ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3971.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3971/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) K. M. , a b) M. M., zastoupených JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 27, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 27 C 150/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 54 Co 432/2014-289, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2014, č. j. 27 C 150/2010-211, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 22 A 118/2013-88, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 199/2014-81, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2014, č. j. 27 C 150/2010-211, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 22 A 118/2013-88, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 199/2014-81, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 54 Co 432/2014-289, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Každý z žalobců se v řízení původně domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč a písemné omluvy z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím v kombinaci s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, což mělo za následek nepřiměřené průtahy ve stavebním řízení vedeném Městským úřadem ve Vsetíně, jehož předmětem bylo povolení nástavby rodinného domu sousedů žalobců (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, č. j. 27 C 150/2010-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 105 000 Kč (výrok I), žalobci b) částku 105 000 Kč (výrok II), povinnost písemně se omluvit žalobcům za způsobenou morální újmu v posuzovaném řízení (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se každý ze žalobců domáhal zaplacení částky 895 000 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 54 Co 262/2013-144, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Ke zrušení rozhodnutí odvolací soud přistoupil, neboť z žalobních tvrzení nebylo zřejmé, zda žalobci požadují náhradu nemajetkové újmy jednak způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jednak způsobené tím, že řízení bylo vedeno chybně, a tedy se domáhají dvou nároků se samostatným skutkovým základem, anebo se domáhají pouze náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přičemž další tvrzené skutečnosti jsou faktorem, jenž zvyšuje intenzitu takto způsobené újmy.
Po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem žalobci změnili žalobu tak, že žalobce a) se nadále domáhal zaplacení částky 1 300 000 Kč a žalobce b) částky 1 100 000 Kč. Tyto částky byly žalobci specifikovány tak, že žalobce a) požadoval částku 500 000 Kč za „dlouhodobé, 12 let trvající protizákonné řízení“, částku 500 000 Kč za „dlouhodobé, 12 let trvající vadné protizákonné řízení“ a částku 300 000 Kč za „diskriminaci staré osoby“; žalobce b) požadoval částku 500 000 Kč za „dlouhodobé, 12 let trvající protizákonné řízení“, částku 500 000 Kč za „dlouhodobé, 12 let trvající vadné protizákonné řízení“ a částku 100 000 Kč za porušení §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a jím specifikovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 27 C 150/2010-211, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 396 000 Kč (výrok I), žalobci b) částku 360 000 Kč (výrok II), povinnost písemně se omluvit žalobcům za způsobenou morální újmu v posuzovaném řízení (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 904 000 Kč a žalobce b) částky 740 000 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že ohledně požadavku žalobce a) na zaplacení 257 400 Kč a požadavku žalobce b) na zaplacení 181 800 Kč se žaloba zamítá, jinak v těchto výrocích a ve výroku IV rozsudek potvrdil (výrok I), ve výrocích III. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 1. 2002 a v době podání žaloby ještě nebylo skončeno. V posuzovaném řízení bylo jedenkrát vydáno zamítavé rozhodnutí o povolení nástavby a třikrát byla nástavba povolena. Ve věci rozhodoval také Krajský soud v Brně. Stavební úřad opakovaně prodlužoval lhůty k opravě žádosti o vydání stavebního povolení, přestože podle zákona nebylo možno lhůtu prodloužit a řízení mělo být zastaveno již v dubnu 2004, na což upozorňoval také veřejný ochránce práv. V řízení byla vydávána i další rozhodnutí a stanoviska, proti nimž žalobci podávali odvolání a stížnosti. Odvolací soud dále doplnil dokazování, přičemž zjistil, že po celou dobu posuzovaného řízení byl vlastníkem domu sousedícího s domem, jehož nástavba byla předmětem posuzovaného řízení, žalobce b) a žalobci a) svědčilo právo odpovídající věcnému břemeni bezplatného užívání nemovitostí. Žalobce a) byl vlastníkem další nemovitosti, a to od počátku stavebního řízení do 31. 1. 2012, kdy vlastníkem této nemovitosti se stal žalobce b). Posuzované řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 12. 12. 2013. Trvalo tak přibližně 12 let.
Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci mají nárok na odškodnění dvou různých nemajetkových újem způsobených jednak nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, jednak vadným postupem správních orgánů. Žalobci ve vztahu k požadovanému odškodnění za „vady“ řízení nic konkrétního netvrdili. Jednotlivé vady v rozhodování správních orgánů se projevily jednak v tom, že rozhodnutí byla opakovaně rušena, a jednak v tom, že v důsledku těchto vad se řízení nepřiměřeně prodloužilo. Je tedy třeba vycházet z toho, že újma vzniklá žalobcům byla vymezena shodně a zjištěné vady řízení zvyšují intenzitu újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou. Odškodnění přiznané soudem prvního stupně je možné považovat za dvojí odškodnění shodného nesprávného postupu a shodné nemajetkové újmy. Přiznání odškodnění žalobci a) za jeho diskriminaci jako staré osoby nemá oporu v zákoně. Krom toho žalobce a) netvrdil, že by nebyl přizván k místnímu šetření právě proto, že je starou osobou. Není tak zde dána ani příčinná souvislost. Odvolací soud vzhledem k extrémní délce řízení vycházel z částky 18 000 Kč za první dva a každý následující rok posuzovaného řízení pro každého žalobce. Výslednou částku snížil z důvodu složitosti řízení (- 30 %); zvýšil z důvodu postupu orgánů veřejné moci (+ 20 %); u žalobce a) snížil z důvodu menšího významu předmětu řízení (- 20 %), neboť žalobce a) nebyl vlastníkem nemovitostí.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci vlastnoručním dovoláním. Dovolatelé dovoláním výslovně rovněž napadli rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2014, č. j. 27 C 150/2010-211, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 22 A 118/2013-88, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 199/2014-81. Dovolání bylo doplněno podáním soudem ustanovené zástupkyně. Přípustnost dovolání dovolatelé vymezili odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení výše finančního zadostiučinění, nezákonnost postupu správních orgánů v průběhu posuzovaného řízení a procesní vady soudního řízení. Dovolatelé namítají, že soudy nižších stupňů jim přiznaly zcela nepřiměřeně nízké zadostiučinění. Dále zpochybňují závěr odvolacího soudu, že v řízení jde jen o újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. V průběhu posuzovaného řízení byla v důsledku vadného postupu správních orgánů opakovaně rušena jejich nezákonná rozhodnutí, což je ve smyslu OdpŠk důvodem pro přiznání finančního zadostiučinění. Dále se dovolatelé zabývají hodnocením kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Dovolatelé uvádějí, že částky stanovené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jsou příliš nízké a nezohledňují nemajetkovou újmu dovolatelům způsobenou. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k vlastnoručně sepsanému dovolání dovolatelů poukázala na vady tohoto podání, aniž by se k dovolání vyjádřila věcně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V posuzované věci je dovoláním napadeno výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí správních soudů, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje, §7 odst. 1 o. s. ř., podle kterého v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a odst. 4 téhož ustanovení, podle něhož pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a pravomoc téhož soudu k projednání dovolání proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví není dána a nedostatek funkční příslušnosti a pravomoci je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2014, č. j. 27 C 150/2010-211, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 22 A 118/2013-88, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 199/2014-81, zastavil podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolatelé v dovolání ohledně vymezení přípustnosti dovolání pouze odkázali na ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Z obsahu dovolání se však podává, že dle dovolatelů napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, zda v případě nepřiměřeně dlouhého správního řízení, v jehož průběhu příslušné správní orgány postupovaly vadně a vydávaly rozhodnutí, která následně byla rušena, lze odčinit pouze nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, anebo rovněž újmu způsobenou jednotlivými vadami řízení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 09 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, jenž se týkal téhož posuzovaného řízení jako v této věci ve vztahu k jiné jeho účastnici, uvedl, že závěr, dle nějž nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, je dán, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko. Ve správním řízení může dojít ve smyslu §13 odst. 1 zák, č, 82/1998 Sb. k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy.
Ohledně posuzovaného řízení pak Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku dospěl k závěru, že výsledek stavebního řízení byl rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat. Tak je tomu rovněž v případě nynějších dovolatelů.
Dovolací soud pak z právě vyložených důvodů nepovažoval za případné, aby přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku, neboť v dalším řízení by soudy musely přihlédnout k závěru výše učiněnému, a to, že dovolatelům odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nepřísluší, přičemž je možné se domáhat odčinění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě, případně způsobené jinými pochybeními správních orgánů (jež nyní byla odvolacím soudem zohledněna při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci), aniž by bylo lze vycházet z vyvratitelné domněnky vzniku újmy v příčinné souvislosti s těmito jinými nesprávnými úředními postupy. V tomto ohledu by tedy případné zrušení rozsudku soudu odvolacího (a potažmo též rozsudku soudu prvního stupně) nemuselo nezbytně vést k příznivějšímu výsledku pro dovolatele, ba naopak by to mohlo mít za následek vydání rozhodnutí pro dovolatele ještě méně uspokojivého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010), a proto dovolací soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu