ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3971.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3971/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně H. B. , zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze, Gutova 3297, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu majetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 85/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 69 Co 106/2016 - 103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2015, č. j. 21 C 85/2014 - 73, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí škodu ve výši 1000 000 Kč (výrok I). Dále bylo žalobkyni uloženo uhradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II). Uvedenou částku žádala žalobkyně jako odškodnění za škodu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, které bylo proti žalobkyni vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. Žalobkyně tvrdila, že v tomto řízení docházelo opakovaně k průtahům, které zapříčinily nepřiměřenou délku řízení, přičemž právě v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení musela žalobkyně na úrocích z prodlení z částky, která jí byla v posuzovaném řízení uložena k úhradě, zaplatit nadbytečné úroky z prodlení za deset let řízení, a to ve výši právě 1 000 000 Kč. Žaloba byla postavena na úvaze, že pokud by k rozhodnutí ve věci došlo bez průtahů, žalobkyni by nevznikla povinnost po dobu deseti let hradit 10% úrok z prodlení od 31. 1. 2000 do zaplacení.
Nalézací soud zamítl žalobu jako nedůvodnou, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a škodou, kterou žalobkyně nárokovala. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu v této problematice, zejména rozsudek ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, rozsudek ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2863/2014 a usnesení ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011. Soud prvního stupně dovodil, že v příčinné souvislosti s povinností hradit úroky z prodlení za delší období není nesprávný úřední postup soudu, ale skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, neboť placení úroků je předvídatelným následkem skutečnosti, že dlužník nesplní svůj dluh. Případné subjektivní přesvědčení žalobkyně o nedůvodnosti uplatněného požadavku na náhradu škody vůči její osobě nemění nic na závěru, že škoda tak, jak ji žalobkyně konstruovala, jí vznikla v bezprostřední příčinné souvislosti s řádným nesplněním její povinnosti uhradit škodu řádně a včas, nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Tvrzení žalobkyně, že nevěděla, jak velkou částku měla svému bývalému zaměstnavateli na náhradě škody platit, považoval soud za irelevantní, jelikož ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 4 C 271/99 jednoznačně vyplývá, že byla žalovaná svému zaměstnavateli povinna v důsledku porušení svých pracovních povinností a v důsledku převzetí hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty zaplatit částku mnohonásobně vyšší než jí byla nakonec soudem uložena (na základě aplikace moderačního ustanovení §183 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, dále jen „ZPr“). Nad rámec předchozí základní úvahy došel nalézací soud taktéž k závěru, že v postupu soudu v posuzovaném řízení (4 C 271/99) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož procesní soud činil jednotlivé úkony v přiměřených lhůtách. Tudíž ani z tohoto pohledu nebyla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen soudem odvolacím, který se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem a taktéž s jeho právními závěry. Odvolacím soudem bylo konstatováno, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem na straně soudů a vznikem škody na straně žalobkyně, jež měla spočívat v úrocích, které musela žalobkyně zaplatit v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99.
V návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 4. 3. 2015, 30 Cdo 840/2014) odvolací soud dovodil, že pro zjištění příčinné souvislosti je možná existence řetězce vzájemně na sebe navazujících skutečností a že příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl. V souladu se soudem nalézacím pak konstatoval, že příčinu vzniku újmy žalobkyně spočívající ve vyšší částce uhrazené na úrocích z prodlení je třeba hledat právě ve skutečnosti, že ze strany žalobkyně nedošlo k řádnému a včasnému splnění povinnosti, tj. uhrazení závazku vyplývajícího z pracovněprávního vztahu k věřiteli a ze závazku žalobkyně převzatého v rámci hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Úvahy žalobkyně o tom, že povinnost uhradit zaměstnavateli škodu vznikla konstitutivně až rozhodnutím soudu, neshledal odvolací soud opodstatněnými.
Žalobkyně napadla v záhlaví specifikované rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že bylo porušeno její ústavním pořádkem zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla zcela vyřešena, a to: „Odpovídá stát (Česká republika) žalobci (jakožto účastníku občanského soudního řízení) za škodu spočívající v povinnosti žalobce zaplatit žalovanému úroky z prodlení z peněžní částky (tj. jistiny), jejíž výše byla určena konstitutivně až autoritativním rozhodnutím soudu (tj. originálně) [tedy peněžní částku, jejíž konkrétní výše nevyplývá ani ze smlouvy /tj. z obligace a ani z právního předpisu /tj. ze zákona/], a to za období, pro které nebyla skutečná výše jistiny – z níž by měla být posléze určena konkrétní peněžní částka zahrnující úroky z prodlení – žalobci ani žalovanému známa z důvodu průtahů v řízení, pro které absentovalo soudní rozhodnutí (tj. rozsudek) ukládající povinnost zaplatit originálně určenou peněžní částku (tj. jistinu)?“
Žalobkyně následně uvádí, že nezaložila svá žalobní tvrzení na tom, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit mimo jiné i úroky z prodlení, jako tomu ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, ale naopak na tvrzení, že úrok jakožto majetková sankce vznikla přímým pochybením orgánu veřejné moci (soudu), který nedostál své základní povinnosti vydat rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Žalobkyně tvrdí, že předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99 nebylo uložení povinnosti H. B. zaplatit České poště, s. p. konkrétní peněžité plnění, ale určení, zda žalovaná H. B. má jako zaměstnanec právní povinnost zaplatit zaměstnavateli (České poště, s. p.) náhradu škody podle zákoníku práce, a pokud ano, tak v jaké výši. Právní povinnost H. B. (jako žalované ve sporu 4 C 271/99) tak nebyla konstituována již před zahájením řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 tím, že by nesplnila konkrétní závazek, jehož předvídatelným následkem by byla i majetková sankce v podobě úroků z prodlení, ale až pravomocným rozsudkem soudu pracovního, tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012, č. j. 4 C 271/99 – 497, který nabyl právní moci dne 23. 5. 2013. Teprve až tehdy se měla žalobkyně dozvědět, že jí vůči zaměstnavateli vznikla nová platební povinnost. Žalobkyně tudíž s ohledem na uvedená specifika nemohla předpokládat, že jí nějaká platební povinnost vůči zaměstnavateli vůbec vznikne. Z téhož důvodu proto žalobkyně dovozuje, že oběma soudy aplikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 není na danou věc přiléhavé a naopak je dán vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudů (nepřiměřeně dlouhé řízení) a škodou vzniklou žalobkyni. S ohledem na shora uvedené žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení věci.
Dále žalobkyně napadá závěry soudů obou stupňů o nákladech řízení, neboť s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 2077/14, dovozuje, že státu neměla být žádná náhrada nákladů přiznána.
Žalobkyně závěrem navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek soudu odvolacího tak, že se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2015, č. j. 21 C 85/2014 – 73, tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobkyni náhradu majetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od doručení rozsudku dovolacího soudu. Dále žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 os. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ačkoli žalobkyně tvrdí, že předkládá k řešení otázku, kterou se doposud Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi nezabýval, není tato otázka s to založit přípustnost dovolání, jelikož vychází z chybných argumentačních základů a na jejím vyřešení proto napadené rozhodnutí nezávisí.
Žalobkyně se zejména mýlí, pokud uvádí, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012, č. j. 4 C 271/99 – 497, kterým jí byla uložena povinnost hradit jejímu bývalému zaměstnavateli (České poště, s. p.) náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 30. 1. 2000, je rozhodnutím konstitutivní povahy. V uvedeném řízení bylo rozhodováno o žalobě bývalého zaměstnavatele žalobkyně, České pošty, s. p., jejíž právní nárok byl založen v odpovědnosti žalobkyně z dohody o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty podle §176 a násl. ZPr. Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštní odpovědnosti za škodu, která je ve vztahu k obecné odpovědnosti zvýšená a tím vůči zaměstnanci přísnější. Zvýšená odpovědnost spočívá zejména v tom, že zaměstnavatel nemusí zaměstnanci prokazovat zavinění, které se předpokládá. Chce-li se zaměstnanec této odpovědnosti zprostit, musí sám prokázat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Další zpřísnění spočívá v tom, že zaměstnanec odpovídá za škodu v plném rozsahu, pokud se mu nepodaří zprostit odpovědnosti nebo pokud výši náhrady nesníží soud (§183 ZPr) (blíže např. Hochman, J. a kol. Zákoník práce. Komentář a předpisy související. 4. aktualizované vydání. Linde Praha a. s. 2004, str. 475).
Rozhodnutí o žalobě o náhradě škody je z povahy věci rozhodnutím deklaratorní povahy. Nelze se proto ztotožnit s argumentací žalobkyně, že uložená platební povinnost byla určena konstitutivně až vydání autoritativního rozhodnutí, jelikož její základ nevyplývá ze zákona ani ze smlouvy. Odpovědnost žalobkyně dobrovolně převzala, když vstoupila do smluvního vztahu se svým bývalým zaměstnavatelem při podpisu dohody o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty podle §176 ZPr. Hmotněprávní vztah mezi žalobkyní a jejím bývalým zaměstnavatelem byl založen porušením uvedené dohody o hmotné odpovědnosti a vznikem vztahu odpovědnostního z tohoto porušení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, uveřejněný pod číslem 10/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
S ohledem na shora uvedené proto dovolací soud souhlasí s názorem soudu nalézacího, se kterým se následně ztotožnil i soud odvolací, že žalobkyně si musela být od začátku sporu vědoma, že v důsledku nesplnění pracovních povinností a v důsledku převzetí hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty, je do doby úplného či částečného zproštění se odpovědnosti za vzniklou škodu, za ni odpovědná v plném rozsahu. V rámci její procesní pozice pak bylo v jejím zájmu prokazovat, že zde existují liberační důvody, tedy její procesní kroky měly vést k prokázání, že zákonem presumovaná plná odpovědnost za škodu zde není zcela či částečně. Bylo následně benevolencí soudu, který na základě moderačního ustanovení obsaženého v §183 ZPr uložil žalobkyni uhradit žalované pouze zlomek žalované škody vzniklé jejímu bývalému zaměstnavateli.
Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009), pokud konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státního orgánu (soudu) a škodou vzniklou žalobkyni v podobě úroků, které musela uhradit. Naopak kauzální nexus ke vzniklé škodě je nutno spatřovat v nesplnění povinnosti žalobkyně splnit povinnost uhradit pohledávku vyplývající z pracovněprávního vztahu řádně a včas.
Ani další námitka týkající se nákladů řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť citovaný nález se vztahuje k jiné skutkové situaci, kdy bylo statutární město zastoupeno advokátem, ačkoli bylo vybaveno příslušnými organizačními složkami a odborným aparátem, aby bylo schopno se před soudem hájit samo. V projednávané věci byly státu pouze před soudem prvního stupně přiznány režijní náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. Pl ÚS 39/13, neboť se tam žalovaná hájila sama, resp. prostřednictvím svých zaměstnanců.
Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle §243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 3. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu