ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3875.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3875/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. A., zastoupené advokátem, proti žalované M. A., zastoupené advokátem, o 115.287,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 230/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2006, č. j. 44 Co 156/2003 - 79, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2006, č. j. 44 Co 156/2003 - 79, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 1. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 57, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 3. 3. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 61, tak, že žaloba
o zaplacení 3.500,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2006, č. j.
44 Co 156/2003 - 79, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 1. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 57, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 3. 3. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 61, tak, že se žaloba
o zaplacení 65.915,- Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 57, ve znění usnesení ze dne 3. 3. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 115.287,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění,
že žalobkyně a její tehdejší manžel V. A. uzavřeli v roce 1974 se S. M. dohodu o užívání družstevního bytu v řadovém rodinném domku v B. a že po rozvodu mezi nimi nedošlo k dohodě o dalším užívání bytu. Teprve v roce 1993 podal V. A. žalobu o zrušení společného nájmu bytu a vzhledem k tomu, že dne 12. 7. 1996 zemřel, bylo řízení pravomocně zastaveno. Dále bylo zjištěno, že v mezidobí dne 5. 3. 1994 uzavřel jmenovaný manželství se žalovanou, která se do bytu nastěhovala v roce 1993 jen se souhlasem svého manžela, nikoliv však žalobkyně, která se pak po smrti V. A. stala výlučnou nájemkyní bytu, a že žalovaná v bytě bydlela až do 1. 11. 2000, přičemž nájemné platila S. M. do listopadu 1999 a od prosince 1999 jej platila žalobkyně. Dne 3. 11. 1993 podala žalobkyně proti žalované žalobu o vyklizení bytu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 12. 1996, č. j. 3 C 864/93 - 38, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 126/97, tak, že této žalobě bylo vyhověno; dovolání žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1285/2000. Rovněž bylo prokázáno, že dne 10. 2. 1978 byla v předmětném bytě zřízena telefonní stanice na jméno V. A., že dne 1. 12. 1997 byl proveden převod na žalovanou, že dne 31. 12. 2000 byla tato stanice na žádost žalované vypojena z provozu a posléze byla zřízena nová telefonní stanice na jméno žalobkyně. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovanou a dovodil, že i když žalobkyně požadovala zaplacení peněžitého plnění z titulu náhrady škody a v průběhu řízení změnila právní důvod žaloby tak, že uplatňuje vydání bezdůvodného obohacení, nejedná se o změnu žaloby, ale pouze o změnu právního hodnocení, kterým soud není vázán. Při právním posouzení vycházel okresní soud z §451 a §456 obč. zák. a zaujal názor, že byla-li žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu, dostala se žalovaná v době, kdy po smrti svého manžela v bytě bydlela, do postavení podnájemkyně, byť podnájemní smlouva, k níž by navíc bylo třeba souhlasu pronajímatele, nebyla písemně uzavřena; ovšem tím, že žalovaná užívala cizí nemovitost bez platné nájemní smlouvy, vykonávala právo nájmu k cizí věci. Za nedůvodnou považoval též námitku žalované, že v daném případě se jednalo o vztah mezi ní a bytovým družstvem, neboť nejde o zaplacení nájemného, ale o zaplacení podnájemného, které může žádat pouze nájemce bytu (nájemné ve vztahu k vlastníku bytu bylo řádně placeno). Z tohoto důvodu vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení tím, že její majetkový stav se nezmenšil, ačkoliv za běžných okolností by se tak stalo, neboť pokud by byla uzavřena podnájemní smlouva, musela by žalovaná kromě nájemného platit žalobkyni také podnájem; proto je povinna za výkon tohoto práva poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu. Při určení její výše vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, z nějž zjistil, že tržní nájemné od roku 1999 do konce října 2000 činilo 111.787,- Kč, a proto žalované uložil povinnost žalobkyni tuto částku zaplatit, stejně jako požadovanou náhradu škody za zřízení nové telefonní stanice ve výši 3.500,- Kč, když „telefonní stanice pořízená za trvání manželství žalobkyně s V. A. spadala do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“; vzhledem k tomu, že mezi nimi nedošlo k vypořádání tohoto spoluvlastnictví, přešla po smrti jmenovaného telefonní stanice do vlastnictví žalobkyně a pokud ji žalovaná zrušila, k čemuž nebyla oprávněna, vznikla žalobkyni vynaložením nákladů na její opětovné zřízení škoda, jejíž výše byla prokázána dokladem o zřízení nové telefonní stanice.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2006, č. j.
44 Co 156/2003 - 79, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 45.782,- Kč s 6,5 % úrokem od 14. 3. 2002
do zaplacení potvrdil, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 69.415,- Kč s 10 % úrokem z částky 111.787,- Kč od 1. 11. 2000 do 19. 1. 2001
a z částky 115.287,- Kč od 20. 11. 2001 do 13. 3. 2002 a s 3,5 % úrokem z částky 69.415,- Kč od 14. 3. 2002 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu, že v daném případě se nejednalo o změnu žaloby ve smyslu §95
o. s. ř., a na rozdíl od něj dovodil, že přednesl-li zástupce žalobkyně při jednání u soudu prvního stupně dne 12. 3. 2002, že „chce měnit právní posouzení a právní důvod podané žaloby s tím, že žalobu podáváme jako bezdůvodné obohacení….žalované tím, že byt užívala bez právního důvodu“, učinila úkon sledující změnu žaloby. Přestala-li totiž být důvodem uplatněného peněžitého nároku újma vzniklá na jmění žalobkyně tím,
že se v důsledku protiprávního jednání žalované nerozšířilo, což je jedna z forem škody podle §442 odst. 1 obč. zák., a důvodem se stane tvrzení, že užíváním věci bez právního důvodu žalovaná získá prospěch na úkor toho, komu užívání bytu po právu patří, a jde o jeho vydání, je to důvod pro posouzení věci podle §451 obč. zák. „Jestliže nárok na vydání bezdůvodného obohacení se stal předmětem žaloby až po její změně dne 12. 3. 2000, kterou okresní soud i účastníci neformálně akceptovali“, není vada
ve formálním postupu soudu vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále odvolací soud dovodil, že zaniklo-li odvozené právo žalované po smrti jejího manžela v bytě bydlet, avšak byt užívala i poté při vyloučení užívání bytu žalobkyní, tj. v době od února 1999 do října 2000, jak se uvádí v žalobě, získala majetkový prospěch bez právního důvodu a na úkor žalobkyně, jíž toto právo z důvodu nájmu patřilo. Je proto správný názor soudu prvního stupně na otázku aktivní věcné legitimace ve sporu, v němž byl uplatněn nárok podle §451 a §456 obč. zák. Vzhledem k tomu, že krajský soud z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 C 864/93 zjistil, že žalobkyně se nejpozději u jednání konaného dne 17. 12. 1996 dozvěděla,
že její bývalý manžel zemřel, tudíž nabyla vědomost o tom, že užíváním předmětného bytu žalovanou dochází na její straně k bezdůvodnému obohacení, je nárok žalobkyně uplatněný změněnou žalobou z 12. 3. 2002 za dobu od února 1999 do 12. 3. 2000 promlčen (§100 odst. 1 a §107 odst. 1 obč. zák.). Žalobu v rozsahu, v němž žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody za nově zřízenou telefonní stanici, považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že telefonní stanice náležela do bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého zemřelého manžela, nemá oporu v provedeném dokazování. Jestliže totiž bylo zjištěno, že V. A. se v roce 1978 stal účastníkem „spojověprávního vztahu s poskytovatelem služeb v rámci tzv. jednotné telekomunikační sítě podle tehdy platného zákona
č. 110/1964 Sb., tj. oprávněným z tamní telefonní služby, a v roce 1997 přešlo účastenství na žalovanou, nemohla žalobkyni zánikem tohoto právního vztahu ani obnovením telefonní služby do bytu vzniknout škoda“.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Kromě výtky, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení (o částce 90,- Kč), nesouhlasí s jeho názorem, že je-li změněn petit žaloby nebo právní důvod uplatněného nároku, popřípadě obojí, jde o změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. v souvislosti s §79 o. s. ř., na základě čehož nesprávně dovodil, že nárok žalobkyně
na vydání bezdůvodného obohacení se stal předmětem řízení až po změně žaloby dne 12. 3. 2002 a že část nároku je promlčena. S poukazem na uvedená ustanovení
a na vylíčení skutkových tvrzení v žalobě dovolatelka dovozuje, že přednesem jejího zástupce dne 12. 3. 2002 nedošlo ke změně žaloby, tj. ke změně skutkových tvrzení,
ale jen ke změně právní kvalifikace, což nemůže mít vliv na počátek a běh promlčecí doby, k jejímuž stavení došlo podáním žaloby dne 15. 3. 2001. Nesprávný názor zaujal podle ní odvolací soud také v případě uplatněného nároku na náhradu škody vzniklé zrušením telefonní linky, neboť telefon se v domku nacházel až do vystěhování žalované, která nebyla oprávněna jej zrušit, a pokud tak učinila, došlo z její strany k porušení právní povinnosti. Tím, že žalobkyně za znovuzřízení telefonní linky musela opětovně uhradit zřizovací poplatek, jí vznikla škoda, přičemž příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodou je evidentní. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen a věc mu byla vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno včas, účastnicí řízení, zastoupenou advokátem
ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal podle §242 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a dospěl
k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je částečně důvodné.
Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) se podává, že žalobkyně především brojí proti závěru odvolacího soudu, že její právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť bylo uplatněno již žalobou podanou u soudu dne
15. 3. 2001, a k tomuto dni nastaly účinky stavení běhu promlčecí doby k jeho uplatnění. Touto námitkou žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odpověď na otázku, zda žalovaná mohla v dané věci úspěšně uplatnit námitku promlčení tvrzeného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, odvisí
od posouzení, zda bylo toto právo žalobkyní uplatněno již původní žalobou došlou soudu dne 15. 3. 2001, nebo zda změnou právní kvalifikace učiněnou žalobkyní
při jednání u okresního soudu dne 12. 3. 2002 došlo ke změně žaloby.
Podle §95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil
v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce
je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobou došlou soudu prvního stupně dne 15. 3. 2001 uplatnila žalobkyně vůči žalované právo na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že je nájemkyní shora označeného družstevního bytu, který bez právního důvodu obývala žalovaná, přičemž nájem platila do listopadu 1999, že tento byt odmítla vyklidit i po právní moci rozsudku soudu, jenž ji k tomu zavazoval, a že tímto protiprávním jednáním vznikla žalobkyni škoda, spočívající v ušlém příjmu z pronájmu od února do listopadu 1999 po 5.180,- Kč měsíčně, tj. 51.800,- Kč,
a od prosince 1999 do října 2000 po 6.000,- Kč měsíčně, tj. 66.000,- Kč, celkem 121.300,- Kč. Při jednání u okresního soudu dne 12. 3. 2002 (viz čl. 14 spisu)
pak zástupce žalobkyně uvedl: „chtěl bych změnit právní posouzení a právní důvod podané žaloby s tím, že žalobu podáváme jako bezdůvodné obohacení; nemohu souhlasit s tím, že žalobkyně by nebyla aktivně legitimována a mělo by žalobu podat družstvo, neboť žalobkyně je členkou družstva a jako nájemnice byt měla užívat,
a pokud by měla jiné bydlení, mohla by se souhlasem družstva byt pronajmout, toto nemůže učinit družstvo samostatně, tedy žalované tím, že byt užívala bez právního důvodu, se bezdůvodně obohatila a výši bezdůvodného obohacení jsme doložili posouzením realitních kanceláří v místě a čase“.
Nelze tudíž přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci se jednalo o změnu žaloby, neboť žalobkyně na základě téhož skutku změnila při jednání u soudu prvního stupně dne 12. 3. 2002 pouze jeho právní kvalifikaci. Byl-li tento nárok, jenž soud právně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žalobkyní uplatněn již žalobou došlou soudu 15. 3. 2001, došlo tímto dnem ke stavení běhu promlčecí doby k uplatnění práva na peněžité plnění a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn důvodně.
Naproti tomu nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že jí vznikla škoda tím,
že uhradila poplatek za nově zřízenou telefonní stanici v předmětném bytě.
Zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumované zavinění.
Jestliže z nezpochybněných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně vyplývá, že v předmětném bytě byla dne 10. 2. 1978 zřízena telefonní stanice
na jméno Vlastimila Adama, který tak byl telefonním účastníkem, a že dne 1. 12. 1997 byl proveden převod tohoto telefonního účastnictví (§14 odst. 2 a §35 vyhlášky
č. 108/1982 Sb., ve znění vyhlášky č. 40/1988 Sb., kterou se vydává telefonní řád, jež byla v té době účinná) na žalovanou, stala se tím žalovaná telefonním účastníkem, majícím práva a povinnosti ve smyslu telefonního řádu, a za převed účastnictví byla povinna zaplatit úhradu podle §35 cit. vyhlášky dle sazebníku (§10). Tím, že dne
31. 12. 2000 žalovaná podala žádost o vypojení stanice z provozu, na základě čehož došlo k jejímu zrušení, neporušila žádnou právní povinnost, a jestliže žalobkyně podala přihlášku o účastnickou telefonní stanici, která byla zřízena a zapojena do provozu,
za což dne 19. 1. 2001 zaplatila předepsanou úhradu ve výši 3.500,- Kč, nemohla
jí vzniknout škoda jako majetková újma. Předpoklady odpovědnosti za škodu podle
§420 obč. zák. nebyly tudíž splněny.
Z uvedeného vyplývá, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 3.500,- Kč s příslušenstvím je správné, a dovolací soud proto dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu zamítl podle §243b
odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. Protože ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba o zaplacení další částky 65.915,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej v této části
a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu a o soudním poplatku zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první
o. s. ř.).
V dalším řízení se bude třeba zabývat důvodností žaloby, vyjma částky 3.500,- Kč s příslušenstvím, skutkově odůvodněné tvrzením, že jde „o ušlý příjem z pronájmu bytu s garáží od února do listopadu 1999 po 5.180,- Kč měsíčně a o ušlý příjem z pronájmu od prosince 1999 do října 2000 po 6.000,- Kč měsíčně, tedy o posouzení, zda jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení či o nárok na náhradu škody (ušlého zisku), když z dosavadních skutkových zjištění vyplývá (a mezi účastnicemi o tom není sporu), že žalovaná platila nájemné za užívání předmětného bytu (které činilo 820,- Kč měsíčně) S. M. do listopadu 1999 a od prosince 1999 nájemné platila žalobkyně. Odvolací soud přitom neopomene rozhodnout o celém předmětu řízení tak, jak byl vymezen žalobním petitem (§152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) poté, co žalobkyně vzala částečně žalobu co do částky 6.013,- Kč s příslušenstvím zpět, a řízení bylo v tomto rozsahu pravomocným usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 12. 2003, č. j. 4 C 230/2001 - 56, zastaveno.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Olga Puškinová , v.r.
předsedkyně senátu