ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4659.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4659/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Alexandrem Jánem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 115.175,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 296/2007, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 39 Co 289/2008-55, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 39 Co 289/2008-60, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-55, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-60, se zrušuje v části, v jaké jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, č. j. 18 C 296/2007-37, tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 70.809,- Kč, a v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II. Dovolání žalobce se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 18 C 296/2007-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 115.175,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobce představuje škodu, jež mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95. Toto řízení bylo zahájeno dne 31. 3. 1995 a bylo pravomocně skončeno až dne 19. 1. 2006. Kvůli průtahům, k nimž v tomto řízení docházelo, musel žalobce protistraně zaplatit na úrocích z prodlení o 115.175,- Kč více, než kdyby soud postupoval řádně a rozhodl včas. Obvodní soud uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je dána pouze tehdy, dojde-li ke vzniku majetkové újmy v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti. V projednávané věci však žalobci vznikla povinnost platit úroky z prodlení v důsledku porušení povinnosti z jeho strany, neboť v souladu s §517 obč. zák. měl okamžikem splatnosti dluhu povinnost vůči oprávněné osobě tuto dlužnou částku zaplatit. Soud tuto povinnost pouze konstatoval, samotná délka řízení na ni neměla žádný vliv, neboť žalobce měl možnost kdykoliv v průběhu řízení svou povinnost dobrovolně splnit. Soud dále připomněl, že předmětné rozhodnutí Okresního soudu v Tachově nebylo zrušeno a plnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu nemůže být v žádném případě považováno za škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-55 (ve znění shora citovaného opravného usnesení), změnil ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 70.809,- Kč, ve zbytku je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle konstantní judikatury je nesprávným úředním postupem i porušení zásady rychlosti řízení, a to i řízení soudních, u nichž lhůta pro rozhodnutí není zpravidla předpisem stanovena, neodpovídá-li délka řízení skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Délka řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95 přitom neodpovídala složitosti věci, přičemž sama žalovaná ve svém vyjádření uznala, že k určitým průtahům došlo a celkovou dobu řízení lze považovat za nepřiměřenou. Obvyklá doba trvání obdobných řízení je čtyři roky, domáhá-li se tedy žalobce náhrady úroků z prodlení zaplacených za dobu 2.230 dní, lze jeho nárok shledat oprávněným pouze v částce odpovídající úrokům z prodlení zaplaceným za dobu obvyklou délku trvání řízení přesahující, tzn. za 1.371 dní. S ohledem na tyto úvahy odvolací soud žalobě co do částky 70.809,- Kč vyhověl a ve zbytku potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k jehož přípustnosti se výslovně nevyjádřila. Z obsahu dovolání vyplynulo, že žalovaná svým podáním napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, v jaké bylo v její neprospěch změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná se ztotožnila s posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznila, že úroky z prodlení, jež byl žalobce povinen zaplatit na základě pravomocného soudního rozhodnutí, nemohou představovat škodu vzniklou žalobci. Ke zmenšení majetku žalobce nedošlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti Okresním soudem v Tachově, neboť povinnost platit úroky z prodlení vznikla žalobci porušením právní povinnosti z jeho strany. Povinnost platit úroky plyne přímo ze zákona, soudem byla pouze deklarována, a nemohla tak být ovlivněna délkou řízení, neboť žalobce mohl kdykoliv za řízení tento dluh dobrovolně splnit. Neučinil-li tak, nelze tuto okolnost klást k tíži státu a činit jej za to odpovědným. Podle dovolatelky tedy není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a předmětným soudním řízením, a nejsou tedy naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu, pročež navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího v naznačeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně, včas i osobou k tomu oprávněnou ve smyslu §241 odst. 2 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání žalované směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je její dovolání třeba považovat za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání současně nelze upřít důvodnost. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je krom nesprávného úředního postupu a vzniku škody též příčinná souvislost mezi pochybením orgánu veřejné moci a újmou vzniklou na straně osoby, do jejíž majetkové sféry bylo tímto způsobem zasaženo. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Dovodil-li odvolací soud, že na straně Okresního soudu v Tachově došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení, neznamená to bez dalšího, že právě tento postup byl příčinou toho, že žalobce musel zaplatit věřiteli i úroky z prodlení, a stát tak lze činit odpovědným za takto vzniklou majetkovou újmu na straně žalobce. Povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením §517 odst. 1 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částkou na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004). Lze rovněž podotknout, že ponechal-li si žalobce dlužnou částkou po značnou dobu po lhůtě její splatnosti, mohl mu disponováním s touto částkou vzniknout prospěch (nehledě na to, že reálná hodnota přisouzené částky byla za dobu trvání řízení pravděpodobně snížena v důsledku inflace), její pozdní zaplacení tak pro něho nemuselo znamenat jen úbytek v majetkové sféře, a není tak možné jednoznačně říci, že opožděným uhrazením závazku došlo na jeho straně k majetkové újmě ve výši zaplaceného úroku z prodlení. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za správné, pročež podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu odpovídajícímu nesprávnému právnímu posouzení věci i v navazujícím výroku o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a navazujícímu výroku o nákladech řízení podal dovolání žalobce, jenž dovozuje přípustnost dovolání ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí je dle žalobce dán otázkou, zda „žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody, jehož rozsah je dán petitem, je v souladu se skutkovým tvrzením žalobce a následně s napadeným výrokem odvolacího soudu.“ Dovolatel zdůraznil, že ve své žalobě vyčíslil dny, v nichž Okresní soud v Tachově nevyvíjel žádnou činnost, ačkoliv neexistovala žádná objektivní překážka, odvolací soud oproti tomu při stanovení délky průtahů zvolil jinou metodiku, došel k odlišným závěrům a jím stanovený rozsah průtahů výrazně překročil dobu, za kterou žalobce žádal odškodnění. Dovolatel považuje za nelogické dělení nároku na dobu připadající na první čtyři roky soudního sporu a dále na dobu následující. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v posouzení způsobu určení standardní délky řízení i délky průtahů v řízení a dále v tom, zda jiný způsob výpočtu délky průtahů v řízení zakládá odvolacímu soudu právo krátit plnění žalobcem požadované, na něž má zjevný nárok. Výklad odvolacího soudu považuje dovolatel za rozporný s duchem zákona č. 82/1998 Sb., jehož účelem je kompenzace křivd a škody způsobené nesprávným úředním postupem, odvolací soud však odškodňuje pouze částečně, a vzbuzuje tak v žalobci nový pocit křivdy, jelikož jeho žalobní návrh nepřekročil svým rozsahem náhradu škody, která mu na základě ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. přísluší. Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu, že jeho rozsudek neodpovídá požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř., jelikož se odvolací soud ve svém rozsudku dostatečně nevypořádal s návrhy žalobce a nevysvětlil, co vedlo soud k přiznání pouze části žalovaného nároku. Rozhodnutí je tudíž stiženo nepřezkoumatelností, což současně porušuje právo účastníka na řádný a spravedlivý proces. Podle dovolatele by tedy měl dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že i toto dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam lze přitom přikládat pouze otázce, jejíž řešení má význam nejen pro obecnou rozhodovací praxi soudů, ale i pro výsledek sporu, k němuž se má dovolací soud vyslovit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, svazek 1/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, svazek 4/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 600/2005), neboť účelem dovolacího řízení není řešení otázek ryze hypotetických bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci. Jelikož již z výše uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v tomto případě není dle Nejvyššího soudu s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem po právu, nemůže být řešení otázky způsobu určení délky průtahů v řízení pro spor jakkoliv přínosné. Z argumentů dovolatele v tomto směru tedy nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Vytknul-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho návrhy a jeho rozhodnutí je třeba v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelné, směřuje tímto tvrzením k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tzn. vadě řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nejvyšší soud současně podotýká, že s ohledem na závěr o absenci odpovědnosti státu v daném případě, nemohlo by být ani případné pochybení (které Nejvyšší soud v rozhodnutí navíc neshledává) týkající se odůvodnění stanovení délky průtahů v řízení považováno za vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zamýšlel-li dovolatel napadnout i výrok o náhradě nákladů řízení, pak ani v tomto rozsahu nelze jeho dovolání považovat za přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §237 o. s. ř. a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, svazek 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1848/2009).
V dovolání žalobce uplatněná tvrzení tedy neumožňují shledat rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu