ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3725.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3725/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , IČO 646 08 565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 33/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2013, č. j. 22 Co 568/2012-33, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. července 2012, č. j. 18 C 33/2012-20, zamítl žalobu na zaplacení částky 157.500,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení, které se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobou podanou dne 20. září 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 250/2006, se žalobkyně domáhala peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky dosud neskončeného řízení, vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 139/2002. V předmětném řízení Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. července 2008 žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2009 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Věc 27 C 250/2006 byla pravomocně skončena dne 28. dubna 2009. Žalobkyně podala dne 29. června 2009 proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. ledna 2011. Ústavní soud dne 19. října 2011 odmítl ústavní stížnost žalobkyně v dané věci. Rozhodnutí o ústavní stížnosti nabylo právní moci dne 3. listopadu 2011. Žalobkyně pak uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s tvrzenými průtahy v řízení, ale žalovaná této žádosti nevyhověla. Soud prvního stupně celkovou dobu posuzovaného řízení (sice) považoval za nepřiměřenou (přesto však) na samé hranici přiměřenosti, přičemž v postupu soudů neshledal průtahy, neboť jednotlivé úkony byly realizovány v přiměřených lhůtách, věc byla projednávána na 4 stupních soudní soustavy a žalobkyně neuvedla žádná konkrétní tvrzení, z nichž by vyplýval větší význam řízení pro ni. Proto soud považoval za dostatečnou satisfakci konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2013, č. j. 22 Co 568/2012-33, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, jinak ho potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho hodnocením délky původního řízení jako nepřiměřené a dodal, že z jeho činnosti je mu známo, že žalobkyně i její statutární zástupce osobně vedou velké množství sporů, včetně sporů o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vesměs neúspěšných, a průběh jednoho z nich nemůže její postavení významněji ovlivnit. Ztotožnil se i se závěrem, že postačující formou zadostiučinění je konstatování práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně toto konstatování uvedl pouze v odůvodnění rozsudku, nikoli také v jeho výroku, odvolací soud toto pochybení napravil svým rozhodnutím.
Proti rozsudku Městského soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění všech jednotlivých předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o.s.ř. Je zejména přesvědčena, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně zhodnotil významnost věci pro ni. Za otázku zásadního významu považuje, zda nevýznamnost či bagatelnost věci a tím i nepřiznání peněžitého odškodnění lze odůvodnit názorem soudu, že je mu známo, že žalobce i jeho statutární zástupce osobně vedou velké množství sporů o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem . Domnívá se, že jí mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích. Věc byla podle dovolatelky rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přes relativní obsáhlost dovolání žalobce však ve skutečnosti neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání ve své podstatě nevyhovuje; v případě žalobkyní formulovanou výše uvedenou právní otázkou se odvolací soud od své rozhodovací praxe neodchýlil, přičemž současně nevidí důvodu v tomto ohledu přikročit k její změně.
Především je třeba uvést následující. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči, jak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu a rovněž ho lze vzít v úvahu v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (obdobně srovnej rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Nejvyšší soud také již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Je tedy zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. dubna 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu