ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3968.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3968/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 134/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 22 Co 54/2015, 22 Co 53/2015-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 3. 3. 2014 na žalované domáhal zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím, konstatování porušení práva a písemné omluvy, to vše v souvislosti s nemajetkovou újmou, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 557/2007. Žalobce před podáním žaloby dne 9. 9. 2013 uplatnil svůj nárok u žalované, která však jeho žádost dopisem ze dne 13. 2. 2014 odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 25 C 134/2014-30, žalobu zamítl co do požadované peněžité částky (výrok I) i písemné omluvy (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 25 C 134/2014-45, pak soud prvního stupně zamítl žalobu i co do požadovaného konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce se v původním řízení na žalované domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu jednáním orgánů veřejné moci. Toto řízení bylo zahájeno dne 31. 12. 1999 a ve věci samé bylo skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2012, č. j. 18 C 557/2007-344. Usnesením ze dne 21. 12. 2012, č. j. 18 C 557/2007-351, bylo následně Obvodním soudem pro Prahu 5 rozhodnuto o nákladech řízení státu tak, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Uvedený rozsudek (společně s usnesením o náhradě nákladů řízení státu) byl zástupkyni žalobce doručen dne 12. 1. 2013, přičemž nebyl napaden odvoláním, a uplynutím odvolací lhůty tak dne 30. 1. 2013 nabyl právní moci. Proti usnesení o nákladech řízení státu však žalobce podal odvolání; toto odvolání bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, č. j. 15 Co 101/2013-358, jako podané neoprávněnou osobou.
Po právní stránce měl soud prvního stupně za důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. Dle názoru soudu prvního stupně promlčecí lhůta dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, počala běžet dne 30. 1. 2013, kdy bylo řízení po věcné stránce pravomocně ukončeno, a marně tak uplynula dne 30. 7. 2013. Soud prvního stupně se přitom neztotožnil s názorem žalobce, podle něhož konec posuzovaného řízení – a tedy okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty – nastal až dne 19. 4. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž bylo odmítnuto žalobcovo odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení státu. V této souvislosti měl soud prvního stupně za to, že za konečné rozhodnutí je v posuzovaném řízení třeba považovat rozhodnutí, v němž je rozhodováno o právech a povinnostech účastníka, který se domáhá zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Současně poukázal i na to, že si žalobce musel být vědom toho, že není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení státu, neboť mu v jeho důsledku nevznikla žádná práva nebo povinnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil, ve znění rozsudku doplňujícího, rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o skutečnost, že žalobce dne 14. 4. 2015 podal proti rozsudku v posuzovaném řízení žalobu pro zmatečnost. Z hlediska právního posouzení se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k promlčení žalobcova nároku. Na správnosti závěrů přijatých soudem prvního stupně dle názoru odvolacího soudu ničeho nezměnila ani okolnost, že žalobce podal žalobu pro zmatečnost, neboť měl za to, že jejím podáním se v původním řízení nepokračuje, k čemuž by mohlo dojít až v případě, bylo-li by napadené rozhodnutí pro zmatečnost zrušeno, k čemuž však (dosud) nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky okamžiku skončení nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení ve smyslu §32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk. Žalobce v tomto ohledu trval na názoru, že okamžikem skončení posuzovaného řízení byl den 19. 4. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení státu. Dle žalobce se jednalo o poslední rozhodnutí v rámci posuzovaného řízení, a zároveň v něm bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, když mu tímto rozhodnutím nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. K promlčení nároku proto podle názoru žalobce nedošlo, neboť promlčecí lhůta mohla uplynout nejpozději dne 19. 10. 2013, a v důsledku uplatnění předmětného nároku u žalované navíc neběžela od 9. 9. 2013 do 17. 2. 2014. Dle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, též při řešení otázky vlivu zahájení řízení o žalobě pro zmatečnost na počátek běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, když dospěl k závěru, že podáním žaloby pro zmatečnost nedošlo k tomu, že by žalobci opětovně počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za předchozí část řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky okamžiku skončení původního řízení, podal-li poškozený proti konečnému rozhodnutí soudu prvního stupně opravný prostředek, k němuž nebyl subjektivně legitimován, a pro posouzení otázky vlivu podání žaloby pro zmatečnost na počátek běhu promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, neboť uvedené otázky nebyly v judikatuře dovolacího soudu doposud řešeny.
Dovolání není důvodné.
Podle §32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Ve vztahu k otázce skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk Nejvyšší soud již v části III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, však Nejvyšší soud připomenul, že výše uvedený závěr neplatí bez výjimky, a nelze ho chápat a aplikovat příliš formalisticky. Proto např. v poměrech vykonávacího řízení podle §272 a násl. o. s. ř. dovolací soud dospěl k závěru, že konec řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk musí být nutně spojen nejpozději s okamžikem, kdy dítě, o němž se jedná, nabude zletilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). V již citovaném rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, považoval Nejvyšší soud za okamžik skončení kolaudačního řízení pro účely posouzení otázky počátku promlčecí lhůty den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, neboť z tohoto procesního postupu bylo zřejmé, že stavba má takové nedostatky, které nelze v kolaudačním řízení odstranit, a proto ztrácí smysl v kolaudačním řízení pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že ve výjimečných případech nemůže účastník řízení legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak „skončení řízení“ vyložil Nejvyšší soud v části III Stanoviska citované shora (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 956/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 740/2013). To platí rovněž v situaci, kdy účastník řízení podá proti konečnému rozhodnutí opravný prostředek, ke kterému není oprávněn. V takovém případě již totiž nelze vycházet z toho, že by účastník řízení v tomto rozsahu uplatňoval či bránil nárok, o němž se jednalo v původním řízení.
V poměrech projednávané věci to znamená, že za okamžik skončení posuzovaného řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba považovat den, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2012, č. j. 18 C 557/2007-344, jímž bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, tj. den 30. 1. 2013. Ve vztahu k té části řízení, jež následně probíhala o odvolání subjektivně nelegitimovaného žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení státu, již nelze říci, že by byla pokračováním soudní ochrany žalobcem původně uplatněného nároku. Žalobce tak nemohl legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
Posouzení otázky skončení řízení ze strany odvolacího soudem je tudíž správné. Správným je proto i závěr odvolacího soudu o promlčení žalobcem uplatněného nároku, když promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 OdpŠk, jež počala běžet dne 30. 1. 2013, marně uplynula dne 30. 7. 2013.
Co do řešení druhé otázky, ohledně níž je dovolání přípustné, lze souhlasit s žalobcem, že za účelem stanovení celkové doby trvání řízení je třeba řízení o žalobě pro zmatečnost posuzovat jako integrální součást soudního řízení, a proto je nutné do celkové doby trvání řízení započíst jak dobu trvání řízení o žalobě pro zmatečnost, tak i dobu, která uplyne od skončení řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, do doby podání žaloby pro zmatečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011).
Nelze ovšem odhlížet od značného časového odstupu, který se zřetelem ke lhůtám, v nichž lze podat žalobu pro zmatečnost (srov. zejména lhůty dle §234 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.), může uplynout od konce řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, až do doby zahájení řízení o žalobě pro zmatečnost. V předchozím odstavci uvedený závěr o jednotě řízení o žalobě pro zmatečnost a řízení jemu předcházejícímu, proto nelze – obdobně jako v případě vykonávacího řízení (srov. část III bod 2 Stanoviska) – vztahovat na otázku počátku běhu promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, která počíná běžet vždy s koncem řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Mělo-li v posuzovaném případě dojít k porušení žalobcova práva na přiměřenou délku řízení již v řízení před podáním žaloby pro zmatečnost, počala promlčecí lhůta běžet od okamžiku nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku a o nákladech řízení mezi účastníky, tedy, jak bylo výše vysvětleno, dne 30. 1. 2013. Je proto rovněž správný závěr odvolacího soudu, že podání žaloby pro zmatečnost nemělo na počátek běhu promlčecí lhůty ve vztahu k předchozí fázi řízení žádný vliv.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu