ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3492.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3492/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Fotovoltaická elektrárna Eliška - Čáslav s. r. o , identifikační číslo osoby 289 194 08, se sídlem v Tuchlovicích, Hornická 639, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 83/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, č. j. 68 Co 452/2015-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na České republice domáhala zaplacení 2 892 760,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena přijetím zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonu (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Uvedeným zákonem byl zaveden povinný odvod ze státní podpory vyplácené dle zákona č. 180/2005 Sb. za elektřinu vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 (dále jen „solární odvod“). Zavedení solárního odvodu podle žalobkyně zásadním způsobem ovlivnilo její podnikání a ve svém důsledku představovalo nucené omezení jejího základního práva vlastnit majetek, za což jí dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, náleží náhrada.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 18 C 83/2013-51, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je možné v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále „OdpŠk”, posuzovat existenci „rdousícího efektu“ solárního odvodu tak, jak jej specifikoval Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, uveřejněném pod č. 220/2012 Sb. V tomto směru odvolací soud nepochybil, pokud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu) dospěl k závěru, že námitku likvidačního dopadu solárního odvodu nelze s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení, nýbrž v řízení daňovém (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn 32 Cdo 267/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. I. ÚS 2363/14). Je totiž primárně věcí finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14). Tyto závěry bezpochyby dopadají i na řešenou věc. Posouzení této otázky odvolacím soudem tudíž není ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit.
Žalobkyně dovolacímu soudu dále předestřela otázku, zda je možné (za analogické aplikace zákona č. 82/1998 Sb.) se na státu domáhat náhrady škody dle čl. 11 odst. 4 Listiny za nucené omezení vlastnického práva způsobené přijatou legislativou. Možnost takového postupu dovozovala žalobkyně ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Žalobkyně v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že důvod jejího nároku uplatněného žalobou nespatřoval přímo v porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, ale v legislativní činnosti žalované, a že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, dospěl k závěru, že nebyla dána existence odpovědnostního titulu jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu.
Uvedená námitka žalobkyně se ovšem míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z předložené otázky totiž plyne, že před jejím posouzením bylo nezbytné zhodnotit otázku, zda došlo k protiústavnímu omezení vlastnického práva žalobkyně. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud se v prvé řadě zabýval možnými protiústavními důsledky zákonných opatření zavádějících solární odvod a odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém Ústavní soud dovodil, že tato opatření jsou v souladu s ústavním pořádkem. Odvolací soud následně uzavřel, že v projednávané věci nelze rozhodnout o neústavnosti těchto opatření. Současně, jak už bylo výše uvedeno, odvolací soud ani nemohl zkoumat existenci individuálních ústavně nepřípustných (likvidačních) důsledků těchto opatření. Je tedy zřejmé, že pokud odvolací soud nemohl dojít k závěru o protiústavním omezení vlastnického práva žalobkyně, nepříslušelo mu ani posuzovat, zda žalobkyni příslušela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Z toho rovněž plyne, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nebyl povinen zkoumat, zda je možné se za analogického použití zákona č. 82/1998 Sb. domáhat na státu náhrady škody z titulu porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Na základě výše uvedeného je možné uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení výše předestřené otázky nespočívalo, a daná otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu