ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3862.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3862/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně HS INKASO s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Vodňanského 538/4, IČ: 49618521, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Krnově, Zámecké náměstí 2068/4, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 392/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2008, č.j. 8 Co 101/2008-58, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2008, č.j. 8 Co 101/2008-58, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. října 2007, č.j. 12 C 392/2006-34, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2007, č.j. 12 C 392/2006-34, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalovanému domáhala určení, že „kupní smlouva ze dne 4.4. 2005 uzavřená mezi J.K., bytem B. a M. K. (,) bytem L. nad M. č. 327, D. u B., na straně jedné jako prodávajícímu (prodávajícím) , a žalovaný (m) , na straně druhé jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 66 v katastrálním území L. nad M., obec L. nad M., okres B., a to pozemku parcela č. 64 o výměře 1.165 m2 a na něm stojící budovy č.p. 86 (dále též „předmětné nemovitosti“) , je vůči žalobci neúčinná.“ Po provedeném řízení soud prvního stupně skutkově uzavřel, že „mezi žalovaným, jako kupujícím, a matkou žalovaného a povinným [roz. J. K. st., dlužníkem žalobkyně a otcem žalovaného (dále též „J. K. st.“ nebo „dlužník žalobkyně“)] , jako prodávajícím, byla uzavřena kupní smlouva. Žalovaný nevěděl o úmyslu žalobce zkrátit svého věřitele.“ Soud prvního stupně v rozsudku dále neúplně citoval „§42a občanského zákoníku“ , aniž by při citaci odlišil jednotlivá ustanovení uvedeného hmotněprávního pravidla chování, a dále uvedl, že „Žalovaný tvrdil, že úmysl svého otce zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Soud provedl dokazování, ze kterého vyplynulo, že již roku 1996, kdy byl žalovaný dosud nezletilý, byla zrušena společná domácnost jeho rodičů. Manželství rodičů pak bylo rozvedeno dnem 14.11. 2000...Žalovaný v řízení uváděl, že rodiče mu vždy nemovitost v L. nad M. č. 86 s pozemkem chtěli do jeho výlučného vlastnictví darovat. Teprve po zjištění, že otec žalovaného má dluhy u Okresní správy sociálního zabezpečení a společností Z. a.s. (,) se rozhodl tyto dluhy tzv. vyplatit, tedy zaplatit těmto dvěma věřitelům a za finanční prostředky v částce odpovídající dluhu nemovitosti od rodičů koupit tak, aby již na ni nevázly žádné závazky. Žalovaný uváděl, že při zjišťování věřitelů vycházel s (z) výpisu z katastru nemovitostí, kde žádné dluhy uvedeny nebyly a dále vycházel ze sdělení svého otce, který mu sdělil, že jiné dluhy nemá. Soud se tedy zaměřil na hodnocení, zda žalovaný vynaložil náležitou pečlivost, aby mohl poznat úmysl svého otce zkrátit věřitele. Soud přihlížel ke skutečnosti, že pohledávka žalobce byla soudně přiznána rozsudkem, který nabyl právní moci 1.6. 2004, exekuce pro tuto pohledávku byla nařízena dne 19.8. 2005. K prodeji nemovitostí došlo v mezidobí mezi těmito dvěma událostmi, kdy ve výpise z katastru nemovitostí ze dne 13.10. 2004...figurují pouze dvě omezení vlastnického práva, a to exekuce vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 ENc 768/2003 a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva sp. zn. Okresního soudu v Bruntále 1 E 486/2004. V době sepisu smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tedy ke dni 25.8. 2004 ani ke dni 4.4. 2005, kdy byla uzavřena samotná kupní smlouva, nebyla exekuce ve prospěch žalobce dosud nařízena. Ze samotného textu kupní smlouvy vyplývá, že žalovaný uhradil všechny jemu známé dluhy svého otce, přičemž tyto dluhy dosahovaly částky 156.459,- Kč a byly hrazeny žalovaným přímo věřitelům povinného. Hodnota nemovitostí ke dni převodu byla vyšší, žalovanému tedy nic nebránilo žádat o poskytnutí úvěru ve vyšší výši, pokud by o dluhu vůči žalobci věděl. Soud při rozhodování přihlížel jak k postupu žalovaného při samotném uzavírání kupní smlouvy, ze kterého vyplývá snaha uhradit dluhy vůči všem známým věřitelům svého otce, tak ke skutečnosti, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým 2.4. 2004 bylo rozhodnuto o povinnosti povinného vůči předchůdci žalobce, byl rozsudkem pro zmeškání a za situace, kdy žalobu je možné doručit do vlastních rukou žalovaného fikcí stejně tak jako předvolání k jednání i samotný rozsudek, nemusel se prakticky samotný povinný o skutečnosti, že byl tento dluh soudně přiznán, dozvědět. Za situace popsané v rozvodovém a opatrovnickém rozsudku má soud rovněž za to, že by bylo v rozporu s dobrými mravy (,) pokud by byl žalovaný, kromě úhrady jemu známých dluhů, zavázán hradit dluh svého otce, který vznikl z leasingové smlouvy uzavřené v roce 1999, když prokazatelně již v roce 1996 jeho otec opustil společnou domácnost a v roce 1998 již měl prokazatelně trvalé bydliště v obci B.“
Výše citovanému skutkovému závěru soudu prvního stupně v rozsudku předcházejí jednotlivá dílčí skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování, když na konci každého takového dílčího skutkového závěru jsou uvedeny důkazy, z nichž soud tato zjištění učinil. Soud prvního stupně závěr o tom, že žalovaný zákonem presumovaný úmysl (viz k tomu níže) svého otce J. K., resp. dlužníka odporovatelným právním úkonem zkrátit žalobkyni i při náležité pečlivosti nemohl poznat, čerpal - jak lze zjistit z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – ze skutkových zjištění učiněných jednak z vyjádření (nikoliv výslechu) žalovaného (srov. druhý odstavec na str. 2 odůvodnění rozsudku ve vztahu ke třetímu odstavci na str. 3 téhož rozsudku) a dále z těchto důkazních prostředků – [ „(shodná tvrzení účastníků, rozsudek Okresního soudu v Bruntále vydaný dne 14.11. 2000 pod č.j. 12 C 567/2000-14) , viz druhý odstavec in fine na str. 3 cit. rozsudku) a [ („shodná tvrzení účastníků, smlouva o smlouvě budoucí ze dne 25.8. 2004, kupní smlouva ze dne 4.4. 2005 včetně návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 4.4. 2005, výpis z katastru nemovitostí, list vlastnictví č. 66 pro katastrální území L. nad M.)“ , viz první odstavec in fine na str. 4 uvedeného rozsudku].
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil jak se skutkovým závěrem, tak i s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně vyjma závěru „ o tom, že otec žalovaného v době sepisu právního úkonu, tj. kupní smlouvy, nevěděl o svém dluhu, který měl vůči Š. z titulu pravomocného rozsudku pro zmeškání.“ Naopak soudem prvního stupně správně učiněný závěr, „že žalovaný nemohl o úmyslu dlužníka – svého otce zkrátit odporovatelným úkonem věřitele ani při náležité pečlivosti vědět...koresponduje totiž se zjištěním, že žalovaný v době učinění právního úkonu vycházel jednal (jednak) ze sdělení otce a dále z výpisu z katastru nemovitostí, přičemž v samotném postupu žalovaného, před sepisem kupní smlouvy, který uhradil všem známým věřitelům dluhy svého otce, je možno splnění shora uvedené podmínky náležité pečlivosti podle názoru odvolacího soudu považovat za naprosto dostačující. Pro tento závěr svědčí i další okresním soudem zjištěné a prokázané skutečnosti, totiž, že žalovaný od roku 1996, kdy otec opustil společnou domácnost, nemohl být ani informován o majetkové a finanční situaci, poněvadž se s ním nestýkal na takovéto úrovni, která by vědomost žalovaného předpokládala.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“), která přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka má za to, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z důvodu, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a také proto, že právní otázka, na které tento případ stojí, dosud nebyla vyřešena. Podle dovolatelky nejzásadnější skutečností, kterou je třeba v předmětné věci vyřešit, „je potřebná míra dokazování ke zjištění, zda žalovaný nevěděl o úmyslu svého otce zkrátit věřitele a ani o něm vědět nemohl, přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu svého otce – dlužníka.“ Oba soudy při svých závěrech vyšly jednak z listinných důkazů, kterými bylo prokázáno, že od roku 1996 žalovaný a jeho otec nebydlí ve společné domácnosti, jednak z výslechu žalovaného, který před soudem prvního stupně vypověděl, že se s otcem dlouhodobě nestýká. Podle dovolatelky „Zásadní otázkou, na kterou je třeba odpovědět, je tedy, zda takováto míra dokazování postačí k právnímu závěru, že žalovaný unesl důkazní břemeno a žaloba byla zamítnuta důvodně, to vše v situaci, kdy úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu jsou občanským zákoníkem výslovně předpokládány.“ Dovolatelka namítá, že styky žalovaného s jeho otcem a jejich intenzita nebyly vůbec nijak zkoumány; otec ani matka žalovaného nebyli vyslechnuti, stejně tak nebyl vyslechnut žádný jiný svědek, který by se jakkoliv vyjádřil ke stykům žalovaného a jeho otce. Soudy tak za prokázané vzaly skutečnosti, které uvedl ve své výpovědi žalovaný, přičemž tyto skutečnosti nepodrobil žádnému dalšímu dokazování. Dovolatelka ve svém dovolání dále zpochybňuje učiněná skutková zjištění, z nichž oba soudy vycházely, poukazuje na nedostatečné dokazování, na rozpory ve výpovědi žalovaného či na nápadný rozpor mezi znaleckým posudkem zjištěnou cenou předmětných nemovitostí a kupní cenou s tím, že žalovaný nabyl od svého otce nemovitosti za pouhý zlomek (zhruba 30%) jejich odhadní ceny. V nedostatečně provedeném dokazování dovolatelka rovněž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Podle jejího názoru „musí být důkazní zkoumání v předmětné věci a v kauzách obdobných mnohem intenzivnější, neboť v případě, že by soudní praxe uznala popsanou míru dokazování za dostatečnou ke konstatování, že žalovaný nevěděl o úmyslu svého otce zkrátit věřitele a ani o něm vědět nemohl, přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu svého otce – dlužníka, jednalo by se o právní přístup ohrožující a poškozující práva věřitelů, k jejichž ochraně bylo ust. §42a do občanského zákoníku zakotveno. Akceptace předmětného postupu by znamenala, že v případě, že rodiče a jejich potomci nebydlí ve stejné domácnosti (případ velmi typický zejména pro dospělé potomky, což je i případ žalovaného) a tito potomci prohlásí, že se se svými rodiči nestýkají (což lze logicky i účelově očekávat), postačoval by takovýto postup bez dalšího k účinné obraně proti věřitelům domáhajícím se svých práv dle ust. 42a občanského zákoníku.“ Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že předmětné dovolání je ze zákona nepřípustné, napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, když oba soudy řešily právní otázku zcela v souladu s hmotným právem a ustálenou judikatorní praxí. Zdůraznil dále, že soud prvního stupně řádně a plně se vypořádal se všemi skutečnostmi a důkazy, na základě nichž zcela správně došel k závěru, že žalovaný nevěděl a ani při náležité pečlivosti vědět o úmyslu dlužníka žalobkyně zkrátit svého věřitele nemohl, což byl nepochybně i důvod, který vedl odvolací soud k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného rozhodnutí. Žalovaný se zcela ztotožňuje se závěry učiněnými oběma soudy. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl, případně je zamítl, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je zákonné a správné.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákona č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) na základě řádně a včas podaného dovolání zabýval se jeho přípustností, neboť v dané věci odvolací soud rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se jednalo o případ předvídaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., kdy rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 30. června 2009 dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle třetího odstavce téhož zákonného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. založený na tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež v poměrech dané věci je spatřován (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace) v nedostatečně provedeném dokazování, pak je třeba uvést, že prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka přípustnost svého dovolání založit nemohla. Je tomu tak již z toho důvodu, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska posledně uvedeného dovolacího důvodu může Nejvyšší soud přezkoumávat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková po právní stránce otázka zásadního významu nastolena nebyla.
Dovolatelka ovšem současně uplatnila i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který vymezila tak, že zjištěný skutkový stav věci neumožňoval (ani) odvolacímu soudu učinit právní závěr, že v daném případě nebyly splněny podmínky ve smyslu §42a obč. zák. zakotvující institut odporovatelnosti právního úkonu.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného právního úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§42a odst. 1 obč. zák).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 obč. zák.) nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§42a odst. 4 obč. zák.).
Smyslem odpůrčí žaloby je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovatelný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba tedy je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, publikovaný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998); vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - jen tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, pak musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
Jsou-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázány podmínky předvídané v hypotéze právní normy - ustanovení §42a obč. zák., soud v takové procesní situaci přistoupí k aplikaci tohoto hmotněprávního ustanovení. V případě, že odpůrčí žalobou dotčený právní úkon byl učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, občanský zákoník vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele předvídá. Pokud druhá strana (osoba blízká dlužníku) míní tuto zákonem presumovanou právní domněnku vyvrátit, přechází na ni – i když se nachází v postavení žalované strany – břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tedy v tom směru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Závěr o tom, že v konkrétním případě se žalovanému coby druhé straně (osobě blízké dlužníku) odporovaného právního úkonu podařilo tuto zákonnou domněnku vyvrátit (z povahy věci) předpokládá relevantní skutková zjištění, která takový závěr (materiálně) opodstatňují.
Nejvyšší soud ve svém (aktuálním) rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, judikoval následující právní závěry, jež lze přiměřeně vztáhnout i tento posuzovaný případ:
„I. Závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu.
II. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti námitky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být protichůdná, resp. rozporná.
III. Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.“
Nejvyšší soud má za to, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, neumožňoval odvolacímu soudu dospět k danému právně kvalifikačnímu závěru o nedůvodnosti podané odpůrčí žaloby. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (k tomu srov. shora učiněnou úvodní referenci skutkového základu věci, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně), nalézací soud, ač v řízení vyslechl žalovaného (viz protokol o jednání před okresním soudem dne 30. října 2007 na č.l. 28 a násl. spisu), z tohoto důkazního prostředku ve skutečnosti žádné skutkové zjištění neučinil, ale ani neuvedl, proč z tohoto důkazu nezjistil pro rozhodnutí ve věci žádnou zásadně významnou skutečnost (např. v důsledku nevěrohodnosti výpovědi žalovaného). Namísto toho uvedený soud skutková zjištění čerpal ze shora cit. (provedených) listinných důkazů, s přihlédnutím k vyjádření žalovaného, jakož i s ohledem na „shodná tvrzení účastníků“ , ačkoliv ze spisu je zřejmé, že dovolatelka se právě k tvrzení žalovaného, jež se týkalo předmětné presumované zákonné domněnky, zcela nesouhlasně vymezovala. Jinými slovy řečeno, skutkový stav, jak byl obsažen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z nějž nakonec při svém rozhodování vycházel i odvolací soud, neumožňoval odvolacímu soudu, ale ani soudu prvního stupně, přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o tom, že žalovaný uvedenou domněnku o vědomosti úmyslu otce zkrátit věřitele (žalobkyni) úspěšně vyvrátil. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze tedy i na tuto věc vztáhnout shora citované judikované závěry dovolacího soudu týkající se vztahu dílčích skutkových zjištění, závěru o skutkovém stavu věci a právním posouzení věci. Z toho je ovšem zřejmé, že dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno nejen přípustným, ale též i důvodným.
Vzhledem k přípustnosti dovolání bylo též povinností Nejvyššího soudu ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávném rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud tak učinil a takovou vadu, zatěžující nejen odvolací, ale i prvoinstanční řízení, zjistil.
Jakkoliv je zřejmé, že v řízení o odpůrčí žalobě týkající se právního úkonu učiněného mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou v souvislosti s vyvrácením právní domněnky o vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka věřitele (žalobce) zkrátit věřitele leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké dlužníka, nelze současně opomíjet, že řízení o odpůrčí žalobě je řízení sporné, jež na základě podané žaloby bylo zahájeno žalobcem coby věřitelem dlužníka, který podle žalobního tvrzení měl předmětný zkracující právní úkon učinit. Opakovaně zdůrazněno, smyslem odpůrčí žaloby – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Z toho ovšem vyplývá, že pokud v řízení soud dospěje k závěru, že právní domněnka o vědomosti žalovaného (osoby blízké dlužníka) stran úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce) byla vyvrácena, měl by soud takový výsledek v daném procesním stadiu za přiměřeného použití §118a odst. 3 o.s.ř., s ohledem na princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, žalobci procesně signalizovat. V opačném případě, jako se tomu ostatně stalo v posuzované věci, dovolatelka nemohla dost dobře předpokládat, že v odvolacím řízení se pro ni procesní situace nevyvíjí příznivě a že i odvolací soud, i přes námitky, které dovolatelka učinila v rámci podaného odvolání, se ztotožňuje s výsledkem dokazování v nalézacím řízení, obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně (jak již shora bylo připomenuto) z výslechu žalovaného neučinil žádné skutkové zjištění. Jinými slovy řečeno, bylo by absurdní a ve své podstatě potlačující princip spravedlivého procesu, aby v procesní situaci, kdy žalující věřitel se žalobou domáhá určení právní neúčinnosti zkracujícího právního úkonu vůči druhé straně tohoto úkonu – žalovanému, který je osobou blízkou dlužníka a kdy občanský zákoník v ustanovení §42a odst. 2 presumuje vyvratitelnou právní domněnku o vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, se žalobce o výsledku (v tomto případě) unesení důkazního břemene žalovaného dozvěděl až z vydaného (vyhlášeného) rozsudku. Nejvyšší soud proto zaujímá právní názor, že v těchto situacích je z vyložených důvodů nezbytné přiměřeně použít postupu zakotveného v ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. tak, aby žalobci jako procesnímu subjektu, který zaktivizoval dané sporné řízení s vymezeným předmětem, byla dána procesní možnost nově argumentovat a případně navrhovat důkazy, jež by mohly zpochybnit dosavadní výsledek dokazování. Nejde zde o „ přesun důkazního břemene“ v pravém slova smyslu, nýbrž o promítnutí požadavku signalizovat žalující straně dosavadní výsledek (důkazního) řízení, pokud důkazní situace v její prospěch nevyznívá příznivě a je proto spravedlivé (fair proces) před rozsouzením věci umožnit jí na takto vzniknuvší situaci procesně reagovat.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací řízení je zatíženo (shora popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí (rozsudek) a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu