jejím odvolání na č. l. 324) je zřejmé, že oběma soudy žalobkyni odepřená částka na náhradě nákladů řízení přesahuje výši 50.000 Kč, pročež lze konstatovat, že se zde neuplatní režim ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání žalobkyně proti dotčeným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je také – jak bylo shora naznačeno – i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení uvedené procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu.
20. Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).
21. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
22. Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i na odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1984/2016, nebo ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5801/2016).
23. Ačkoliv žalobkyně ve svém odvolání odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, která podle jejího názoru se vztahuje na problematiku podmínek pro uplatnění moderačního práva, odvolací soud se s takto uplatněnou právní argumentací v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, respektive na tuto argumentaci vůbec nereagoval, což již samo o sobě koliduje s právem účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12).
24. Již pro tuto okolnost byl tedy osvědčen důvod (v dovoláním dotčeném rozsahu) ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu.
25. Kromě toho žalobkyně (ve stručnosti shrnuto z její obsažné dovolací argumentace) správně a důvodně odkazuje na judikaturu dovolacího soudu v otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení, respektive naplnění podmínek pro aplikace §150 o. s. ř., jež stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
26. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
27. Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace §150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud, když opakovaně zdůrazňuje, že: „i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení, a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127)“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06).
28. Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
29. V judikaturou shora vyložených mezích se ovšem odvolací soud nepohyboval, neboť své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založil toliko v akcentu okolnosti, že „rozhodnutí ve věci samé do značné míry záviselo na znaleckém šetření ohledně polohy předmětného pozemku“ , aniž by zohlednil další okolnosti, které podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba před rozhodnutím o využití moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit a promítnout do odůvodnění rozhodnutí, pakliže soud dospěje k závěru o nezbytnosti aplikace §150 o. s. ř.
30. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na neúplných a tudíž nesprávných právních závěrech. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v předmětné jeho části bez jednání zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
31. Právní názor odvolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu