ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3767.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3767/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích, Bratislavská 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 267/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č. j. 70 Co 144/2015-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 19 C 267/2011-131, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 6 359 832 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedené částky se žalobce v řízení domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedených u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96, 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000 a 3 C 118/2003 (dále jen „posuzovaná řízení“). Žalobce uvedl, že v roce 1996 ukončil své podnikání z důvodu nevyhovění jeho žalobě z 2. 9. 1996. S ohledem na ukončení podnikání se znatelně snížily jeho příjmy. Škoda spočívá v ušlém zisku z tohoto podnikání.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně popsal průběh posuzovaných řízení. Řízení vedené pod sp. zn. 3 C 119/96 (dále jen „první řízení“) bylo zahájeno dne 2. 9. 1996, přičemž žalobce se žalobou domáhal vydání majetkového podílu v celkové výši 736 406 Kč proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu RADBUZA ve Staňkově. Soud prvního stupně žalobu zamítl, přičemž toto rozhodnutí odvolací soud potvrdil. Dovolání bylo zamítnuto a ústavní stížnost odmítnuta. Řízení tak skončilo dne 19. 11. 1998. Řízení vedené pod sp. zn. 4 C 16/99 (dále jen „druhé řízení“) bylo zahájeno dne 2. 2. 1999. Žalobce se v tomto řízení domáhal proti témuž žalovanému zaplacení částky 528 586 Kč s příslušenstvím jako úhrady živého a mrtvého inventáře. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. Ústavní stížnost byla odmítnuta. Řízení skončilo dne 26. 4. 2000. Řízení vedená pod sp. zn. 3 C 9/2000 a 3 C 8/2000 byla zahájena žalobami podanými 19. 1. 2000, přičemž tato řízení následně byla spojena do řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 118/2003 (dále jen „třetí řízení“). Podstatným v tomto řízení byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 247/2003, jímž byly zrušeny rozsudky soudů nižších stupňů a na jehož základě byl žalobce následně ve věci úspěšný. Řízení bylo skončeno dne 12. 11. 2009. Po právní stránce soud prvního stupně ve vztahu k prvnímu a druhému řízení shledal důvodnou vznesenou námitku promlčení, neboť nárok na náhradu škody byl u žalované uplatněn až v roce 2008. Ve vztahu k třetímu řízení uvedl, že tvrzenou škodu, která měla začít vznikat v roce 1996 v podobě ušlého zisku z důvodu ukončení podnikání, nelze stavět do příčinné souvislosti s vedením i dalších řízení, která žalobce inicioval. Soud neshledal ani existenci tvrzeného odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu), neboť řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá, ani v řízeních nebyly neopodstatněné průtahy. Žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzenými odpovědnostními tituly a vznikem škody, nebyl nikterak donucen, aby své podnikání v roce 1996 ukončil. Žalobce neuváděl jako odpovědnostní titul nezákonné rozhodnutí soudu, ačkoli jeho skutková tvrzení uvedená v žalobě k tomuto hodnocení v podstatě směřovala. Pokud jde o rozhodnutí v prvním řízení, tato nebyla pro nezákonnost změněna či zrušena.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Jakkoli žalobce poukazoval na to, že šlo ve všech případech o řízení mezi týmiž účastníky, jež se týkala totožných nároků, nelze několik po sobě jdoucích řízení spojovat pro účely náhrady škody v jedno. Při posuzování námitky promlčení je třeba zohlednit pravomocné skončení každého z nich, resp. definitivní skončení každého z nich po rozhodnutí o všech, tedy i mimořádných opravných prostředcích. První dvě řízení skončila více než 11, resp. 9 let před uplatněním práva u žalované a ještě o téměř dva roky déle před podáním žalob. Jakékoli nároky na náhradu škody s těmito řízeními související, i kdyby byly jinak po právu, jsou promlčeny. Ve vztahu k třetímu řízení je pojmově vyloučeno, aby ukončení podnikání žalobce v roce 1996 jako následek bylo v jakékoli příčinné souvislosti s řízením, jež bylo zahájeno až v roce 2000.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky práva hmotného, která dosud nebyla řešena, a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že ve všech případech se jednalo o řízení mezi týmiž účastníky, jež se týkala totožných nároků. Nelze proto posuzovat z časového hlediska definitivní skončení každého řízení samostatně, ale je třeba přihlédnout k délce řízení počínaje prvním řízením a konče třetím řízením. Soudy nižších stupňů tudíž pochybily, pokud přihlédly ke vznesené námitce promlčení a nezabývaly se celkovou délkou řízení. Dále dovolatel namítá, že mezitimním rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích č. j. 3 C 118/2003-248 bylo rozhodnuto, že nárok žalobce je po právu, a bylo konstatováno, že tento uplatnil řádně již 2. 9. 1996. Žalobce tedy mohl být úspěšný se svým nárokem již v prvním řízení. Byla tak naplněna existence odpovědnostního titulu spočívajícího v průtazích a nesprávném rozhodování soudu, existence příčinné souvislosti a vznik škody. Pokud by soud vyhověl nároku žalobce již v roce 1996, nemusel tento ukončit své podnikání. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalšího dovolatelem uvedeného důvodu, a to nebyla-li odvolacím soudem řešená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Předně dovolací soud uvádí, že již z dovolacích námitek je zjevné, že sám dovolatel nespojuje vznik škody s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, případně v průtazích v řízení, ale s tím, že již v prvním řízení nebylo rozhodnuto tak, jak bylo rozhodnuto v řízení třetím. Tímto dovolatel míří, jak uvedl již soud prvního stupně, na formu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V takovém případě by ovšem musela být splněna podmínka dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tudíž aby dané rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Dovolatel tak rovněž v dovolání vznik tvrzené škody klade do příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
Trvá-li sám dovolatel na posouzení příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a délkou řízení, pak dovolací soud uvádí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi délkou třetího řízení a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li dovolatel proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k prvnímu řízení dovolatel vymezuje otázku, zda pro posouzení vznesené námitky promlčení měla být řízení posuzována jako jeden celek, anebo jako řízení samostatná. Nejvyšší soud ve své judikatuře v případě formy odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, případně průtazích v řízení, rozlišuje, zda je do příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem kladen vznik újmy majetkové, nebo vznik újmy nemajetkové. V usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, Nejvyšší soud uvedl: „[Z]atímco při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu.“
Mezi právem na náhradu nemajetkové újmy a právem na náhradu újmy majetkové je nezbytné rozlišovat rovněž při posouzení vznesené námitky promlčení. Dle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk pro nemajetkovou újmu platí: „Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“ Ve vztahu k právu na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem se obdobný korektiv neuplatňuje. Pro posouzení námitky promlčení tak je třeba vycházet z §32 odst. 1 věty první OdpŠk: „Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“
Klade-li dovolatel vznik škody spočívající v ušlém zisku ze skončeného podnikání do příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v soudním řízení, pak tento nesprávný úřední postup, dle výše uvedeného, může spočívat jen v průtazích v řízení, nikoli v nepřiměřené délce jako celku. Současně takový průtah musel nastat ještě před tím, než došlo ke skončení podnikání dovolatele, od nějž dovolatel odvíjí vznik škody, tudíž do roku 1996. Na vyřešení otázky, kterou dovolatel vymezuje, tudíž zda mají být uvedená řízení posuzována jako celek, napadené rozhodnutí nezávisí, neboť v případě promlčení práva na náhradu majetkové škody není konec řízení nikterak významný. Významné je pouze to, kdy se dovolatel dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, což muselo nastat ještě před rokem 1996, jak dovodily soudy nižších stupňů.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že rovněž dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné, a to ani podle §237 o. s. ř. (upravujícího přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými se končí odvolací řízení, tj. jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně), ani podle §238a o. s. ř. (neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nepřipustil změnu žaloby, mezi zde vyčtenými rozhodnutími odvolacího soudu vydávanými v průběhu odvolacího řízení uvedeno není).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu