ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4001.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4001/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. A. K., CSc. , zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Porubě, Dvorní č. 756/9, proti žalované M. T., zastoupené JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV, č. 778, pobočka a adresa pro doručování: Ostrava – Moravská Ostrava, Nádražní č. 21/1294, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 153/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2008, č.j. 57 Co 748/2007-317, takto:
I. Dovolaní žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Vepřka, advokáta se sídlem v Ostravě – Porubě, Dvorní č. 756/9.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. června 2007, č.j. 7 C 153/2000-282, rozhodl, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená mezi žalovanou a J. T. dne 12. února 1997, vložená do katastru nemovitostí, podle níž se žalovaná stala výlučnou vlastnicí v rozsudku specifikované nemovitosti, je vůči žalobci neúčinná. Současně bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 1,500.000,- Kč s příslušenstvím, která byla žalobci přisouzena vůči J. T. pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. února 2002, sp.zn. 57 C 105/97. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č.j. 57 Co 748/2007-317, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil; rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen „o.z.“)s tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce je věřitelem manžela žalované, a že v době rozhodování soudu má vůči němu vymahatelnou pohledávku. Dlužník žalobce uzavřel s žalovanou po splatnosti této pohledávky dohodu o vypořádání BSM, jejímž účelem bylo zkrácení pohledávky věřitele. Žalovaná jako manželka dlužníka je „osobou blízkou“ ve smyslu ustanovení §116 o.z., přičemž v řízení bylo prokázáno, že o majetkové situaci manžela věděla. Bylo přitom na žalované, jako osobě blízké dlužníka, aby prokázala, že jeho úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti,což se jí nezdařilo. Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že za situace, kdy v řízení bylo zjištěno, že žalovaná (později) převedla nemovitost, která byla předmětem dohody o vypořádání BSM žalované a jejího manžela, na další osobu, takže již není jejím vlastníkem, bylo podle §42a odst. 4 věta za středníkem o.z. vyhověno žalobě na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku představující výši jeho pohledávky vůči manželu žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (k jehož doplňku ze dne 11. února 2009 nebylo možno s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. přihlížet). Má za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvody shledává v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka však vesměs poukazuje na skutkové okolnosti případu s tím, že je soudy nevzaly v úvahu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalobce a navrhl jeho odmítnutí s tím, že žalovaná neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §42a o.z. odvolací soud posoudil zákonu konformním způsobem (dovolání se však ve skutečnosti upíná ke skutkovým okolnostem kauzy). Pokud je pak v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. §2 odst. 1, §3 odst. 1, položka 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.300,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 12.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu