ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3642.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3642/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. C. s.r.o., a 2) R. M., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 48/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2008, č. j. 1 Co 131/2007-88, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.232,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 23 C 48/2006-62, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 1 Co 131/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobce neoprávněné zásahy
do svých osobnostních práv spatřuje v tom, že v prostorách firmy prvního žalovaného byly na jeho adresu vzneseny poznámky, že je nesolventní a nemá snahu vyrovnat dluh za opravu svého poškozeného auta, že tento žalovaný nepřizval žalobce k prohlídce svého poškozeného automobilu likvidátorem pojišťovny a že druhá žalovaná sdělila prvnímu žalovanému, že žalobce je viníkem dopravní nehody a při vyšetřování této nehody nepravdivě vypovídala před orgány Policie ČR. Soud uvedl, že existence výroků o insolventnosti žalobce a jeho neochotě vyrovnat dluh nebyla prokázána a i v případě, že by prokázána byla, nejednalo by se o výroky difamující, neboť by byly pravdivé, protože žalobce prvnímu žalovanému za opravu automobilu skutečně nezaplatil, i když mu pojišťovnou bylo v souvislosti s nehodou vyplaceno plnění přesahující částku 100.000,- Kč, přičemž pro vymožení úhrady za opravu byla proti žalobci nařízena exekuce. Ani nepřizváním žalobce k prohlídce vozidla nedošlo k žádnému zásahu
do osobnostní složky žalobce. Sdělení druhé žalované o tom, že žalobce je viníkem nehody se opíralo o výsledky šetření Policie ČR, takže její výrok byl pravdivý. Nebylo také prokázáno, že by před orgány Policie ČR vypovídala nepravdivě. V řízení proto nebyly prokázány neoprávněné zásahy žalovaných do osobnostních práv žalobce. Nebyla proto dovozena odpovědnost žalovaných podle ustanovení §13 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž se domnívá, že dovolací soud může dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zejména poukazuje na to, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a nesouhlasí se způsobem, kterým byla Policií ČR nehoda vyšetřena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření navrhli odmítnutí podaného dovolání jako nepřípustného.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a další související zákony, konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaných, představována částkou 15.232,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu