ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3898.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3898/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce: T. H., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 51.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 254/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 28 Co 121/2014 - 82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., kterým uložil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu doporučeným dopisem ve znění uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. tak, že žalobní návrh na zaplacení částky 51.250,- Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně od 18. 10. 2012 do zaplacení zamítl. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku porušení jeho práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Ca 7/2007, posléze sp. zn. 4 A 17/2011 (o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v přestupkovém řízení, kterým byl žalobce jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody na zdraví z dopravní nehody odkázán na Českou kancelář pojistitelů nebo příslušný soud).
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu měnícího výroku žalobce dovoláním.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., když poukazuje na posouzení dílčích právních otázek odvolacím soudem v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť vyřešení dovolatelem (s odkazem na citovaná rozhodnutí) předkládaných právních otázek odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo na vyřešení předkládaných otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, příp. dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolací soud žalobě vyhověl, když v souladu se soudem prvního stupně shledal, že konkrétní věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, a žalobci poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu tím vzniklou, když uložil žalované zaslání omluvného dopisu žalobci v souladu s jeho návrhem. Z toho důvodu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch dovolatele v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu, která se zabývala posuzováním otázky, zda konkrétní věc byla projednána v přiměřené lhůtě a zda žalobci vznikla nemajetková újma, za kterou mu přísluší přiměřené zadostiučinění.
Za nepřiléhavý je nutno považovat i poukaz na judikaturu týkající se výše odškodnění, neboť na vyřešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nadto dovolatelem uváděný kategorický závěr, že složitost případu je hlavním kritériem při určení výše odškodnění, z jím citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, a ani jiných rozhodnutí dovolacího soudu, nijak nevyplývá.
Stejně nepřiléhavý je i odkaz na rozhodnutí zabývající se formou a výší odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, neboť o takový odpovědnostní titul se v projednávané věci nejedná.
Obdobně není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle které nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, neboť odvolací soud uvedl konkrétní skutečnosti, které význam řízení pro žalobce snižují.
Z hlediska významu řízení pro žalobce není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soud ani postup odvolacího soudu, pokud přihlédl k většímu množství sporů, které žalobce vede. Obdobně jako v nyní projednávané věci byl v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, napadený rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že "v žalobcem namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci újma. Tato újma ovšem není takové intenzity, aby bylo třeba odškodnění přiznat ve formě finanční, nýbrž postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud odůvodnil tento závěr tím, že žalobce v letech 2004 – 2010 vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených mu v řízeních souvisejících s jeho trestním stíháním."
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž konstatoval, že "bez dalšího nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení." V nyní projednávané věci však rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že došlo k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud toliko tyto skutečnosti (vedení velkého množství sporů), které jsou mu známy z jeho úřední činnosti, vzal v úvahu a učinil obdobný závěr jako v citovaném rozhodnutí dovolací soud, který uvedl, že "nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení".
Podle dovolatele měl odvolací soud dovodit skutečný význam posuzovaného řízení z toho, že pokud by o žalobě proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu bylo rozhodnuto bez průtahů, nebyl by nucen podstupovat zbytečně další soudní spor o náhradu škody a snášet náklady s tímto dalším řízením spojené. Dovolatel ovšem ve vztahu k této hmotněprávní otázce nijak nevymezuje přípustnost dovolání (odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ji s ohledem na znění §237 o. s. ř. vymezit nelze), tudíž jeho dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě pro podání dovolání odstraněna (§241b odst. 3
o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelem vytýkaný postup odvolacího soudu podle §121 o. s. ř. může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě může dovolací soud přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné, což není. Navíc dovolatelem vytýkanou vadou řízení před odvolacím soudem netrpí. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, byl k důkazu přečten výpis o řízeních vedených u Městského soudu v Praze v právních věcech nynějšího žalobce proti žalované České republice o náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a zástupkyně žalobce se k tomuto dokazování vyjádřila.
Na tomto základě dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. listopadu 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu